IV.ÚS 2659/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2659/08 ze dne 15. 6. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele V havarijní zóně jaderné elektrárny Temelín, občanské sdružení, se sídlem Neznašov 122, Všemyslice, zastoupeného Mgr. Martinem Šípem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem Tábor, Převrátilská 330, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 51/2007-127 ze dne 31. července 2008, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 9 Ca 99/2005-81 ze dne 28. února 2007 a proti rozhodnutí předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost č. j. 2729/2.1/05 ze dne 26. ledna 2005 spojené s návrhem na zrušení části ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 18/1997 Sb., o mírovém využívání jaderné energie a ionizujícího záření (atomový zákon) takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel, s odkazem na porušení jeho práva na spravedlivý proces a práva na účinné opravné prostředky zaručená v čl. 36 odst. 1 a odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na svobodné sdružování občanů zaručené v čl. 20 Listiny, domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Spolu s ústavní stížností stěžovatel podal návrh na zrušení ustanovení § 14 odst. 1 věty druhé zákona č. 18/1997 Sb., o mírovém využívání jaderné energie a ionizujícího záření (atomový zákon) a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "atomový zákon"), která zní: "žadatel je jediným účastníkem řízení", neshledá-li Ústavní soud možnost jeho ústavně konformní interpretace. II. Z předložené ústavní stížnosti, z připojených příloh ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 9 Ca 99/2005 Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Stěžovatel je občanským sdružením ve smyslu zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů, jehož hlavním posláním je dle stanov ochrana přírody a krajiny. Sdružuje organizovanou veřejnost, žijící v blízkosti Jaderné elektrárny Temelín, která pociťuje důvodné obavy z provozu elektrárny a která se prostřednictvím sdružení domáhá ochrany svých zájmů ve správních a soudních řízeních. Dne 11. října 2004 vydal Státní úřad pro jadernou bezpečnost rozhodnutí č. j. 19172/2004, kterým povolil provoz 1. bloku Jaderné elektrárny Temelín. Jediným účastníkem správního řízení byl dle § 14 odst. 1 atomového zákona žadatel - ČEZ, a. s. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel rozklad, který předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost svým rozhodnutím č. j. 2727/2.1/05 ze dne 26. ledna 2005 pro nepřípustnost zamítla. Dospěla k závěru, že rozklad byl podán osobou, která nebyla dle § 14 atomového zákona účastníkem řízení. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel správní žalobu, která byla usnesením Městského soudu v č. j. 9 Ca 99/2005-81 ze dne 28. února 2007 odmítnuta s tím, že stěžovatel není k podání žaloby aktivně legitimován. Stěžovatel následně podal kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 7 As 51/2007-127 ze dne 31. července 2008 zamítl. Nejvyšší správní soud v odůvodnění tohoto rozsudku uvedl, že znění § 14 odst. 1 atomového zákona omezuje účast jiných účastníků řízení jen na žadatele o povolení podle § 9 odst. 1 písm. d) tohoto zákona. S odkazem na svoji dřívější judikaturu uvedl, že omezil-li zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "soudní řád správní") žalobní legitimaci jen na toho, kdo je byl účastníkem správního řízení, pak se tak stalo v ústavních mezích, neboť čl. 36 odst. 2 Listiny stanoví, že "kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak." V daném případě zákonodárce využil při tvorbě atomového zákona možnosti omezit okruh účastníků jen na žadatele, čímž v důsledku § 65 soudního řádu správního prakticky zamezil možnost třetím osobám domáhat se soudní kontroly takového rozhodnutí. Podle Nejvyššího správního soudu není proto důvod považovat toto zákonné ustanovení za protiústavní. Na podporu svých závěrů odkazuje též na usnesení Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 1791/07 ze dne 21. listopadu 2007. III. