IV.ÚS 2673/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2673/13 ze dne 12. 6. 2014 N 121/73 SbNU 857 Povinnost obecných soudů odůvodnit rozhodnutí o nepřiznání nákladů řízení podle § 150 o. s. ř.   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 12. června 2014 sp. zn. IV. ÚS 2673/13 ve věci ústavní stížnosti Hany Šedivcové, zastoupené Mgr. Janou Zilvarovou, advokátkou, se sídlem Hradešínská 2362/29, Praha 10, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 5. 2013 č. j. 3 Co 58/2012-173, kterým bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení o žalobě na ochranu osobnosti nemá právo na náhradu nákladů řízení, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a Ing. Rajko Mećavy jako vedlejšího účastníka řízení. I. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 5. 2013 č. j. 3 Co 58/2012-173 bylo porušeno právo na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 5. 2013 č. j. 3 Co 58/2012-173 se zrušuje. Odůvodnění I. 1. Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení vrchního soudu, kterým byl v odstavci IV změněn výrok rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2012 č. j. 36 C 213/2010-152 tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. II. 2. Předmětem řízení u civilních soudů byla žaloba vedlejšího účastníka na ochranu osobnosti. Krajský soud žalobu vedlejšího účastníka zamítl v celém rozsahu a stěžovatelce, která měla plný úspěch ve věci, přisoudil podle § 142 odst. 1 o. s. ř náhradu nákladů řízení ve výši 26 800 Kč. K odvolání vedlejšího účastníka proti výroku soudu o nákladech řízení odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení s odkazem na ustanovení § 150 o. s. ř. změnil tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. 3. V ústavní stížnosti stěžovatelka Vrchnímu soudu v Praze vytýká pochybení v rozhodnutí o nákladech řízení, neboť má za to, že v daném případě nebyly dány důvody pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. Především namítá, že o jeho použití Vrchní soud v Praze rozhodl, aniž by se zabýval veškerými okolnostmi případu a aniž by postup podle tohoto ustanovení přesvědčivě odůvodnil. Neuvedl žádné konkrétní skutečnosti nebo konkrétní zjištění, v nichž spatřuje důvody hodné zvláštního zřetele, ze kterých při svém rozhodování vycházel a na jejichž základě by bylo možné ustanovení § 150 o. s. ř. aplikovat. Postup podle § 150 o. s. ř. odvolací soud odůvodnil pouze jedinou větou, ve které jen vyjmenoval obecné důvody, pro které nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení přiznat. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále poukazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se náležitostí odůvodnění rozhodnutí a aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. 4. Vzhledem k tomu, že bližší obsah ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí je stěžovatelce, účastníkům řízení i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat. III. 5. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. 6. Vedlejší účastník se k podané ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě řádně nevyjádřil ani nedoložil plnou moc k zastupování před Ústavním soudem, proto s ním Ústavní soud jako s vedlejším účastníkem dále nejednal. Pro úplnost Ústavní soud poznamenává, že v e-mailovém podání, patrně zpracovaném JUDr. Tomášem Matouškem, Ph.D., doručeném Ústavnímu soudu dne 30. 5. 2014, které nebylo opatřeno platným podpisem, bylo poukázáno na správnost aplikace § 150 o. s. ř. 7. Protože vyjádření soudu neobsahovalo žádné nové pro posouzení věci významné skutečnosti, nezasílal je Ústavní soud stěžovatelce k replice. IV. 8. Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná, je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], seznámil se s obsahem připojeného spisu a přezkoumal, že tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu v listinných podkladech, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. 9. Ústavní soud v souladu s ustanovením § 44 zákona o Ústavním soudu uvážil, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by nijak nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil z vyžádaného spisu a z písemných úkonů stěžovatele a účastníků řízení. Nenařízení ústního jednání odůvodňuje i skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval ani za potřebné provádět dokazování. 10. Ústavní soud předesílá, jak ustáleně judikuje, že je oprávněn přezkoumat správnost aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti civilních soudů za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Ve svých předchozích rozhodnutích definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy nesprávného výběru právní normy při konkurenci norem podústavního práva, případy nesprávného výběru interpretační alternativy při konkurenci možných alternativ interpretace normy a případy svévolné aplikace podústavního práva. S ohledem na zjištěné skutečnosti dospěl k závěru, že právě k výše uvedenému porušení principů obsažených v Listině, opravňujícímu zásah Ústavního soudu, došlo. 11. V předmětné věci napadá stěžovatelka rozsudek Vrchního soudu v Praze, kterým bylo rozhodováno o nákladech řízení před soudy obou stupňů. 12. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), III. ÚS 255/05 - dostupná na stránkách http://nalus.usoud.cz]. 13. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je přitom zásadně doménou soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících toto řízení. To by mohlo nastat za situace, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalismu nebo tehdy, jestliže by příslušné závěry obecného soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně. 14. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení platí i pro rozhodování podle ustanovení § 150 o. s. ř.; aplikace citovaného ustanovení je totiž svou podstatou výjimečná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Je tedy zásadně věcí civilního soudu, aby uvážil, zda dané ustanovení, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, aplikuje či nikoliv [sp. zn. IV. ÚS 37/02 (U 4/25 SbNU 357)]. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení (sp. zn. I. ÚS 389/05). 15. Ústavní soud však ve své judikatuře pravidelně zdůrazňuje, že úvaha soudu o tom, zda v dané věci jde o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. naplněny, musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle [srov. např. sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165), I. ÚS 633/05, IV. ÚS 1391/07 (N 102/49 SbNU 515), I. ÚS 1030/08 (N 4/56 SbNU 33), II. ÚS 2658/10 (N 3/64 SbNU 29), III. ÚS 1840/10 (N 202/58 SbNU 795), I. ÚS 3607/12 (N 15/68 SbNU 219), IV. ÚS 2259/13 (N 15/72 SbNU 197)]. 16. V souzené věci Vrchní soud v Praze v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že výrok pod bodem IV rozsudku soudu prvního stupně změnil, neboť v dané věci shledal existenci důvodů zvláštního zřetele hodných. Důvody hodné zvláštního zřetele, pro něž v řízení úspěšné žalované podle ustanovení § 150 o. s. ř. odpírá právo na náhradu nákladů řízení, nijak nespecifikoval, pouze obecně formuloval atributy, kterými by se právě měl při náležitém rozhodování zabývat a jejichž konkretizovanou podobu by měl řádně odůvodnit. K výroku o náklad