IV.ÚS 2672/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2672/19 ze dne 19. 2. 2020 N 31/98 SbNU 343 Přípustnost dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu v případě nároku cestujících na náhradu škody za zmeškaný let; nesprávné poučení soudu o přípustnosti opravného prostředku   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti a) Ivy Tököly a b) PharmDr. Jiřího Korty, obou zastoupených Mgr. Petrem Novákem, advokátem, sídlem Vídeňská 546/55, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2019 č. j. 19 Co 85/2019-52 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. ledna 2019 č. j. 28 C 128/2018-32, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6 jako účastníků řízení a obchodní společnosti VUELING AIRLINES S.A., sídlem Parque de Negocios Mas Blau II, El Prat de Llobregat, Barcelona, Španělské království, zastoupené JUDr. Jiřím Spoustou, Ph.D., advokátem, sídlem Voršilská 130/10, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2019 č. j. 19 Co 85/2019-52 bylo porušeno základní právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Tento rozsudek se ruší. III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 13. 8. 2019, navrhli stěžovatelé zrušení v záhlaví uvedených rozsudků z důvodu tvrzeného porušení jejich základních práv na soudní ochranu a na zákonného soudce podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). II. Shrnutí řízení před obecnými soudy 2. Stěžovatelé měli na den 8. 5. 2018 zarezervovaný let IB 5188 z Říma do Prahy, jehož provozujícím leteckým dopravcem byla vedlejší účastnice. Tento let byl zrušen, přičemž stěžovatelé byli až následující den dopraveni vedlejší účastnicí do Vídně, z níž dále po vlastní ose pokračovali do Ostravy. Žalobou proti vedlejší účastnici se každý z nich domáhá zaplacení částky 250 EUR jako náhrady stanovené podle čl. 5 odst. 1 písm. c) ve spojení s čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. 2. 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91, [dále jen "nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004"] a částky 50,10 EUR za náhradní spojení podle čl. 19 Úmluvy o sjednocení některých pravidel o mezinárodní letecké přepravě, vyhlášené pod č. 123/2003 Sb. m. s. Celkem se tedy domáhají zaplacení částky 600,20 EUR. 3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") ze dne 29. 1. 2019 č. j. 28 C 128/2018-32 byla žaloba stěžovatelů zamítnuta. Posouzení nároku stěžovatelů na náhradu za zrušený let záviselo na zodpovězení otázky, zda na straně provozujícího leteckého dopravce nebyl dán liberační důvod podle čl. 5 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004. Podle tohoto ustanovení provozující letecký dopravce není povinen platit náhradu v souladu s čl. 7 tohoto nařízení, jestliže může prokázat, že zrušení je způsobeno mimořádnými okolnostmi, kterým by nebylo možné zabránit, i kdyby byla všechna přiměřená opatření přijata. Ustanovení bodu 14 preambule uvedeného nařízení za mimořádnou okolnost označuje také stávky, které postihují provoz provozujícího leteckého dopravce. V posuzované věci bylo zjištěno, že důvodem zrušení letu byla stávka na letišti Řím-Fiumicino a že vedlejší účastnice na tuto stávku nemohla zareagovat tak, aby zrušení letu včas oznámila a učinila potřebná opatření. Seznam zrušených a zpožděných letů měl být totiž aktualizován řízením letového provozu. Podle obvodního soudu tedy vedlejší účastnice není povinna náhradu stěžovatelům platit. Účastníci byli poučeni, že proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné. 4. S uvedeným hodnocením se ztotožnil i Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který rozsudkem ze dne 22. 5. 2019 č. j. 19 Co 85/2019-52 potvrdil rozsudek obvodního soudu. Z odvolání stěžovatelů se podává, že právní základ nároku na zaplacení částky 50,10 EUR pro každého z nich spatřovali v čl. 8 odst. 1 písm. b) [v odvolání nesprávně označeném jako čl. 9 odst. 1 písm. b)] ve spojení s čl. 8 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004. Podle městského soudu je pro posuzovanou věc použitelný rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 4. 10. 