IV.ÚS 2672/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2672/23 ze dne 6. 2. 2025 Ochrana pověsti právnických osob   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Bison & Rose, s. r. o., sídlem Bělohorská 263/33, Praha 6 - Břevnov, zastoupené Mgr. Lukášem Wimětalem, advokátem, se sídlem Údolní 388/8, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 2683/2022-263 ze dne 28. června 2023 a rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Cmo 142/2021-238 ze dne 10. května 2022, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing. Andreje Babiše, zastoupeného Mgr. Jiřím Urbánkem, advokátem, se sídlem Na Kozačce 1289/7, Praha 2 - Vinohrady, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 2683/2022-263 ze dne 28. června 2023 a rozsudkem Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Cmo 142/2021-238 ze dne 10. května 2022 bylo porušeno stěžovatelčino právo na ochranu dobré pověsti podle čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 2683/2022-263 ze dne 28. června 2023 a rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Cmo 142/2021-238 ze dne 10. května 2022 se zrušují. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená soudní rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti, jí napadených rozhodnutí a spisu vedeného Krajským soudem v Praze se podává, že vedlejší účastník v médiích ve dnech 5. až 7. října 2015 v souvislosti s kauzou fotomontáže ministra vnitra Milana Chovance ve společnosti nahé ženy měl pronést výroky "To je zase nějaká provokace z pera PR agentury Bison & Rose.", "Je jak z pera jeho agentury Bison & Rose", "Je to nesmysl, je to nějaká provokace z dílny Bison & Rose", "To je nesmysl, to je zase nějaká provokace asi z dílny agentury Bison & Rose". 3. Stěžovatelka se na vedlejším účastníkovi domáhala, aby se za tyto výroky omluvil. Krajský soud rozsudkem č. j. 56 Cm 412/2015-36 ze dne 14. června 2016 žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze rozsudkem č. j. 3 Cmo 181/2016-63 ze dne 12. září 2017 potvrdil rozsudek krajského soudu ve výroku I, změnil ho v nákladovém výroku II (obojí výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). 4. Oba soudy vyšly z toho, že výroky vedlejšího účastníka byly svým obsahem jednoznačně hodnotícími úsudky, které při posouzení jejich vzniku v kontextu dalších prokázaných skutečností měly reálný základ. Šlo o přípustnou kritiku nevybočující z mezí svobody projevu. 5. Nejvyšší soud k dovolání stěžovatelky rozsudkem č. j. 23 Cdo 1059/2018-99 ze dne 22. května 2020 zrušil oba rozsudky a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení (výrok I). V rozsahu, v němž směřovalo proti rozhodnutím o nákladech řízení, bylo dovolání odmítnuto (výrok II). Podle Nejvyššího soudu byly výroky vedlejšího účastníka skutkovými tvrzeními, jež byla způsobilá zasáhnout do pověsti stěžovatelky. Bylo proto na vedlejším účastníkovi, aby pravdivost těchto tvrzení v řízení prokázal. 6. V dalším řízení krajský soud vyzval vedlejšího účastníka podle § 118a odst. 3 občanského soudního řádu, aby označil důkazy k prokázání pravdivosti svých tvrzení o stěžovatelčině autorství fotomontáže. Vedlejší účastník žádné důkazy nenavrhl, pouze uvedl, že nikdy netvrdil, že by stěžovatelka byla autorkou fotomontáže. 7. Krajský soud rozsudkem č. j. 56 Cm 412/2015-200 ze dne 23. února 2021 uložil vedlejšímu účastníkovi zajistit na vlastní náklady omluvu formou inzerce v deníku Právo (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Podle krajského soudu vedlejší účastník neunesl důkazní břemeno ohledně pravdivosti svých výroků, což odůvodňuje závěr, že těmito výroky zasáhl do stěžovatelčiny pověsti. 8. K odvolání vedlejšího účastníka vrchní soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek krajského soudu ve výroku I tak, že žaloba se zamítá (výrok I) a vedlejšímu účastníkovi nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů (výrok II). Vrchní soud se ztotožnil se skutkovými závěry krajského soudu. Odlišný názor měl na posouzení důvodnosti nároku na poskytnutí zadostiučinění ve formě omluvy. Poukázal na právní názor obsažený v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 327/2021-199 ze dne 30. října 2021, který byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 66/2022 a který dovozuje, že dle právní úpravy účinné od 1. ledna 2014 nemá právnická osoba právo na odčinění nemajetkové újmy způsobené (samotným) neoprávněným zásahem do své pověsti. 9. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky. Nejvyšší soud neshledal důvod odchýlit se od právního názoru vysloveného v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 327/2021. Dovolání nebylo přípustné ani pro řešení dalších právních otázek předložených stěžovatelkou v dovolání, neboť na nich nebylo založeno rozhodnutí vrchního soudu. II. Argumentace stěžovatelky 10. Stěžovatelka soudům vytýká, že vykládaly zákonnou úpravu ústavně nesouladným způsobem, čímž došlo k popření práva právnických osob na účinnou ochranu jejich pověsti před následky neoprávněných zásahů. Ze čtyř nároků tvořících účinnou ochranu pověsti (zdržovací, odstraňovací, restituční a satisfakční) stěžovatelka vnímá jako rozhodný nárok restituční a věří, že v důsledku změny rozhodovací praxe soudů se stal tento nárok nevymahatelným, což vede ke stavu nespravedlnosti. 11. Neobsahuje-li právní úprava výslovně možnost přiznat právnickým osobám nárok na odčinění nemajetkové újmy způsobené neoprávněným zásahem do jejich pověsti, jde podle stěžovatelky o mezeru v právu, která má být zaplněna analogií zákona, aby bylo možno dosáhnout ochrany právnické osoby obdobné ochraně firmy či ochraně před nekalou soutěží. 12. Konečně stěžovatelka pro případ, že by nebylo možno najít ústavně souladný výklad právní úpravy, a to ani za pomoci analogie zákona, navrhuje zrušit § 2956 občanského zákoníku ve slovech "člověku" a "jeho přirozeném" nebo § 2894 občanského zákoníku, popřípadě § 135 občanského zákoníku. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva. IV. Průběh řízení před Ústavním soudem 14. Ústavní soud si k projednání ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka a soudní spis. 15. Vrchní soud uvedl, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu. Ačkoliv zcela rozumí argumentaci stěžovatelky, a ztotožňuje se s ní, musel v rozhodnutí zohlednit zmíněný právní názor. 16. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelka pouze opakuje argumenty již uplatněné v předchozím řízení a pokračuje v polemice se závěry soudů, a to bez ústavně relevantního základu, čímž pomíjí úkol Ústavního soudu a ignoruje pravomoc Nejvyššího soudu. Zdůraznil, že řešením stěžovatelkou uplatněné otázky výkladu se podrobně zabýval již v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 4263/2019, na jehož závěry a podrobné odůvodnění odkázal. V tomto rozsudku se též obšírně věnoval ústavně souladnému výkladu dotčené právní úpravy a zohlednil výkladové metody včetně metody teleologické, systematické, historické a komparativní. 17. Nejvyšší soud připomněl, že k ochraně pověsti právnické osoby v soukromém styku v případě jejího neoprávněného ohrožení či porušení je rušiteli zákonem uložena soukromoprávní povinnost od neoprávněného zásahu upustit, odstranit jeho následky a nahradit způsobenou majetkovou škodu či vydat bezdůvodné obohacení, tedy ochrana v totožném rozsahu, jako tomu je v případě zásahu do absolutních práv osob fyzických v případě, kdy zákon v souvislosti s takovým zásahem povinnost odčinit způsobenou nemajetkovou újmu (rovněž) zvlášť nestanoví. 18. K námitce možného použití zákonné analogie Nejvyšší soud uvedl, že jde stále o projev výkladu, dotváření a aplikace norem práva podústavního a jde tedy o záležitost soudů obecných. Zároveň dodal, že s otázkou možného použití analogie se již důkladně vypořádal ve výše zmíněném rozsudku sp. zn. 23 Cdo 4263/2019. 19. Konečně Nejvyšší soud uvedl, že