IV.ÚS 2662/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2662/21 ze dne 16. 11. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   POZNÁMKA: ROZHODNUTÍ BYLO ZRUŠENO USNESENÍM ZE DNE 20. KVĚTNA 2026 SP. ZN. Pl. ÚS 8/26 Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky evidované právnické osoby Suverénní řád Maltézských rytířů - České velkopřevorství, sídlem Velkopřevorské náměstí 485/4, Praha 1 - Malá Strana, zastoupené JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem, sídlem Ovocný trh 1096/8, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2021 č. j. 28 Cdo 1802/2021-933 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. ledna 2021 č. j. 11 Co 150/2020-871, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Ing. Petra Školy a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem, sídlem Pobřežní 370/4, Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jsou nesprávná a nepřípustně zasahují do jejích ústavně zaručených práv, a to zejména do práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a vzhledem k tomu, že tato nesprávná soudní rozhodnutí v konečném důsledku zasahují i do jejích majetkových poměrů, porušují rovněž právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Z ústavní stížnosti a jejích obsáhlých příloh se podává, že stěžovatelka se žalobou u Okresního soudu v Bruntále (dále jen "okresní soud") domáhala určení, že vedlejší účastnice je vlastnicí celkem devíti individualizovaných pozemků v kat. úz. Dívčí Hrad. Okresní soud rozsudkem ze dne 20. 12. 2019 č. j. 15 C 276/2013-576, ve spojení s usnesením ze dne 27. 4. 2020 č. j. 15 C 276/2013-627, žalobě vyhověl. 3. Proti rozsudku okresního soudu brojili oba vedlejší účastníci samostatnými odvoláními. Na jejich základě Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu a žalobu zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. až IV. výrok). V odůvodnění uvedl, že souhlasí se všemi právně významnými skutkovými zjištěními okresního soudu, na které pro stručnost odkázal, avšak že dospěl k odlišným právním závěrům, jež vedly k zamítnutí žaloby. Výslovně zdůraznil, že majetek stěžovatelky byl konfiskován podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen "dekret č. 12/1945 Sb."), přičemž účinky konfiskace nastaly ex lege ke dni jeho účinnosti, tj. k datu 23. 6. 1945, tudíž majetková křivda byla na stěžovatelce spáchána před datem 25. 2. 1948, tedy mimo tzv. rozhodné období. Z tohoto důvodu není stěžovatelka k žalobě podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně kterých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi - dále jen "ZMV"), aktivně legitimována. 4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost odůvodnila tvrzením, že rozsudek závisí na vyřešení otázky, zda je stěžovatelka ve věci aktivně legitimována, respektive, je-li osobou oprávněnou podle § 18 odst. 1 ZMV, která byla Nejvyšším soudem vyřešena, avšak podle jejího názoru má být posouzena jinak. K tomu doplnila, že předmětný majetek přešel na stát až podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), ve znění pozdějších předpisů. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2020 sp. zn. II. ÚS 4029/19 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) stěžovatelka namítla, že rozsudek krajského soudu nebyl řádně odůvodněn, čímž bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny. Nejvyšší soud napadeným usnesením stěžovatelčino dovolání odmítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (II. a III. výrok). Odmítnutí dovolání odůvodnil jeho nepřípustností "v celém rozsahu" [v části proti výrokům o nákladech řízení se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů]. K meritu připomenul, že základním zákonným předpokladem k podání žaloby o určení vlastnického práva státu podle § 18 odst. 1 ZMV je mimo jiné okolnost, že k majetkové křivdě došlo v tzv. rozhodném období, a zdůraznil (s odkazem na judikaturní závěry Ústavního soudu), že právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. byl dekret samotný a následné konfiskační rozhodnutí mělo jen deklaratorní charakter. Z těchto důvodů nelze účinky konfiskace zpochybnit tvrzením o vadách konfiskačního řízení (ledaže by správní rozhodnutí bylo nicotné). S odkazem na další závěry Ústavního soudu a Nejvyššího soudu uvedl, že konfiskace dopadala na všechen majetek dotčené osoby, byla-li jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhal, státními orgány - byť jen ve vztahu k části jejího majetku, takto označena, proto nelze přitakat argumentaci, že by konfiskace dopadala toliko na majetek označený v konfiskační vyhlášce, resp. na majetek nacházející se na území místně příslušného orgánu, který konfiskační vyhlášku vydal. Odvolal se též na závěry Nejvyššího správního soudu formulované v rozhodnutí ze dne 31. 12. 1946 sp. zn. 337/45, podle nichž nebylo k provedení konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. třeba, aby jí předcházelo deklaratorní rozhodnutí o tom, že jsou v konkrétním případě splněny podmínky této konfiskace. Nejvyšší soud akcentoval, že tyto závěry krajský soud bezezbytku respektoval, a dodal, že neshledal důvody, pro které by se měl od nich odchýlit a věc posoudit jinak (doplnil, že ani dovolací argumentace neskýtá podklad pro takový postup). Nejvyšší soud posléze reagoval na další dovolací námitky (konfiskace bez ohledu na to, že v době účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb. byl majetek dotčen právními úkony z doby nacistické okupace, nezbytnost kategorizace stěžovatelky podle § 3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 rozhodnutím zemského národního výboru, následné podrobení majetku stěžovatelku "paralelní konfiskaci" a deficit odůvodnění rozsudku krajského soudu), přičemž žádnou z nich neshledal za relevantní. II. Argumentace stěžovatelky 5. Porušení práva na soudní ochranu spatřuje stěžovatelka zejména v těchto aspektech: a) existenci restitučního nároku posuzovaly nepříslušné soudy v jiném druhu soudního řízení a bez předchozího správního řízení, b) v řízení o žalobě podle § 18 odst. 1 ZMV nejsou soudy příslušné posuzovat aplikaci výluk pro restituci podle § 8 odst. 1 ZMV, c) stěžovatelce bylo odepřeno právo na zákonného soudce, d) napadená rozhodnutí obecných soudů jsou nepřezkoumatelná pro absenci řádného odůvodnění, e) obecné soudy aplikovaly podústavní právo svévolně a interpretovaly jej způsobem, který je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, f) organizace přidělování sporů v restitučních věcech u Nejvyššího soudu nezaručuje právo na spravedlivý proces. 6. Pro vyloučení jakýchkoliv pochybností stěžovatelka uvedla, že v žádném případě nehodlá obecně zpochybňovat platnost tzv. konfiskačních dekretů prezidenta republiky, pouze je přesvědčena, že její majetek nebyl nikdy konfiskován. 7. K námitkám sub a) až c) doplňuje, že předmětem řízení nemělo být posouzení jejího restitučního nároku "jako takového", ale toliko určení, zda se vedlejší účastník platně stal vlastníkem sporných nemovitostí, resp. zda je jejich vlastnicí vedlejší účastnice, vůči níž je stěžovatel oprávněn požadovat vydání nemovitostí v novém samostatném restitučním řízení. Protože jde o zemědělské nemovitosti, tak o existenci restitučního nároku de facto rozhodovaly věcně nepříslušné soudy v jiném typu soudního řízení bez předcházejícího zákonem předvídaného správního řízení. S odkazem na konkretizovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu připomíná, že v řízení o určení vlastnictví podle § 18 odst. 1 ZMV nelze zkoumat nic jiného, než platnost sporného zcizení majetku. 8. Nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí spatřuje stěžovatelka v absenci reakce obecných soudů na námitky vyvracející závěr o konfiskaci jejího majetku podle dekretu