IV.ÚS 2673/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2673/21 ze dne 9. 11. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Rudolfa Reila, zastoupeného JUDr. Radkem Nápravníkem, advokátem, sídlem Na Harfě 712/7, Praha 9 - Vysočany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2021 č. j. 22 Cdo 1246/2021-316 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2021 č. j. 29 Co 333/2020-253, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Hynka Ledviny, Jiřího Šťovíčka a Boženy Šťovíčkové, Ivy Pulkrábkové a Jany Šimůnkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 90 Ústavy, na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a princip rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a z jí napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel se u Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") domáhal zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k pěti pozemkům v kat. úz. Čakovice. Každému z účastníků náležel spoluvlastnický podíl ve výši 1/5 na každém z pozemků (druhý vedlejší účastník a třetí vedlejší účastnice měli tento podíl ve společném jmění), předmětné pozemky vzájemně sousedí, jsou shodné velikosti a na každém z nich stojí jedna garáž. Stěžovatel navrhoval takové vypořádání, aby se stal výlučným vlastníkem dvou pozemků, další spoluvlastníci výlučnými vlastníky po jednom z pozemků, vyjma prvního vedlejšího účastníka, kterému by bylo vyplaceno finanční vypořádání ve výši 110 000 Kč. Obvodní soud rozsudkem ze dne 18. 6. 2020 č. j. 98 C 3/2018-223 podílové spoluvlastnictví účastníků zrušil (I. výrok), rozhodl o jeho vypořádání přikázáním spoluvlastnických podílů (II. výrok), o povinnosti stěžovatele zaplatit prvnímu vedlejšímu účastníkovi přiměřenou náhradu ve výši 110 000 Kč (III. výrok), o náhradě nákladů řízení (IV. až VI. výrok) a zamítl žalobu týkající se vzájemného převodu přikázaných spoluvlastnických podílů (VII. výrok). 3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání prvního vedlejšího účastníka napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu, zrušil podílové spoluvlastnictví k předmětným pozemkům a vypořádal je přikázáním čtyř pozemků do výlučného vlastnictví účastníků a pátý do společného jmění druhého vedlejšího účastníka a třetí vedlejší účastnice (I. výrok), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (II. výrok) a uložil jim povinnost nahradit náklady řízení České republiky (III. až VII. výrok). Městský soud se ztotožnil s nutností vyhovět žalobě na zrušení podílového spoluvlastnictví k předmětným pozemkům, a to v zájmu budoucího hladkého výkonu vlastnických práv k nim, ale vyslovil nesouhlas se způsobem vypořádání podle rozsudku obvodního soudu. V souladu se zákonem preferovanými způsoby vypořádání (a jejich pořadím) městský soud shledal, že přikázání konkrétních pozemků do vlastnictví účastníků musí odpovídat vlastnictví garáží na těchto pozemcích, případně (u prvního vedlejšího účastníka) jejich užívání, nepovažoval v zájmu účelného užívání pozemku, na němž stojí garáž užívaná prvním vedlejším účastníkem, aby tento pozemek byl přikázán do vlastnictví některého z ostatních spoluvlastníků, tudíž přikázal jednotlivé pozemky do vlastnictví toho z podílových spoluvlastníků, který má na pozemku umístěnou jím užívanou (případně i vlastněnou) garáž. 4. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (II. výrok). Dovolání podle Nejvyššího soudu neobsahovalo žádnou otázku, která by zakládala jeho přípustnost, přičemž v odůvodnění reagoval na tři dovolatelem vymezené otázky. Připomenul, že podle účinné právní úpravy je primárním způsobem vypořádání spoluvlastnictví rozdělení společné věci, a teprve tehdy, není-li to dost dobře možné, může soud přikázat věc jednomu nebo více spoluvlastníkům věci. V řízeních o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou pak často s ohledem na individuální okolnosti jednotlivých případů dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti přijmout různá řešení takových sporů. Rozhodnutí je tak v zásadě na úvaze soudu, kterou je možné v dovolacím řízení zpochybnit jen v případě, není-li řádně odůvodněna nebo je-li zjevně nepřiměřená. V dané věci však úvaha městského soudu zjevně nepřiměřená není, protože městský soud zohlednil, že jím zvolený způsob vypořádání je pro všechny spoluvlastníky nejméně zatěžující, neboť není třeba žádná peněžitá náhrada, shodně šetří zájmy všech podílových spoluvlastníků, při vypořádání všichni získávají a ztrácejí totéž a uvedené vypořádání je v souladu s účelným využitím každého pozemku, protože na každém pozemku stojí jedna stavba garáže užívaná jedním ze spoluvlastníků. Upozornil, že městský soud v odůvodnění rozsudku vysvětlil, že neexistuje žádný rozumný důvod, aby se s prvním vedlejším účastníkem při vypořádání podílového spoluvlastnictví k předmětným pozemkům jednalo jinak než s ostatními podílovými spoluvlastníky, a to jen proto, že od svých právních předchůdců nabyl kupní smlouvou jen pozemek, a nikoliv garáž na něm stojící, kterou ale užívá. Tomuto vedlejšímu účastníkovi nemůže být vytýkána skutečnost, že získal spoluvlastnický podíl za nerespektování předkupního práva ostatních spoluvlastníků, protože jejich předkupní právo se na základě zákonné úpravy prekludovalo. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek, neboť ke zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví došlo toliko ve prospěch prvního vedlejšího účastníka, aniž bylo vypořádáno spoluvlastnictví zbývajících spoluvlastníků, včetně stěžovatele. Vlastnictví prvního vedlejšího účastníka ani jeho právních předchůdců k jím užívané garáži nebylo hodnověrně prokázáno, přičemž užívací právo ke garáži není rozhodné, neboť jde toliko o právo osobní povahy, které na něj právní předchůdci nemohli převést. Předkupní právo k pozemku je díky rozhodnutí obecných soudů nerealizovatelné. 6. Obecné soudy podle stěžovatele svým rozhodnutím ztížily správu daného komplexu garáží. Nezohlednily, že bylo vůlí původních spoluvlastníků mezi sebe nepřijímat nové spoluvlastníky. Proto, stejně jako nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat, nemůže být také nikdo nucen, aby přijal jiného spoluvlastníka [stěžovatel v této souvislosti odkazuje na nález ze dne 11. 6. 1997 sp. zn. I. ÚS 279/95 (N 73/8 SbNU 209)]. 7. Obecné soudy rovněž nespravedlivě posoudily podíl, který by měl první vedlejší účastník nést na nákladech řízení, z něhož vzešla napadená rozhodnutí. To se týká zejména rozhodnutí o povinnosti účastníků řízení nést náklady spojené se zpracováním znaleckého posudku, když každý z účastníků ve svém důsledku zaplatil 1 000 Kč, ačkoliv - rozhodovaly-li by obecné soudy spravedlivě - šlo by o částku 440 Kč a jen první vedlejší účastník by měl zaplatit částku 1 440 Kč. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, superrevizní, instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných so