IV.ÚS 267/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 267/22 ze dne 15. 3. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti FIRESI s. r. o., sídlem Lidická kolonie 1108/47, Jihlava, zastoupené Mgr. et Mgr. Miroslavem Šianským, advokátem, sídlem Mácova 520/62, Brno, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2021 č. j. 10 A 90/2019-158, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Ministerstva obrany, sídlem Tychonova 221/1, Praha 6 - Hradčany, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i podle čl. 2 odst. 3 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") domáhala ochrany před nezákonným zásahem vedlejšího účastníka spočívajícím v tom, že vedlejší účastník přípisem ze dne 21. 3. 2019 č. j. MO 87144/2019-1216 (dále jen "přípis ze dne 21. 3. 2019") oznámil stěžovatelce, že tímto ruší oprávnění vydané vedlejším účastníkem dne 29. 3. 2018 pod ev. č. 161-UTZ-NP/19. Stěžovatelka navrhla, aby soud rozsudkem určil, že zásah vedlejšího účastníka vůči stěžovatelce spočívající ve zrušení oprávnění vydaného vedlejším účastníkem dne 29. 3. 2018 pod ev. č. 161-UTZNP/19 byl nezákonný, a současně vedlejšímu účastníkovi zakázal, aby v porušování práva stěžovatelky pokračoval. 3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 3. 2020 č. j. 10 A 90/2019-107 vyslovil, že zásah vedlejšího účastníka vůči stěžovatelce spočívající ve zrušení oprávnění vydaného vedlejším účastníkem dne 29. 3. 2018 pod ev. č. 161-UTZ-NP/19 přípisem ze dne 21. 3. 2019 byl nezákonný (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 4. Ke kasační stížnosti vedlejšího účastníka rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 24. 9. 2021 č. j. 5 As 108/2020-37, že se rozsudek městského soudu ruší a věc se mu vrací k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud zejména shledal, že přípis ze dne 21. 3. 2019 naplňuje jak po formální, tak po materiální stránce veškeré náležitosti správního rozhodnutí podle § 67 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Obsahuje jasný výrok, a především obsáhlé odůvodnění, v němž vedlejší účastník v jednotlivých bodech konkrétně vyjmenovává veškeré závady či nedostatky, jimiž odůvodňuje odebrání vydaného oprávnění. Uvedené odůvodnění zcela koresponduje se zrušujícím výrokem, a samotný fakt, že neobsahuje poučení o opravných prostředcích, je z hlediska posouzení jeho povahy bez významu. Uvedený správní akt je tak podle Nejvyššího správního soudu zjevně po formální i materiální stránce rozhodnutím podle § 67 správního řádu, jakož i rozhodnutím podle § 65 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). Nejvyšší správní soud rovněž odmítl, že by vedlejší účastník pravomoc k vydání oprávnění, které stěžovatelce vydal (a následně odebral, resp. zrušil), neměl. Sice připustil, že § 7 zákona č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách České republiky, ve znění účinném do 30. 6. 2022 (dále jen "zákon o ozbrojených silách"), výslovně neuvádí, že výsledkem prověřování odborné způsobilosti ze strany vedlejšího účastníka může být vydání či nevydání oprávnění, nicméně výklad zastávaný stěžovatelkou, potažmo městským soudem, by podle něj vedl k nesmyslné situaci jdoucí proti účelu právní úpravy státního odborného dozoru jako celku. Je-li vedlejší účastník nadán pravomocí podle § 7 odst. 1 písm. d) bodu 4 a 5 zákona o ozbrojených silách, musí mít rovněž pravomoc o výsledku prověření učinit určitý závěr. 5. Následně městský soud usnesením ze dne 15. 11. 