IV.ÚS 2674/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2674/23 ze dne 15. 5. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně Veroniky Křesťanové a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatelů Marie Burianové a Ondřeje Buriana, zastoupených JUDr. Miroslavem Muchnou, advokátem, sídlem Vídeňská 181, Klatovy, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. srpna 2023 č. j. 26 Cdo 3525/2022-264, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti BENOCO, s.r.o., sídlem Na Roudné 443/18, Plzeň, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva, a sice právo na soudní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na zákonného soudce zaručené čl. 38 odst. 1 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastnice řízení, požadovala po stěžovatelích zaplacení částky 111 773,01 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Tato částka představovala uhrazené nájemné a náklady na daň z nemovitých věcí spojené s pronajatými pozemky za období po sporném ukončení nájmu, které vedlejší účastnice uhradila v průběhu řízení vedeného u Okresního soudu Plzeň-město z procesní opatrnosti, neboť nechtěla zavdat příčinu k zahájení dalšího soudního sporu nebo k navýšení předmětu již probíhajícího nalézacího řízení. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 8. 1. 2020 č. j. 28 C 233/2018-212 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 25. 8. 2020 č. j. 56 Co 126/2020-126 bylo určeno, že nájemní smlouva mezi stěžovateli a vedlejší účastnicí skončila, jak tvrdila vedlejší účastnice. Takto uhrazené nájemné a náklady na daň z nemovitých věcí se proto staly plněním bez právního důvodu. Vedlejší účastnice se tak s tímto nárokem obrátila na Okresní soud v Klatovech (dále jen "okresní soud"). 3. Okresní soud rozsudkem ze dne 21. 10. 2021 č. j. 6 C 85/2021-194 žalobě vedlejší účastnice vyhověl a stěžovatelům uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici společně a nerozdílně částku 111 773,01 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I) a náhradu nákladů řízení (výrok II). Krajský soud rozsudkem ze dne 9. 8. 2022 č. j. 11 Co 7/2022-232 rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I) a stěžovatelům uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). 4. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu odmítl (výrok I) a uložil stěžovatelů zaplatit náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II). Stěžovatelé v dovolání nevymezili žádnou právní otázku hmotného nebo procesního práva, jež by byla způsobilá založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 občanského soudního řádu. II. Argumentace stěžovatelů 5. Stěžovatelé tvrdí, že Nejvyšší soud porušil jejich ústavně zaručené právo na přístup k soudu tím, že nesprávně posoudil otázky jimi vymezené v dovolání jako otázky skutkové, nikoli jako otázky právní, a proto v tomto rozsahu podle jejich názoru nesprávně dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu jako vadné. 6. Dále Nejvyšší soud podle stěžovatelů pochybil tím, že ve věci rozhodoval nesprávný senát dovolacího soudu. Stěžovatelé tvrdí, že v jejich věci mělo rozhodovat soudní oddělení 28, nikoli soudní oddělení 26. Podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu na dobu od 1. 1. 2022 do 31. 12. 2022 totiž agendu ve věcech bezdůvodného obohacení, což byla i věc stěžovatelů, rozhoduje soudní oddělení 28. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. 9. Ústavní soud předně uvádí, že rozlišování právních a skutkových námitek je často obtížné, oba typy námitek mohou být od sebe těžko odlišitelné a v případě pochybností je třeba postupovat ve prospěch dovolatele. Na nejednoznačnost rozhraničení mezi skutkovými a právními otázkami reagovala i judikatura Evropského soudu pro lidská práva, podle které nemohou být účastníci řízení sankcionováni, pokud mají v dobré víře za to, že platně otevřeli otázku (zásadního) právního významu (srov. rozsudek ze dne 12. 10. 2010 ve věci Adamíček proti České republice, stížnost č. 35836/05). Je však vždy nutno vzít v potaz, zda byl chybným posouzením otázky předložené v dovolání znemožněn přístup dovolatele k soudu z důvodu tvrzené vady dovolání (nevymezením právní otázky), či z jiného důvodu. 10. Jak totiž vyplývá z usnesení ze dne 27. 4. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2143/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), samotnou otázku přístupu k soudu nelze posuzovat shodně u odmítnutí dovolání pro vady a odmítnutí pro nepřípustnost. Při odmítnutí dovolání pro vady je znemožněn jak přístup k Nejvyššímu soudu, tak ovšem též přístup k Ústavnímu soudu pro řádné nevyčerpání všech procesních prostředků nápravy. Při odmítnutí dovolání pro nepřípustnost jde o kvazimeritorní přezkum a podané dovolání není považováno za vadné, tj. mimo jiné bránící následnému podání přípustné ústavní stížnosti. Přistoupí-li Nejvyšší soud ke kvazimeritorní posouzení věci, byť ústící v odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, do samotného práva na přístup k soudu (ať již k Nejvyššímu soudu či k Ústavnímu soudu) nezasahuje. 11. Ústavní soud taktéž připomíná svou ustálenou judikaturu, že mu zásadně nepřísluší přehodnocovat závěr Nejvyššího soudu o věcné správnosti napadených rozhodnutí, neboť výklad příslušných právních otázek je primárně úkolem Nejvyššího soudu, jemuž v rámci soustavy soudů přísluší role sjednocování výkladu právních předpisů (viz např. usnesení ze dne 12. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 3019/17 ). Zároveň platí, že odůvodnění odmítavého usnesení, jakkoliv stručné, se ovšem nesmí omezit na pouhou citaci zákona, případně doplněnou odkazem na některé judikáty, obsahující toliko obecný výklad přípustnosti dovolání bez jakéhokoliv náznaku individualizace na projednávanou věc [např. nález ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 2312/15 (N 30/80 SbNU 391)]. Porušením práva na soudní ochranu by byl i postup Nejvyššího soudu, který konstatuje, že se nebude dovoláním meritorně zabývat, neboť předestřená právní otázka již byla v jeho judikatuře vyřešena, avšak odkáže pouze na judikaturu, ze které řešení dovolací otázky nevyplývá, přičemž neuvede žádnou další argumentaci podporující jeho závěr, že dovolání je nepřípustné [např. nález ze dne 19. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 962/14 (N 155/74 SbNU 323)]. 12. Ústavní soud upozorňuje, že stěžovatelé v ústavní stížnosti nesprávně uvádí, že jejich dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto pro vady. V posuzované věci Nejvyšší soud totiž přistoupil ke kvazimeritornímu přezkumu a stěžovatelům vysvětlil srozumitelně, logicky a s odkazem na relevantní rozhodnutí, proč jimi předložené otázky nemohou založit přípustnost ve smyslu § 237 občanského soudního řádu. Napadené usnesení Nejvyššího soudu dostálo výše předestřeným požadavkům na dostatečné odůvodnění, resp. dostatečnou individualizaci důvodů, které vedly k závěru o nepřípustnosti dovolání. Nejvyšší soud dovodil, že podstatou předestřených otázek není zpochybnění právního posouzení věci krajským soudem, ale zpochybnění skutkových závěrů krajského soudu a okresního soudu. S tímto hodnocením se Ústavní soud ztotožňuje. Stěžovatelé totiž budují svou otázku na odlišném skutkovém terénu, než z jakého vyšel krajský soud. Nejvyšší soud tedy ústavně zaručené právo stěžovatelů na přístup k soudu neporušil. Námitkami stěžovatelů se v rozsahu kvazimeritorního přezkumu, ke kterému přistupuje, zabývá-li se přípustností dovolání, náležitým způsobem vypořádal. 13. K druhé námitce stěžovatelů týkající se porušení jejich práva na zákonného soudce, Ústavní soud u