2012 ve věci C-22/11 Finnair Oyj proti Timymu Lassooyovi, podle něhož bod 14 preambule nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 považuje za mimořádné okolnosti také "stávky, které postihují provoz provozujícího leteckého dopravce", aniž je jakkoli rozlišováno mezi tím, zda jde o stávku zaměstnanců přímo leteckého dopravce či zaměstnanců jiných subjektů, jejichž činnost je nezbytná pro uskutečnění leteckým dopravcem provozovaných letů. Městský soud neshledal důvodným požadavek stěžovatelů, aby byla ve věci předložena Soudnímu dvoru Evropské unie předběžná otázka. S poukazem na usnesení ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. I. ÚS 3244/17 (všechna v tomto nálezu citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) tento soud konstatoval, že otázka výkladu čl. 5 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 je otázkou, jejíž správný výklad je zřejmý a vyplývá z bodu 14 preambule tohoto nařízení. Závěrem rozsudku byli účastníci poučeni o nepřípustnosti dovolání. III. Argumentace stěžovatelů 5. Stěžovatelé úvodem ústavní stížnosti tvrdí, že ji sice považují za přípustnou, současně však upozorňují na rozdílnou rozhodovací praxi jednotlivých senátů Ústavního soudu v této otázce a navrhují, aby byla daná otázka projednána v plénu. Ústavní soud shledal přípustnou ústavní stížnost proti rozsudku odvolacího soudu, jež se týkala nároku podle čl. 5 odst. 1 písm. c) ve spojení s čl. 7 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 nepřesahujícího částku 50 000 Kč, v usnesení ze dne 19. 3. 2019 sp. zn. II. ÚS 379/19 nebo usnesení ze dne 10. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 918/17. V jiných případech dospěl naopak k závěru, že jde o nárok ze spotřebitelské smlouvy, a tudíž mělo být vyčerpáno dovolání. Tento přístup měl převážit v nálezu ze dne 31. 10. 2017 sp. zn. I. ÚS 2265/16 (N 196/87 SbNU 219) nebo usnesení ze dne 12. 6. 2019 sp. zn. I. ÚS 1505/19. Předmětná rozhodnutí jsou v tak výrazném rozporu, že stěžovatelům neumožňují spolehnout se na princip právní jistoty a princip předvídatelnosti práva, které jsou nezbytným předpokladem obecné důvěry občanů v právo. Pokud by Ústavní soud shledal v dané věci spor ze spotřebitelských smluv, měl by se vypořádat i s rozhodovací praxí dovolacího soudu, vyjádřenou např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014 sp. zn. 25 Cdo 2376/2014 (Rc 12/2015) nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014 sp. zn. 25 Cdo 3180/2014, která jsou analogicky použitelná i ve věci stěžovatelů. V obou těchto rozhodnutích paušalizovaná náhrada škody nevyplývá z uzavřené smlouvy, ale z právního předpisu. 6. K vlastnímu posouzení jejich žaloby ze strany obecných soudů stěžovatelé uvádí, že stávka řídících letového provozu a letištního personálu v Itálii nebyla neočekávaná. Informace o ní byla zveřejněna více než 14 dní před plánovaným letem, a vedlejší účastnice tak mohla let zrušit bez nároku na kompenzaci pro cestující. Tuto skutečnost měli stěžovatelé doložit již v řízení před obvodním soudem. Při výkladu pojmu "mimořádné okolnosti" podle čl. 5 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 vždy záleží na posouzení jednotlivých konkrétních skutkových okolností daného případu a také na tom, zda se provozujícímu leteckému dopravci podaří prokázat, že nebylo možné zabránit zrušení či zpoždění letu, přestože byla přijata veškerá přiměřená opatření, která po něm v dané situaci bylo možné spravedlivě požadovat. Nařízení v bodu 14 preambule obsahuje pouze jakýsi demonstrativní výčet okolností, jež je možné za splnění dalších podmínek považovat za okolnosti mimořádné. Přesný výklad pojmu však zůstává na Soudním dvoře Evropské unie. Podle stěžovatelů na to, aby nějaká okolnost mohla být prohlášena za mimořádnou, nepostačuje její vyjmenování v preambuli, nýbrž musí naplňovat i další kumulativně stanovené podmínky, konkrétně musí být nahodilá a neočekávaná. Právě k neočekávatelnosti se přitom Soudní dvůr Evropské unie doposud nevyjádřil a obecné soudy se na něj v této souvislosti měly obrátit s předběžnou otázkou podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie. Ze samotného nařízení nelze určit, jak dlouho dopředu musí být okolnost dopravci známá, aby se mohlo jednat o okolnost mimořádnou. 7. Svévoli v rozhodování obvodního soudu spatřují stěžova