IV.ÚS 266/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 266/06 ze dne 17. 7. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelů Z. P. a V. P., zastoupených JUDr. Blahoslavem Mazourkem, advokátem se sídlem v Praze, Vyžlovská 38, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 2. 2006, č.j. 26 Cdo 1067/2005-165, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2004, č.j. 22 Co 242/2004-133, a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 28. 1. 2004, č.j. 13 C 334/2003-107, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavnímu soudu byl dne 9. 5. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), jehož prostřednictvím se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž Okresní soud v Kolíně (dále jen „okresní soud“) v právní věci T. Ž. v postavení žalobkyně proti stěžovatelům v postavení žalovaných, o uložení povinnosti pronajímateli k zajištění výkonu práv spojených s užíváním bytu, pod výrokem I. stanovil povinnost žalovaných společně a nerozdílně zajistit žalobkyni nepřetržitou dodávku pitné vody a dodávat pitnou vodu do tam specifikovaného bytu, pod výroky II. a III. určil povinnost žalovaných společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení, resp. uhradit státu soudní poplatky. Krajský soud v Praze (dále jen „krajský soud“) následně svým rozsudkem ze dne 26. 10. 2004 k odvolání stěžovatelů částečně změnil napadaný rozsudek okresního soudu v jeho výroku I. tak, že žaloba s návrhem, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně žalobkyni dodávat pitnou vodu do předmětného bytu, se zamítá, přičemž v ostatním krajský soud výrok I. napadaného rozsudku okresního soudu, stejně jako jeho výrok III., potvrdil. Krajský soud svým rozsudkem ze dne 26. 10. 2004 rovněž upravil právo účastníků na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud ČR“) usnesením ze dne 16. 2. 2006 odmítl dovolání stěžovatelů a zavázal tyto k náhradě nákladů dovolacího řízení Terezii Žembové. 2. Stěžovatelé se domnívali, že napadanými rozhodnutími obecných soudů byla zasažena jejich ústavně zaručená práva, právo na spravedlivý proces, vlastnické právo a právo na rovnoprávné postavení subjektů právních vztahů, zakotvená v čl. 1, čl. 11 odst. 1, odst. 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v čl. 90 Ústavy České republiky. 3. Podle přesvědčení stěžovatelů došlo k porušení jejich základních práv především nesprávným výkladem a aplikací ustanovení § 687 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), jak je provedly obecné soudy v napadaných rozhodnutích. V tomto směru stěžovatelé namítali, že obecné soudy při interpretaci obsahu povinnosti zajistit služby spojené s užíváním bytu naprosto pominuly významný rozdíl mezi realizací dodávek plynu a elektřiny, kdy nájemce platí svou konzumaci dodavateli předem a přímo, a realizací dodávek vody nebo tepla, kdy jako zprostředkovatel mezi dodavatelem a konečným odběratelem vystupuje pronajímatel. Obecné soudy dle stanoviska stěžovatelů současně nedostatečně zohlednily skutečnost, že zvláštní ustanovení občanského zákoníku o nájmu bytu bylo konstituováno za zásadně odlišného uspořádání společenských poměrů a právních vztahů. 4. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti dále upozorňovali na vadnost dokazování prováděného obecnými soudy, a to s tím, že obecné soudy nesprávně hodnotily důkazy, neboť skutková zjištění obecných soudů jsou v extrémním rozporu s jimi vyvozenými právními závěry, taktéž pak nedostatečně přihlédly ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, a neprovedly veškeré potřebné důkazy. Jmenovitě stěžovatelé obecným soudům vytýkali, že ač v řízení byly shledány podstatné skutečnosti, zejména úmyslné neplnění povinností nájemce ze strany T. Ž., přesto však obecné soudy nepřisvědčily argumentaci stěžovatelů a vydaly rozhodnutí, která tak odporují platné právní úpravě. 5. Do své ústavní stížnosti stěžovatelé obsáhli rovněž výhrady směřující vůči napadanému usnesení Nejvyššího soudu ČR, dle nichž dovolací soud chybně posoudil přípustnost jimi podaného dovolání. Nejvyšší soud ČR totiž ve svém rozhodnutí ze dne 16. 2. 