IV.ÚS 266/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 266/23 ze dne 21. 2. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Vojtěcha Říhy, Ph.D., advokáta, sídlem Moulíkova 2239/3, Praha 5 - Smíchov, zastoupeného Mgr. Martinem Kunickým, advokátem, sídlem 28. října 184, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2022 č. j. 24 Cdo 3268/2022-1106 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. března 2022 č. j. 24 Co 35/2022-1052, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a M. B., zastoupeného opatrovníkem městem Příbram, sídlem Tyršova 108, Příbram, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí "pro jejich zjevnou nezákonnost a nesouladnost s materiálním právním státem tak, jak je vymezen v preambuli Ústavy České republiky, a se čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod". Při určení napadených usnesení vychází Ústavní soud z petitu ústavní stížnosti, kterým je vázán. Nepřihlédl proto k neorganickému vymezení (str. 2 ústavní stížnosti) "rozhodnutí, proti kterému ústavní stížnost směruje", kde stěžovatel uvedl, že směřuje proti: - usnesení Nejvyššího soudu České republiky, č.j. 24 Cdo 3268/2022-1106 ze dne 21.12.2022 (doručeno dne 24.1.2023), - ve spojení s - usnesení Krajského soudu v Praze, č.j. 24 Co 35/2022-1052 ze dne 24.03.2022, - usnesením Krajského soudu v Praze č.j. 24 Co 256/2022-1092, - usnesení Okresního soudu v Příbrami evidovaných pod č.j. 15 Nc 4302/2017-1029, 15 Nc 4302/2017-974. Pozn. Telefonickým dotazem u Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud") Ústavní soud zjistil, že ve spise sp. zn. 15 Nc 4302/2017 (nově vedeném pod sp. zn. 0 P 76/2022) se žádné usnesení č. j. 15 Nc 4302/2017-1029 nenachází. Na č. l. 1029 je založen referát s pokynem o zaslání vyjádření k odvolání proti usnesení ze dne 20. 9. 2021 č. j. 15 Nc 4302/2017-1006. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že okresní soud usnesením ze dne 20. 9. 2021 č. j. 15 Nc 4302/2017-1006 rozhodl o stěžovatelově návrhu na přiznání odměny správce jmění opatrovance - vedlejšího účastníka, vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost zaplatit stěžovateli odměnu ve výši 13 302 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok). Proti tomuto usnesení podali stěžovatel i opatrovanec samostatná odvolání, na jejichž základě Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením změnil usnesení okresního soudu tak, že stěžovatelův návrh na přiznání odměny za správu jmění opatrovance se zamítá (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (II. výrok). Stěžovatel napadl usnesení krajského soudu dovoláním, s nímž spojil návrh na prominutí zmeškání lhůty. 3. Okresní soud usnesením ze dne 22. 8. 2022 č. j. 0 P 76/2022-1083 dovolání stěžovatele odmítl pro opožděnost (I. výrok), zamítl návrh na prominutí zmeškání lhůty k podání dovolání (II. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání před soudem prvního stupně (III. výrok). V odůvodnění okresní soud uvedl, že usnesení krajského soudu obsahovalo řádné poučení o možnosti podat dovolání a že prominout zmeškání lhůty k podání dovolání nelze, neboť to zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), konkrétně § 240 odst. 2 o. s. ř., nepřipouští. 4. K odvolání stěžovatele krajský soud usnesením ze dne 15. 9. 2022 č. j. 24 Co 256/2022-1092 potvrdil usnesení okresního soudu (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (II. výrok). K odvolací námitce ohledně nouzového stavu uvedl, že jeho zmeškání lhůty nelze prominout ani podle zákona č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 191/2020 Sb."), neboť tato právní úprava na období, v němž podal opožděně dovolání, nedopadá. Lhůta k podání dovolání ve stěžovatelově věci skončila dne 13. 6. 2022, dovolání bylo podáno až dne 20. 6. 2022. Podle § 1 zákona č. 191/2020 Sb. se přitom nouzovým stavem pro účely uvedeného zákona rozumí nouzový stav vyhlášený z důvodu výskytu onemocnění covid-19. Nouzový stav, na který odkazuje naopak stěžovatel, byl vyhlášen až v březnu roku 2022, a to z důvodu reakce na migrační vlnu velkého rozsahu, a proto zákon č. 191/2020 Sb., umožňující teoreticky prominout zmeškání lhůty k podání dovolání, na daný případ použít nelze. Z vyjádření stěžovatele se navíc podle krajského soudu podává, že důvodem ke zmeškání lhůty v jeho případě nebylo žádné krizové opatření související buď s onemocněním covid-19 nebo se zvládnutím migrační vlny velkého rozsahu, ale jeho pochybení při nastavování administrativního systému. Takový důvod by ovšem nemohl být omluvitelným důvodem právě ani podle zákona č. 191/2020 Sb. 5. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (II. výrok). V dovolání podle Nejvyššího soudu nebyla specifikována taková právní otázka, která by mohla založit jeho přípustnost. Nejvyšší soud se ztotožnil s krajským soudem v tom, že ke zmeškání lhůty k podání dovolání stěžovatelem nedošlo z nějakého důvodu spočívajícího v mimořádném opatření při epidemii proti onemocnění covid-19. Stěžovatel tak toliko poukazuje na náhodný souběh spočívající v tom, že ke zmeškání lhůty v jeho případě došlo v době vyhlášeného nouzového stavu z důvodu nutnosti reagovat na migrační vlnu velkého rozsahu na území České republiky. Zákon č. 191/2020 Sb. přitom zjevně neumožňuje promíjet zmeškání lhůt v případech souvisejících s migrační vlnou. Nadto důvod zmeškání lhůty k podání dovolání prezentovaný stěžovatelem nijak nesouvisí ani s nouzovým stavem vyhlášeným z důvodu nutnosti reagovat na migrační vlnu. Dovoláním napadené usnesení krajského soudu nezáviselo ani na vyřešení otázky, zda stěžovatel měl omluvitelný důvod, neboť prominutí lhůty k podání dovolání občanský soudní řád, mimo podmínky vymezené zákonem č. 191/2020 Sb., nepřipouští ani z omluvitelného důvodu. II. Argumentace stěžovatele 6. K napadenému usnesení Nejvyššího soudu a jemu předcházejícímu usnesení krajského soudu stěžovatel zejména uvádí, že Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 3. 2018 sp. zn. 22 Cdo 5355/2017 zdůraznil, že omluvitelnost důvodů pro zmeškání lhůty je třeba zkoumat v každém případě individuálně. Podle stěžovatele je tedy třeba mimořádná opatření související s epidemií onemocnění covid-19 zkoumat skrze jejich dopady do konkrétních poměrů účastníka soudního řízení nebo jeho zástupce. Za projev takové mimořádné situace lze považovat i událost, která nastane u účastníka řízení nebo u jeho zástupce objektivně nezávisle na jejich vůli a zabrání možnosti učinit včas příslušný procesní úkon. Uvedenou mimořádnou situací u stěžovatele bylo zavedení nového administrativního systému s prvky automatizace, čímž došlo k tomu, že nebyla řádně vytištěna příslušná dodejka od předmětné datové zprávy a došlo tak k nesprávnému zaevidování konce lhůty omezující možnost podat dovolání. 7. Dále se stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle zabývá hodnocením, zda jemu okresním soudem přiznaná odměna jako soudem ustanovenému správci jmění opatrovance byla svou výší adekvátní. Tvrdí, že správná odměna má být ve výši "520.569,69,- Kč včetně DPH", a sděluje, že v současné době je tak znechucen, že jakákoliv částka odměny by byla uvítána a samotné podání ústavní stížnosti je dáno tím, že stěžovatel nemá být člověkem, který si nechá věci líbit a vzdává se. "Totiž ani Buddha by se nevzdal." III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal zákonné procesní prostředky ochrany