IV.ÚS 2657/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2657/19 ze dne 22. 10. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Nga Pham Thi Hong, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, č. j. 30 Cdo 2323/2019-56, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 8. 2019, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), usiluje stěžovatelka o zrušení v záhlaví specifikovaného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i práva na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci dle čl. 36 odst. 3 Listiny. 2. Stěžovatelka rovněž se svou ústavní stížností spojila žádost o přednostní projednání, již odůvodnila tím, že tato zcela zjevně přesahuje svým významem její zájmy, neboť má za to, že: "...především v pravomoci Městského soudu v Praze byl rozšířen závěr, že nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 1415/18 a IV. ÚS 3283/18 a III. ÚS 177/19 svými závěry nedopadají na soudní poplatky za dovolání." K tomu stěžovatelka samostatným přípisem prostřednictvím svého právního zástupce doplnila, že není pravdivý závěr vyslovený např. v usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1415/19, podle nějž je níže popsaný problém pro futuro již vyřešen. II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 3. Stěžovatelka byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 6. 2019, č. j. 4 C 70/2019-46, vyzvána k zaplacení soudního poplatku za dovolání, které podala proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2019, č. j. 25 Co 152/2018-40, a současně byla poučena, že nezaplatí-li jej ve stanovené lhůtě, bude dovolací řízení zastaveno. Uvedeným usnesením Městský soud v Praze potvrdl usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. 5. 2019, č. j. 4 C 70/2019-21, jímž tento soud vyslovil svou místní nepříslušnost a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 2. 4. Stěžovatelka vyměřený soudní poplatek nezaplatila, ale na uvedené usnesení reagovala přípisem, v němž se dovolávala závěrů nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1415/18 a IV. ÚS 3283/18, s oporou o něž navrhla, aby usnesení o vyměření soudního poplatku bylo zrušeno jako nezákonné. Nejvyšší soud, postupuje podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění od 30. 9. 2017 (dále jen "občanský soudní řád"), řízení o podaném dovolání svým napadeným usnesením zastavil dle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"). 5. V odůvodnění svého napadeného usnesení Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelce povinnost zaplatit soudní poplatek vznikla, na čemž nemůže ničeho změnit ani její odlišný právní názor na to, zda řízení o dovolání podaném v řízení o nároku dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen " zákon č. 82/1998 Sb."), podléhá poplatku dle zákona o soudních poplatcích. III. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka namítá, stručně řečeno, že dovolání podané v řízení o žalobě, jíž žalobce uplatňuje nárok dle zákona č. 82/1998 Sb., soudnímu poplatku dle zákona o soudních poplatcích nepodléhá. Na podporu tohoto svého názoru zejména uvádí, že takový soudní poplatek odporuje tradici a odporuje duchu zákona, neopodstatněně klade překážky poškozeným ve vymáhání jejich nároků a nemá nic společného s odrazením kverulantů. Opačný názor je formalistický a diskriminační a jedná se o projev denegatio iustitiae. Stěžovatelka rovně odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1415/18, IV. ÚS 3283/18 a III. ÚS 177/19, podle nichž nevyplývá-li ze zákonné změny ani zjevného úmyslu zákonodárce vůle zpoplatnit odvolání v řízeních o žalobách proti státu na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci, je třeba setrvat na tradičním závěru, že jde o návrh nezpoplatněný. Stěžovatelka tak má za to, že "...má-li být Česká republika považována za demokratickou společnost, a nikoliv za "Koucourkov", musí být tento závěr vztažen i na soudní poplatek za dovolání. Pokud tak zákon o soudních poplatcích výslovně poplatek z dovolání v řízeních o nároku dle zákona č. 82/1998 Sb. neuvádí, pak je dovolací řízení nezpoplatněné. 7. Stěžovatelka zaslala prostřednictvím svého právního zástupce opětovně řadu dalších dokumentů, zpravidla obsahujících jiná rozhodnutí soudů o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, která podle ní mají dokládat, že nerespektování jí propagovaného právního názoru o nezpoplatněnosti dovolacího řízení ve věcech, v nichž jde o uplatnění nároku dle zákona č. 82/1998 Sb., je masivně rozšířenou nesprávnou praxí obecných soudů. K nynější věci pak v těchto dalších podáních toliko opětovně vyjádřila své přesvědčení, že jí iniciované dovolací řízení zaplacením soudního poplatku podmíněno není, a že její věc není bagatelní, protože jde o samotnou podstatu práva na spravedlivý proces. IV. Posouzení Ústavním soudem 8. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat, i kdyby je snad v rozhodované věci shledal. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí svěřených mu Ústavou, jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelky či stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud konstatuje, že tak tomu je i v nyní projednávaném případě. 9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 10. Ústavní soud konstatuje, že těžiště stěžovatelčiny argumentace se míjí s podstatou věci. Předmětné dovolací řízení iniciovala stěžovatelka podáním dovolání proti usnesení odvolacího soudu o odvolání proti rozhodnutí, jímž soud prvého soudu vyslovil svou místní nepříslušnost a věc postoupil soudu, který podle jeho názoru příslušný je. Stěžovatelkou uváděná i další relevantní nálezová judikatura Ústavního soudu, která se týkala soudního poplatku za odvolání v řízeních o nárocích uplatněných dle zákona č. 82/1998 Sb. (zejména nález sp. zn. I. ÚS 3668/18 ze dne 26. 6. 2019, nález sp. zn. IV. ÚS 3283/18 ze dne 21. 5. 2019, nález sp. zn. I. ÚS 1415/18 ze dne 23. 4. 2019), se vztahovala k odvolání podaným proti meritorním rozhodnutím. 11. V nynější věci se přitom jedná o dovolání podané proti usnesení o odvolání proti ryze procesnímu rozhodnutí, nikoliv o odvolání proti meritornímu rozhodnutí v řízení o nároku uplatněném dle zákona č. 82/1998 Sb. Shora uvedenými nálezy reagoval Ústavní soud na situace, v nichž po nabytí účinnosti novely zákona o soudních poplatcích, provedené částí třetí zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen "zákon č. 296/2017 Sb.") byl zaveden soudní poplatek ve výši 2 000 Kč za podání návrhu na zahájení řízení o náhradě škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem, nicméně položka 22 přílohy k zákonu o soudních poplatcích zákonem č. 296/2017 Sb. novelizována nebyla, a tedy nebylo zřejmé, zda soudní poplatek má být vybírán i za odvolání v těchto řízení