2006 fakticky nerozlišuje mezi pojmy zajistit a dodávat, nepřípadně argumentuje svými rozhodnutími, č.j. 26 Cdo 131/2005, č.j. 26 Cdo 1412/99, ústavně nesouladně vykládá ustanovení § 687 odst. 1 občanského zákoníku a nepřihlíží ke společenským změnám proběhnuvším od roku 1964, nadto se odůvodnění napadaného usnesení dovolacího soudu do značné míry míjí se samotnou podstatou souzené věci. Své námitky, jak byly naznačeny v předchozím v odstavcích 3.-5. tohoto rozhodnutí Ústavního soudu, stěžovatelé ve své ústavní stížnosti blíže rozvedli. 6. Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu v Kolíně, sp. zn. 13 C 334/2003. Při jeho prostudování učinil Ústavní soud zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k námitkám stěžovatelů z jejich ústavní stížnosti. 7. Ústavní soud poté vyzval účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili. Okresní soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění jím vydaného rozsudku ze dne 28. 1. 2004. Krajský soud v rámci svého vyjádření uvědomil Ústavní soud, že trvá na skutkových i právních závěrech uvedených v písemném odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, na tomto podkladě tak krajský soud považoval ústavní stížnost stěžovatelů za nedůvodnou. Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření nejprve upozornil, že nesouhlas stěžovatelů s napadaným usnesením dovolacího soudu vychází z jejich odlišného chápání pojmu „zajistit dodávky vody“. K výhradám stěžovatelů stran proměny společenských poměrů, jež ovšem text občanského zákoníku nereflektuje, Nejvyšší soud ČR doplnil, že občanský zákoník byl po roce 1989 mnohokrát novelizován, je nadále součástí právního řádu České republiky, obecné soudy jsou jím vázány a nemohou výkladem měnit či nahrazovat vůli demokraticky zvoleného zákonodárce. V dalším dovolací soud vyjevil své přesvědčení, že napadanými rozhodnutími obecných soudů nebylo zasaženo právo na spravedlivý proces stěžovatelů, jejich vlastnické právo, stejně jako tato nejsou projevem protiústavní diskriminace stěžovatelů. Nejvyšší soud ČR své vyjádření uzavřel konstatováním, že výhrady stěžovatelů směřující vůči procesu dokazování před obecnými soudy jsou založeny na představě stěžovatelů o skutečnostech právně významných pro rozhodnutí ve věci, jež se zjevně liší od právního názoru obecných soudů. Nejvyšší soud ČR tak navrhl, aby Ústavní soud projednávanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, případně jako nedůvodnou zamítl. 8. Vzhledem k tomu, že vyjádření účastníků neobsahovala žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodování Ústavního soudu, nebyla stěžovatelům zasílána na vědomí. II. 9. Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 10. Pokud stěžovatelé ve své ústavní stížnosti předkládají své výhrady vůči interpretaci a aplikaci ustanovení § 687 odst. 1 občanského zákoníku, jak je provedly obecné soudy, těmto Ústavní soud nemohl přisvědčit. Obecné soudy vyložily příslušná zákonná ustanovení a dospěly k závěru, že povinnost, jak se jejího určení stěžovatelům ve vztahu ke své osobě dožaduje T. Ž. ve své žalobě, je podřaditelná pod ustanovení § 687 odst. 1 občanského zákoníku, na tomto podkladě obecné soudy podané žalobě vyhověly, resp. částečně vyhověly. V návaznosti na ustálenou judikaturu je však povinností Ústavního soudu v reakci na námitky stěžovatelů zvažovat nikoliv to, zda a do jaké míry jsou výklad a aplikace zákonných ustanovení provedené obecnými soudy pro jednotlivé účastníky sporu optimální, nýbrž posoudit pouze případný exces takovéto interpretace a aplikace, které již vybočují z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny, a z tohoto důvodu by je bylo možno kvalifikovat jako svévolnou interpretaci, resp. aplikaci práva (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. III. ÚS 280/03, publikované pod č. 31 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, str. 383; dostupné také na www.judikatura.cz). 11. Dospěl-li okresní soud na základě interpretace příslušných zákonných ustanovení k přesvědčení, že stěžovatelé svým jednání, jak bylo zjištěno nalézacím soudem a popsáno v jeho rozsudku ze dne 28. 1. 2004 (č.l. 107, srov. také č.l. 136), nerespektují povinnosti pronajímatele ve smyslu § 687 odst. 1 občanského zákoníku, pak tento postup okresního soudu nenese znaky excesu vyb