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces a na účinné opravné prostředky dle čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy tím, že mu byla upřena možnost hájit svá práva a oprávněné požadavky v řízení vedeném před Státním úřadem pro jadernou bezpečnost, jehož výsledkem bylo povolení provozu 1. bloku Jaderné elektrárny Temelín, přinášející výrazná rizika pro lidské zdraví, životní prostředí a ochranu přírody a krajiny. Rovněž tvrdil, že ve správním řízení aplikované ustanovení § 14 odst. 1 věty druhé atomového zákona je absolutně nebo přinejmenším při zvoleném způsobu interpretace v rozporu s ústavním pořádkem. Stěžovatel poukázal na ustálenou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") k čl. 6 odst. 1 Úmluvy (rozsudek pléna ve věci Le Compte, Van Leuven a De Meyere proti Belgii, 1981, stížnost č. 6878/75, 7238/75; rozsudek pléna ve věci Golder proti Spojenému království, 1975, stížnost č. 4451/70 a rozsudek velkého senátu ve věci Athanassoglou a další proti Švýcarsku, 2000, stížnost č. 27644/95) s tím, že každý, kdo se domnívá, že došlo k nezákonnému zásahu do jeho občanských práv, se může dovolávat práva na spravedlivý proces před nezávislým a nestranným soudem. Vyjádřil přesvědčení, že správní žaloba neměla být odmítnuta, neboť ve věci se jednalo o občanská práva a závazky - konkrétně právo na život, zdraví a nerušený výkon vlastnického práva, která jsou v České republice přiznána každému na základě čl. 6 odst.1, čl. 11 odst. 1 a čl. 31 Listiny, k nimž navíc přistupuje právo na příznivé životní prostředí dle čl. 35 odst. 1 Listiny; podstatou stížnosti byl skutečný a závažný spor, týkající se jak samotné existence přiznaných práv, tak i jejich rozsahu a podmínek výkonu. Stěžovatel mínil, že všechny podmínky přípustnosti stížnosti, jak je interpretuje Evropský soud, v dané věci splňoval, a své tvrzení podrobněji odůvodnil. Dále uvedl, že v důsledku jaderného povolení hrozí věcné riziko (§ 4 odst. 2 atomového zákona), které je zákonem presumované a není třeba je prokazovat; riziko vyplývá ze samotných charakteristik jaderné štěpné reakce (ohrožení majetku a fyzické integrity osob žijících v blízkosti provozovaných jaderných elektráren; možnost vysokého reziduálního rizika nepředvídaných událostí způsobilých přivodit závažnou havárii spojenou s fatálním únikem radionuklidů do okolního volného prostředí). Stěžovatel tvrdil nedostatečnou úroveň bezpečnosti Jaderné elektrárny Temelín a poukázal na obsah správního spisu ve věci a mezinárodní expertízy, které může předložit. V této souvislosti uvedl, že dle Evropského soudu (pro použitelnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není třeba riziko prokazovat, nýbrž je dostačující, jestliže ohrožení je skutečné a vážné a existuje-li rozumná pravděpodobnost rizik a vzniku škody (rozsudek pléna ve věci Klass proti Německu, 1978, stížnost č. 5029/71). V důsledku aplikace ustanovení § 14 odst. 1 věty druhé atomového zákona stěžovatel neměl, dle jeho názoru, jakoukoliv možnost uplatnit své připomínky a bránit svá práva, na rozdíl např. od stěžovatelů ve věcech rozhodnutí Evropského soudu Balmer-Schafroth proti Švýcarsku, 1997 (rozsudek velkého senátu, stížnost č. 22110/93) a Athanassoglou proti Švýcarsku, 2000 (cit. výše), kteří měli právo alespoň vznést připomínky a námitky k ochraně svých práv Federální radě (švýcarské vládě). Dle stěžovatele nebyly při rozhodování správního orgánu o povolení provozu jaderného zařízení dodrženy ústavní a mezinárodní garance minimální procesní úrovně ochrany jeho práv, vyplývající z práva na spravedlivý proces a na účinný opravný prostředek. Stěžovatel argumentoval, že výstavba Jaderné elektrárny Temelín byla povolena v roce 1986, tedy v době, kdy tehdejší režim neposkytoval jakoukoliv možnost chránit práva. Tím spíše by proto tuto možnost měl mít stěžovatel nyní a v případech, kdy mohou být potenciálně významným způsobem dotčena základní práva dalších osob (vedle žadatele o povolení), v daném případě právo na život, zdraví, na nerušený výkon vlastnického práva a právo na příznivé životní prostředí. Stěžovatel poukázal také na Aarhuskou úmluvu (Úmluva o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí, sdělení MZV č. 124/2004 Sb.m.s.)