IV.ÚS 266/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 266/08 ze dne 15. 7. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 15. července 2008 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti J. Ž., zastoupeného JUDr. Hanou Marvanovou, advokátkou, Advokátní kancelář se sídlem v Praze 2, Londýnská 59, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2007 čj. 3 Tdo 1124/2007-631, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 2007 čj. 7 To 46/2007-572 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2007 čj. 2 T 76/2006-509 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 24. 1. 2008 se J. Ž. (dále též "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 76/2006. II. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu Krajského soudu v Praze 2 T 76/2006, vyplývají následující skutečnosti. Dne 1. 3. 2007 Krajský soud v Praze pro skutek v rozsudku popsaný stěžovatele uznal vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zákona, odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků a pro jeho výkon jej zařadil do věznice s ostrahou; poškozeného odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Dne 29. 5. 2007 Vrchní soud v Praze odvolání stěžovatele jako nedůvodné zamítl. Nejvyšší soud dne 27. 6. 2007 dovolání stěžovatele (podané podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení), jako zjevně neopodstatněné odmítl. III. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces dle článku 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a princip presumpce neviny dle článku 40 odst. 2 Listiny. Vyjádřil přesvědčení, že skutková zjištění učiněná soudy prvního a druhého stupně byla v rozporu s provedenými důkazy a že závěr o jeho vině trestným činem vraždy podle § 219 tr. zákona a o tom, že jednal v eventuálním úmyslu, ze zjištěného skutkového stavu věci nebylo možno dovodit. Obecné soudy nepřihlédly k tomu, že jednal v nutné obraně. Ve svých rozhodnutích pouze vyslovily, že v dané věci se o nutnou obranu nejednalo, aniž by se zabývaly naplněním, popř. nenaplněním, podmínek nutné obrany. Skutkovou větu v rozsudku soudu prvního stupně považuje za jsoucí v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a se zjištěnými skutkovými okolnostmi, neboť skutečnosti v ní uvedené nebyly prokázány a skutečnosti prokázané v ní nebyly uvedeny. Stěžovatel dále popsal vlastní náhled na skutkový děj a jeho hodnocení, a opětovně vyjádřil přesvědčení, že podmínky nutné obrany v jeho případě byly prokázány. Poukázal na právní názory týkající se nutné obrany obsažené v judikatuře a literatuře a uvedl, že pokud soudy ve svých rozhodnutích měly za to, že vybočil z mezí nutné obrany, pak by tento závěr měl být obsažen ve skutkové větě. Obecné soudy při svém závěru o jednání v nepřímém úmyslu nevzaly v úvahu, že si vůbec nebyl vědom toho, že by měl poškozenému zasadit osm ran nožem. Zjištění soudu, dle něhož to byl on, kdo zasadil poškozenému všech osm ran nožem, včetně smrtelných ran na krku, nebylo žádnými důkazy prokázáno. Soud prvního stupně opomenul důkaz výslechem svědka A. K., který mohl prokázat, že ve skutečnosti nezasadil všech osm bodných ran nožem, ale že smrtelné rány nožem měla zasadit podle svého vyjádření P. S.; ta ovšem - jak uvedla - v obavě o další napadení ze strany poškozeného. Závěrem stěžovatel opětovně tvrdil, že v jeho trestní věci obecné soudy nesprávně zhodnotily skutkový stav a nesprávně posoudily jeho jednání. Jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními a provedenými důkazy. Poukázal na četnou judikaturu Ústavního soudu a vyslovil přesvědčení, že jeho jednání bylo nesprávně právně kvalifikováno, neboť se ho dopustil za podmínek nutné obrany, z jejichž mezí nevybočil. IV. Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že úvahy, jimiž se při rozhodování řídil, uvedl v rozsudku. Tvrzení stěžovatele o obraně hodnotil v souvislosti s dalšími dostupnými důkazy tak, jak je v rozsudku uvedeno; proto nemohl jeho jednání posoudit jako nutnou obranu ve smyslu § 13 tr. zákona, neboť k situaci, kterou popsal, nemohlo dojít a nebyl tak důvod k závěru, že šlo o obranu za jiných podmínek. Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí a uvedl, že na rozdíl od stěžovatele se domnívá, že na jeho námitky, v ústavní stížnosti opakované, ve svém rozhodnutí náležitě reagoval. Ani v současnosti neshledává žádných důvodů, pro které by mohlo dojít k jeho změně. Nejvyšší soud, jako účastník řízení, ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž uvedl, že ze skutkových zjištění, k nimž soudy po rozsáhlém dokazování dospěly, vyplynulo, že útok proti poškozenému byl veden nožem (loveckou dýkou) o délce čepele 177 mm opakovaně, osmi bodnými ranami do krku, hrudníku a břicha, v důsledku čehož poškozený utrpěl mnohačetná bodnořezná poranění, jimž na místě podlehl. Vyplynulo z nich dále, že P. S., tehdejší družka stěžovatele, byla po celou dobu ve vedlejší místnosti, kde spal její syn, a do haly, kde k útoku došlo, přišla až poté, co na žádost stěžovatele zavolala policii a záchrannou zdravotnickou pomoc. Jelikož v tom okamžiku byl již poškozený zraněn a ležel na zemi, snažila se jej zachránit tak, že mu zaškrtila levou paži podle pokynů záchranné služby na telefonu. Správně tak bylo i soudy již poukázáno na to, že útok nemohla provést ona, a náznaky této možnosti v dovolání uvedené tak dovolací soud odmítl. Argumentaci stěžovatele ohledně posouzení skutku jako jednání v nutné obraně považoval za neopodstatněnou. Vzhledem ke způsobu útoku, jakož i jím způsobeným následkům (smrt poškozeného), je evidentní, že jeho reakce (obrana) byla zcela zjevně charakteru útoku nepřiměřená. Nejvyšší soud dále konstatoval, že stěžovateli neodepřel uplatnění práva na projednání mimořádného opravného prostředku ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, dovoláním se řádně zabýval v rozsahu vymezeném zákonem, reagoval na jeho argumentaci a dovolání odmítl až poté, když zjistil, že dovolatelem uplatněné (hmotně právní) námitky nelze považovat za opodstatněné. Jsou-li učiněna skutková zjištění takového rozsahu a obsahu, že umožní soudům přijmout adekvátní právní závěry (tak i v posuzované věci), nebylo možné dospět k závěru o porušení ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces a zásady presumpce neviny, a to ani způsobem, který je ústavní stížnosti namítán. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl. V replice k vyjádřením Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze k ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že neobsahují žádné argumenty, které by již nebyly obsaženy v napadených rozhodnutích, a že na svých tvrzeních trvá i nadále. Opakoval a zdůraznil svoji argumentaci již uvedenou v ústavní stížnosti a vyjádřil přesvědčení, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces, jehož prvkem je princip vyloučení libovůle při rozhodování o vině a trestu, vyplývající z čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny. Jeho jednání bylo obranou proti trvajícímu útoku ze strany poškozeného, útočícího na majetek, domovní svobodu, zdraví a život stěžovatele a jeho rodiny, uvnitř domu a v noci. Poukázal na obecné principy posuzování jednání v nutné obraně obsažené v judikatuře a vyjádřil přesvědčení, že jeho věc obecné soudy evidentně posuzovaly v rozporu s těmito principy. Závěrem odkázal na podrobnou argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti. V. Ústavní soud se dále seznámil s obsahem vyžádaného spisu Krajského soudu v Praze 2 T 76/2006 a dospěl k závěru, že ústavní stížnosti je třeba odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný z následujících důvodů. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení, že obecné soudy porušily základní právo stěžovatele na spravedlivý proces tím, že ze zjištěných skutkových okolností dospěly k nesprávným právním závěrům, nerespektovaly princip presumpce neviny, neprovedly veškeré navrhované důkazy a nepřihlédly ke skutečnosti, že trestnost činu byla vyloučena jednáním v nutné obraně. Ústavní soud připomíná, že při výkonu dohledu na dodržování ústavních principů spravedlivého procesu není jeho úkolem pravidelně přezkoumávat, zda právní závěry obecných soudů učiněné ze skutkových zjištění byly správné či nikoliv. Jinak řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší projednávat stížnosti namítající právní nebo skut