IV.ÚS 2667/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2667/22 ze dne 22. 11. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele N. A., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. června 2022 č. j. 14 Co 113/2021-2019 a výrokům III, IV a VI rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 12. března 2021 č. j. 0 P 10/2020-1907, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníků řízení, a 1. nezletilého M. A., 2. nezletilého A. A., 3. nezletilého O. A. a 4. M. A., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel (dále též "otec") domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, resp. některých jejich výroků, přičemž tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i jeho práv podle čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie a čl. 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresní soud v Břeclavi (dále jen "okresní soud") zamítl návrh vedlejší účastnice (dále též "matka") na nařízení výkonu rozhodnutí uložením pokut otci za neuskutečněné styky s 1. až 3. vedlejším účastníkem (dále též "nezletilí") ve dnech 18. 10. až 20. 10. 2019 a 25. 10. až 30. 10. 2019 (výrok I), udělil matce souhlas k podání žaloby za nezletilé A. a O. o náhradu škody na zdraví, ztížení společenského uplatnění a náhradu dalších léčebných výloh u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou (výrok II), zamítl návrh otce na nařízení výkonu rozhodnutí uložením pokut matce za neuskutečněné styky otce s nezletilým M. ve dnech 22. 11. až 24. 11. 2019, 20. 12. až 22. 12. 2019 a 5. 6. až 7. 6. 2020 a se všemi nezletilými ve dnech 29. 11. až 1. 12. 2019 (výrok III) a ve dnech 2. 10. až 4. 10. 2020 (výrok IV), zastavil řízení o změnu styku otce s nezletilým M. (výrok V), zamítl návrh otce na snížení výživného na všechny tři nezletilé (výrok VI) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok VII, zřejmou chybou v psaní nesprávně označený jako "V"). 3. K odvolání otce proti výrokům III, IV a VI rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem, že se rozsudek okresního soudu v napadených výrocích a ve výroku o nákladech řízení potvrzuje (výrok I) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). 4. Krajský soud shledal, že k žádnému z termínů, u kterých se otec domáhal nařízení výkonu rozhodnutí, nelze dovodit porušení povinnosti matky k realizaci styku nezletilých s otcem, když nad rámec odůvodnění okresního soudu krajský soud uvedl, že matka styk otce s dětmi dlouhodobě umožňovala, což vyplývá z výsledků dokazování okresního soudu a především z výpovědi nezletilého M., který se s otcem stýká častěji než další dva nezletilí. Podotkl, že v některých termínech nedošlo k realizaci styku otce s nezletilými naopak z důvodu na straně otce. Krajský soud uzavřel, že při realizaci pravidelného styku nezletilých s otcem by i případná nedostatečně odůvodněná odmítnutí matky předat děti otci v několika málo termínech nemohla vést k závěru o porušení povinností matky, neboť k němu docházelo ve většině upravených termínů, byť v některých případech pro okolnosti na straně matky či otce či samotných nezletilých k tomuto styku nedošlo. 5. Krajský soud dále uvedl, že doplnil dokazování o aktuální poměry otce, z nichž zjistil, že otec v období od vydání rozsudku okresního soudu dosud vykonával výdělečnou činnost pouze po dobu od 1. 1. do 15. 4. 2021, když dosáhl průměrného měsíčního výdělku 24 570 Kč "čistého". Na dotaz krajského soudu, proč ukončil tento pracovní poměr, otec uvedl, že má stále větší zdravotní problémy, které mu brání v plnohodnotném zapojení do pracovní činnosti. Krajský soud provedl dokazování lékařskými zprávami otce, přičemž dospěl k závěru, že zdravotní obtíže otce objektivně mohou snižovat pracovní schopnost otce ve vztahu k plnohodnotné možnosti dosahování výdělku, který se však na poměrech otce podílí jen částečně, neboť poměry otce jsou dány především jeho majetkem a příjmem nájemného, tudíž případné zhoršení jeho fyzických pracovních schopností (aniž je dosud nějak zásadně využíval) nemůže mít výrazný vliv na změnu poměrů otce vedoucí ke snížení jemu stanovené vyživovací povinnosti. Toto snížení otcových schopností je tak málo významné (došlo-li k němu vůbec), že při současném zohlednění zvýšení potřeb nezletilých, k nimž došlo od rozhodnutí o výživném v důsledku přirozeného zvýšení jejich věku, nelze dospět k závěru o zákonných podmínkách ke snížení otcovy vyživovací povinnosti k nim. Poměry matky se zásadně nezměnily, neboť její výdělky ze soukromého podnikání započatého po skončení rodičovské dovolené i příspěvek na péči, který kompenzuje zvýšené náklady při péči o jejího postiženého syna, vytváří přibližně stejné poměry, jaké byly dány v době posledního rozhodnutí o vyživovací povinnosti otce k nezletilým, tudíž ani na straně matky není dána žádná změna poměrů, která by snad měla vést ke změně výše vyživovací povinnosti otce. II. Stěžovatelova argumentace 6. Stěžovatel namítá, že tím, že matka nezletilých neumožňuje styk, popř. brání styku stěžovatele s nezletilými, a obecné soudy proti tomu nijak nezakročily, je pravděpodobné, že se tato situace bude opakovat. Podle ustálené judikatury styk rodiče s jeho dětmi nemůže záležet jenom na nějakých náladách druhého rodiče, jinak to může negativně ovlivnit vztah mezi stěžovatelem a nezletilými. Obecné soudy se nevypořádaly s argumentací stěžovatele, přiklonily se na stranu matky bez toho, aby svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Stejně tak je neústavní rozhodnutí soudů o stanoveném výživném. Stěžovatel nevykazoval jako osoba samostatně výdělečně činná v roce 2019 ani v roce 2020 žádné příjmy. Upozorňuje na to, že ani polemiky obecných soudů o nestabilních příjmech z nájemného (stěžovatel uvádí, že nejde o stálé a ani jisté příjmy, a už vůbec není tedy možné vycházet z těchto hypotetických příjmů ještě před vydáním rozhodnutí o vypořádání nemovitostí) nejsou dostatečným podkladem pro stanovení tak vysoké vyživovací povinnosti (v částkách 7 500 Kč na nezletilého M. a 5 500 Kč na každého z nezletilých, A. a O.), což je nepoměrné k příjmu stěžovatele, který v čisté výši činí jenom 23 000 Kč, což stěžovatel doložil platovým výměrem. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáv