IV.ÚS 2670/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2670/22 ze dne 15. 11. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. G., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem, sídlem Štefánikova 75/48, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2022 č. j. 7 Tdo 563/2022-495, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. listopadu 2021 č. j. 4 To 380/2021-407 a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 8. června 2021 č. j. 3 T 39/2019-351, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Jindřichově Hradci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, Okresního státního zastupitelství v Jindřichově Hradci, Evy S. (jedná se o pseudonym), a Oborové zdravotní pojišťovny zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, sídlem Roškotova 1225/1, Praha 4 - Braník, jako vedlejších účastníků řízení, takto: I. Z. G. se postavení vedlejší účastnice řízení nepřiznává. II. Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Stěžovatel žádá o odložení vykonatelnosti napadených rozsudků Okresního soudu v Jindřichově Hradci (dále jen "okresní soud") a Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") a o přednostní projednání jeho návrhu podle § 39 zákona o Ústavním soudu. 3. Stěžovatel dále navrhuje, aby jeho manželce Z. G. bylo přiznáno postavení vedlejší účastnice řízení. Z. G. zaslala Ústavnímu soudu návrh, aby jí bylo přiznáno postavení vedlejší účastnice, neboť má právní zájem na výsledku řízení. V případě, že by bylo ústavní stížnosti vyhověno, by odpadl právní důvod platby nemajetkové újmy vedlejší účastnici Evě S. (jedná se o pseudonym) a škody vedlejší účastnici Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví (dále jen "pojišťovna"). 4. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl rozsudkem okresního soudu uznán vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 trestního zákoníku a zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku, jehož se dopustil tak, že od roku 2015 do roku 2019 v obci X soustavně vyhledával přítomnost poškozené vedlejší účastnice Evy S., přistupoval do její bezprostřední blízkosti, slovně ji urážel a vyhrožoval jí i usmrcením, čímž jí přivodil významný rozvoj posttraumatické stresové poruchy, která u ní byla přítomna již v roce 2014, a to v důsledku předchozího obdobného počínání stěžovatele, za které byl již v roce 2016 okresním soudem odsouzen. Vedlejší účastnice v důsledku jeho chování ztratila pracovní způsobilost, je ve stavu invalidity s velmi nepříznivou vyhlídkou vyléčení. Stěžovateli byl za uvedené jednání uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání tři a půl roku, pro jehož výkon byl umístěn do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla stěžovateli uložena povinnost k náhradě škody poškozeným vedlejším účastnicím Evě S. ve výši 975 962 Kč a pojišťovně ve výši 3 856 Kč. 5. Stěžovatel, státní zástupkyně i obě vedlejší účastnice napadli rozsudek okresního soudu odvoláními. Na jejich základě krajský soud rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f) a odst. 2 trestního řádu zrušil rozsudek okresního soudu v celém výroku o náhradě škody a nově rozhodl tak, že stěžovatel je povinen nahradit vedlejším účastnicím Evě S. nemajetkovou újmu ve výši 1 463 943,50 Kč a pojišťovně částku ve výši 5 383 Kč. Odvolání stěžovatele i státního zástupce byla jako nedůvodná zamítnuta podle § 256 trestního řádu. 6. Stěžovatel napadl usnesení krajského soudu dovoláním, které bylo Nejvyšším soudem jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel uvádí, že byl uznán vinným, aniž by ve skutkové větě výroku rozsudku okresního soudu byl obsažen úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkových podstat. Postrádá uvedení místa, času či způsobu spáchání trestných činů. Namítá, že poškozená je proti němu zaujatá, což bylo prokázáno i znaleckým posudkem Mgr. Šnorka a MUDr. Fiedlerové. Stěžovatel nepochopil, z čeho pramenila společenská škodlivost jeho jednání, když poškozená např. uvedla, že se jí podíval do očí či že ho spatřila oknem u něj doma. 8. Stěžovatel namítá existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Vyslechnutí svědci totiž popisovali setkání mezi stěžovatelem a poškozenou před zahájením trestního stíhání anebo setkání, k nimž mělo dojít již po roce 2014, pouze zprostředkovaně. Stěžovatel neměl šanci vyvrátit svědectví poškozené, neboť jejich setkávání nebyl nikdo přítomen, tudíž jde o situaci, kdy stojí stvrzení poškozené proti jeho tvrzení, přičemž popírá, že by se něčeho vůči poškozené dopustil. 9. Stěžovatel dále namítá, že nebylo prokázáno, že by k rozvoji posttraumatické stresové poruchy u poškozené došlo, neboť to nebylo v řízení prokázáno. Domnívá se, že psychický stav poškozené je stejný jako v roce 2014. 10. Stěžovatel poukazuje i na procesní pochybení krajského soudu, který mu nedoručil odvolání státního zástupce a obou poškozených, přesto však tato odvolání byla projednána a krajský soud o odvoláních rozhodl, čímž došlo k porušení pravidel kontradiktornosti řízení a spravedlivého procesu. V tomto postupu spatřuje porušení čl. 37 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny. 11. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že nesouhlasí s postupem krajského soudu, který odmítl nařídit provedení revizního znaleckého posudku. V jeho věci byly vypracovány dva znalecké posudky, které si protiřečily, bylo proto nutno nařídit vyhotovení revizního znaleckého posudku, neboť by to mohlo vést k tomu, že by byl zproštěn obžaloby. Stěžovatel se domnívá, že za účelem vyhotovení revizního znaleckého posudku by měli být jmenováni znalci dva, jeden pro obor psychiatrie, druhý pro obor psychologie. 12. Stěžovatel má výhrady proti znaleckému posudku znalce v oboru psychiatrie MUDr. Tučka, který na něj zpracovával znalecký posudek i v jiném trestním řízení pod sp. zn. 7 T 203/2013, přičemž s ním vedl hovor pouze 45 minut a některé pasáže doslovně opsal z posudku v uvedené trestní věci. Stěžovatel má proto za to, že posudek není kvalitně zpracován. Vyzdvihuje naopak znalecký posudek znalce PhDr. Karla Netíka, CSc., který byl v posuzované věci zpracován a který u stěžovatele neshledal v podstatě žádné patologické jevy. Závěr znaleckého posudku MUDr. Tučka, byť přijal i některé dílčí závěry PhDr. Karla Netíka, CSc. je však zcela odlišný. Nadto krajský soud konstatoval, že více věří znalci MUDr. Tučkovi, kterého zná, než znalci PhDr. Karlu Netíkovi, CSc. z Prahy, kterého nezná, což stěžovatel považuje za nepřípustný způsob hodnocení důkazů. Z tohoto rozporuplně zjištěného skutkového stavu podle stěžovatele plyne nutnost zpracování revizního znaleckého posudku. 13. Stěžovatel naproti tomu nesouhlasí se znaleckými posudky MUDr. Fiedlerové a Mgr. Šnorka, které se týkaly vedlejší účastnice S. a v nichž je popsána jako oběť stěžovatele. Stěžovatel zdůrazňuje, že uvedení znalci jsou pracovně podřízeni MUDr. Tučkovi. Domnívá se, že nebylo napadenými rozhodnutími přesvědčivě vysvětleno, proč by vedlejší účastnice Eva S. nemohla svou nemoc předstírat, aby se mu pomstila. Její výpověď v hlavním líčení nelze považovat za konzistentní, neboť např. uvedla, že jí stěžovatel dne 27. 5. 2019 měl vniknout na pozemek a zničit zahradu, což bylo i prověřováno orgány činnými v trestním řízení a věc byla odložena, neboť byl v uvedenou dobu v zahraničí. Stěžovatel dále rozvádí, že vedlejší účastnice Eva S. mu a jeho manželce záviděla, jak krásně si opravili stavení a vybudovali zahradu, neboť ona si svou usedlost zrekonstruovala přesně po jeho vzoru. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 14. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 té