2021 č. j. 10 A 90/2019-146 poučil stěžovatelku o svém procesním stanovisku a předběžném právním názoru, a vyzval ji, aby sdělila, zda trvá na podané žalobě tak, jak byla podána, nebo podanou žalobu upravila v návaznosti na poučení soudem, případně sdělila, že na podané žalobě za této situace netrvá. Městský soud zdůraznil, že je vázán právním názorem vyjádřeným Nejvyšším správním soudem, a to v souladu s § 110 odst. 4 s. ř. s. Proto stěžovatelku poučil o tom, že bude-li trvat na podané žalobě v podobě, v níž byla podána, nemůže být se svou žalobou věcně úspěšná, a to již proto, že jí napadený akt je podle závazného právního názoru rozhodnutím podle § 67 správního řádu a podle § 65 s. ř. s., tedy jinou kvalifikovanou formou správní činnosti, proti níž je třeba brojit jiným žalobním typem. 6. Stěžovatelka v podání ze dne 22. 11. 2021 městskému soudu sdělila, že trvá na podané žalobě tak, jak byla podána. Nesouhlasila se závěry vyslovenými Nejvyšším správním soudem a prohlásila, že si je vědoma dalšího nutného postupu městského soudu v návaznosti na závěry Nejvyššího správního soudu. 7. Městský soud pak napadeným usnesením rozhodl, že se žaloba odmítá (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení a vrácení soudního poplatku (výroky II až IV). Městský soud shledal, že za této procesní situace mu nezbylo, než žalobu odmítnout jako nepřípustnou podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 85 s. ř. s., neboť žalobou na ochranu proti nezákonnému zásahu správního orgánu nebylo možno podle závazného právního názoru vysloveného Nejvyšším správním soudem brojit proti přípisu ze dne 21. 3. 2019, jenž je podle Nejvyššího správního soudu svou povahou správním rozhodnutím podle § 65 odst. 1 s. ř. s. II. Argumentace stěžovatelky 8. Stěžovatelka tvrdí, že městský soud vydal napadené usnesení na základě ústavněprávně nekonformního výkladu § 7 odst. 1 písm. d) bodu 4 zákona o ozbrojených silách jako normy jednoduchého (sc. podústavního) práva, převzaté od Nejvyššího správního soudu. Za stavu, kdy právní norma se silou zákona neupravovala pravomoc vedlejšího účastníka k vydávání a rušení oprávnění podle uvedeného ustanovení zákona o ozbrojených silách, městský soud tuto pravomoc dovodil výkladem, který byl rozšiřujícím ve vztahu k pravomoci orgánu veřejné moci, a zužujícím ve vztahu ke stěžovatelce jako nositelce základních práv a svobod, a k těmto základním právům a svobodám jako takovým. Výklad normy podústavního práva správními soudy přiznává vedlejšímu účastníkovi pravomoc vydávat a rušit oprávnění, která mu není svěřena ústavněprávně aprobovaným způsobem, tj. zákonem či na základě zákona, a současně tak upírá stěžovatelce právo na to, aby vedlejší účastník na něm ve věci zrušení oprávnění vykonal veřejnou moc pouze v případech, v mezích a způsoby stanovených zákonem. Stěžovatelka opírá toto své právní hodnocení napadeného usnesení o konstantní rozhodovací praxi Ústavního soudu, na kterou odkazuje a aplikuje na posuzovanou věc (zejm. str. 7 až 9 ústavní stížnosti) s tím, že je třeba vždy dávat přednost účelu a smyslu ochrany ústavně zaručených práv a svobod před efektivitou výkonu státního odborného dozoru, tj. ve prospěch procesně oprávněného. Stěžovatelka má tedy za to, že městský soud při odůvodnění napadeného usnesení pominul okolnost, že i způsob výkonu veřejné moci musí být podle čl. 4 odst. 1 Listiny stanoven zákonem či na základě zákona a že ani takové právní úpravy není a nebude až do 1. 7. 2022, kdy dochází ke změně relevantní právní úpravy. III. Procesní předpoklady pro posouzení ústavní stížnosti 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. 11.