IV.ÚS 2673/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2673/14 ze dne 2. 2. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti PANSTVÍ BECHYNĚ SE, se sídlem Herrschaft Bechyne SE, Landstrasse 33, 9490 Vaduz, Fürstentum Liechtenstein (LIE), zastoupeného Janem Kalvodou, advokátem se sídlem Bělohorská 35, Praha 6, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2014 č. j. 2 Afs 83/2012-48, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na zákonného soudce zakotveného v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). II. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 3. 10. 2012 č. j. 10 Af 89/2012-50 zamítl žalobu stěžovatele PANSTVÍ BECHYNĚ SE proti rozhodnutí žalovaného Odvolacího finančního ředitelství se sídlem Brno (původně Finančního ředitelství v Českých Budějovicích; dále jen "žalovaný") ze dne 7. 12. 2011 č. j. 5719/11-1300, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu v Táboře (správce daně) ze dne 29. 4. 2011 č. j. 91306/11/110913303942, jímž správce daně částečně vyhověl odvolání stěžovatele ze dne 1. 10. 2010 tak, že platební výměr na daň z přidané hodnoty (dále "DPH") ze dne 27. 8. 2010 č. j. 98214/10/110913303942, kterým byla vyměřena DPH za zdaňovací období květen 2009 ve výši 8 273 689 Kč, změnil a vyměřenou DPH snížil na částku 3 173 592 Kč. Krajský soud v prvé řadě nepřisvědčil stěžovatelovým námitkám týkajícím se nepřezkoumatelnosti rozhodnutí daňových orgánů, porušení jeho procesních práv (odůvodněného neprovedení stěžovatelem navrženého výslechu svědků) a nesprávného hodnocení důkazů. Krajský soud souhlasil se způsobem, jakým správce daně posoudil poskytnuté služby, tedy jako přeúčtování částky a nikoliv jako zdanitelná plnění, z nichž by vznikla registrační povinnost. Námitku stěžovatele, že správní orgány na § 89 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen "zákon o DPH") neaplikovaly eurokonformní výklad, shledal krajský soud bezpředmětnou. S odkazem na argumentaci v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 103/2010-274 uvedl, že "Soudní dvůr přepravu osob přepravní společností, která neposkytuje žádné další služby, jako je ubytování, průvodcovská činnost nebo poskytování rad, nehodnotí jako uskutečnění plnění, na která se vztahuje zvláštní režim pro cestovní kanceláře podle článku 306 Směrnice." Stěžovatel žádné služby ubytovacího či přepravního charakteru neposkytoval, a proto argumentace § 89 zákona o DPH, která byla pouze pro úplnost doplněna žalovaným v napadeném rozhodnutí na straně 6, není na danou věc případná. Prostor pro aplikaci ustanovení § 89 zákona o DPH ve světle judikatury Soudního dvora EU a ani pro jeho eurokonformní výklad soud proto neshledal. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, že výklad § 94 odst. 4 zákona o DPH, ve znění platném do 31. 12. 2009, učiněný správcem daně, i samotné ustanovení je diskriminační a kolizní s evropským právem, když v důsledku nastavení odlišných podmínek pro subjekty se sídlem na území EU a na území EHP stěžovatel nebyl ve smyslu citovaného ustanovení registrován ke dni fúze jako plátce DPH. Krajský soud zdůraznil, že registrační postup není ve Směrnici závazně stanoven ani harmonizován, a tudíž tato úprava je plně v kompetenci členského státu. Pro řešení situace stěžovatele zákon o DPH obsahuje ustanovení ohledně tzv. dobrovolné registrace osob povinných k dani se sídlem v jiném členském státě či ve třetích zemích. V této souvislosti se ztotožnil s názorem žalovaného, že dobrovolná registrace je založena na písemném rozhodnutí o registraci vydávaném správcem daně, které má konstitutivní účinky a zakládá práva do budoucna, proto ji nelze provést zpětně. Z toho důvodu také nemohl správce daně akceptovat přihlášku k registraci podanou stěžovatelem dne 2. 11. 2009, kdy se domáhal registrace zpětně k datu 16. 5. 2009. Krajský soud konečně poukázal na to, že úprava § 94 a § 95 zákona o DPH je k osobám se sídlem ve třetích zemích tolerantnější, neboť kategoricky nestanoví postavení plátce DPH, na které je vázána řada povinností a ponechává tento status plátce daně jako možnost volby. Uvedl, že "Žalobce se dobrovolně plátcem daně nestal, ač taková možnost existovala, jeho veškeré aktivity nevykazovaly žádné znaky, které by vyvolávaly potřebu registrace plátce daně z přidané hodnoty. Bylo to teprve vytýkací řízení správce daně, z něhož vyplynul pro žalobce negativní důsledek snížením nároku na odpočet daně, který žalobce označil jako diskriminační a kolizní s evropským právem. Sám však žádnou aktivitu k dobrovolné registraci plátce daně z přidané hodnoty neučinil." Krajský soud proto neshledal rozpor s evropským právem, když nedošlo k porušení zásady daňové neutrality či zákazu diskriminace vůči stěžovateli a nepovažoval v dané věci za potřebné předložit Soudnímu dvoru EU předběžnou otázku. Nejvyšší správní soud napadeným rozhodnutím kasační stížnost stěžovatele pro její nedůvodnost zamítl. Kasační soud nejprve s odkazem na přesvědčivý obsah odůvodnění rozhodnutí správce daně a žalovaného konstatoval nedůvodnost a polemičnost stěžovatelových námitek. Obdobně neshledal ani důvody, pro něž by měl zastávat odlišný právní názor k hodnocení důkazů (týkajících se pouhého přeúčtování nákladů a nikoliv poskytnutí ubytovacích a přepravních služeb) provedeného oběma daňovými orgány, které navíc krajský soud akceptoval. Ke stěžovatelem zpochybňované možnosti jeho dobrovolné registrace k DPH kasační soud poukázal na to, zda se vůbec jedná o relevantní otázku, když stěžovatel v době předmětné fúze nebyl plátcem DPH a ani k tomuto okamžiku neměl povinnost se jako plátce daně registrovat. Podle kasačního soudu "argumentace stěžovatele, který toliko popírá, že by měl možnost dobrovolné registrace, se proto jeví jako mimoběžná". Nejvyšší správní soud připomněl, že s touto otázkou se podrobně vypořádal krajský soud, který uvedl, že žádost o dobrovolnou registraci lze podat kdykoli za splnění zákonných podmínek (srov. § 95 odst. 10 zákona o DPH). Ke stěžovatelem namítanému údajnému rozporu mezi zněním § 94 odst. 4 zákona o DPH a čl. 19 Směrnice Rady 2006/112/ES, o společném systému DPH, resp. v porušení povinnosti eurokonformního výkladu, kasační soud ve shodě s krajským soudem a žalovaným uvedl, že stěžovateli nebylo nijak bráněno se v České republice usadit a zřídit zde pobočku. Kasační soud poukázal na to, že "V situaci, kdy zákon o DPH stanovil registrační povinnost pouze subjektům se sídlem v tuzemsku a v jiných členských státech, nelze tuto povinnost vztáhnout i na osoby se sídlem ve třetích zemích aplikací přímého či nepřímého účinku Směrnice. Bylo pouze na rozhodnutí stěžovatele, aby předmětná fúze neměla za následek snížení nároku na odpočet daně, a jestliže tak neučinil, nelze postup správce daně označit za neoprávněný a odporující evropskému právu.". Obdobně jako krajský soud připomněl, že dobrovolná registrace je založena na písemném rozhodnutí o registraci vydávaném správcem daně, které má konstitutivní účinky, platné pro futuro. Postup upravený v zákoně o DPH, není v rozporu s evropským právem, neboť shora citovaná Směrnice registrační postup nijak závazně nestanoví ani neharmonizuje a je tudíž v kompetenci národních států. Pro tyto situace zákon o DPH obsahuje ustanovení o tzv. dobrovolné registraci osob povinných k dani se sídlem v jiném členském státu či ve třetích zemích. Ostatně ustanovení § 94 odst. 10 a § 95 odst. 8 zákona o DPH považuje za tolerantnější k osobám se sídlem ve třetích zemích nejen krajský soud (srov. výše), ale také Nejvyšší správní soud. Ten závěrem připomněl a zdůraznil, že stěžovatel, ačkoliv měl možnost stát se dobrovolně plátcem DPH, tuto možnost nevyužil. Kasační soud neshledal ani tuto stěžovatelovu námitku za důvodnou a nepovažoval proto za potřebné předložit Soudnímu dvoru EU stěžovatelem vznesenou předběžnou otázku. III. Stěžovatel v ústavní stížnosti připomněl věcnou a dosavadní procesní stránku souzené věci. Především se domnívá, že tuzemský zákon o DPH v rozhodné době registraci jeho právního předchůdce jako plátce daně nepřipouštěl a stěžovatel musel následně za tohoto předchůdce odvést DPH. Stěžovatel poukazuje na nesprávnost tvrzení Nejvyššího správního soudu o tom, že nevyužil možnosti stát se dobrovolně plátcem DPH, neboť podle stěžovatele tuto možnost neměl. Uvedl, že Nejvyšší správní soud se za této situace nezabýval jeho argumentací týkající se otázek porušení (pravidel) hospodářské soutěže, judikatury Soudního dvora EU a ani poukazem na obecný výklad čl. 31, 34, 36 a 40 Dohody o Evropském hospodářském prostoru. Stěžovatel konečně poukázal na to, že Nejvyšší správní soud dostatečně neodůvodn