IV.ÚS 2674/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2674/24 ze dne 16. 10. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Marie Voříškové, zastoupené Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem, sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. července 2024 č. j. 28 Cdo 1322/2024-407, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. září 2023 č. j. 7 Co 823/2023-356, ve znění opravného usnesení ze dne 30. listopadu 2023 č. j. 7 Co 823/2023-369, a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 25. dubna 2023 č. j. 18 C 118/2021-292, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Jindřichově Hradci, jako účastníků řízení, a Ireny Šimečkové, DiS., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva a svobody zaručená ústavním pořádkem České republiky, zejména (dle petitu) práva zaručená v čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a 3, čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě (správně "Dodatkového protokolu k Úmluvě"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se u Okresního soudu v Jindřichově Hradci (dále jen "okresní soud") domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 84 200 Kč s příslušenstvím s tím, že jde o její dlužnou odměnu (jako advokátky) za dva úkony právní služby ve věci vypořádání společného jmění vedlejší účastnice a jejího bývalého manžela podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Okresní soud napadeným rozsudkem stěžovatelčinu žalobu zamítl (I. výrok) a rozhodl, že vedlejší účastnice nemá právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok). V odůvodnění okresní soud zejména vysvětlil, že k dohodě o ceně poskytovaných právních služeb a způsobu jejího určení mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí nedošlo. Stěžovatelka nepostupovala transparentně a neposkytla vedlejší účastnici předem úplnou a jasnou informaci o ceně poskytovaných právních služeb. Navíc to byla stěžovatelka, která smluvní vztah mezi ní a vedlejší účastnicí vypověděla. Vedlejší účastnice přitom měla v daném vztahu jednoznačně postavení spotřebitele. Sama stěžovatelka i během řízení potvrdila, že na dotaz vedlejší účastnice týkající se ceny služeb jí tuto informaci neposkytla. Netransparentní postup stěžovatelky v době uzavření smlouvy s vedlejší účastnicí posoudil okresní soud jako zjevné zneužití práva podle § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, které nepožívá právní ochrany, a proto žalobu zamítl. Byť za této situace byla vedlejší účastnice v soudním sporu zcela úspěšná, nepřiznal jí okresní soud s odkazem na § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), náhradu nákladů řízení, neboť zohlednil, že smlouva mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí byla uzavřena, stěžovatelka pro vedlejší účastnici vykonala právní službu, v čemž spatřoval důvody zvláštního zřetele hodné. 3. Na základě podaných odvolání obou účastnic Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") potvrdil I. výrok rozsudku okresního soudu (I. výrok) a změnil II. výrok tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 100 865,60 Kč (II. výrok) a náhradu nákladů odvolacího řízení (ve znění opravného usnesení) ve výši 18 045,94 Kč (III. výrok). Podle krajského soudu bylo povinností stěžovatelky postupovat transparentně, v zájmu vedlejší účastnice, a proto bylo její povinností poskytnout jí předem úplnou a jasnou informaci o ceně právní služby, popřípadě o způsobu jejího určení, a to s dostatečným předstihem, aby vedlejší účastnice měla možnost posoudit ekonomické dopady uzavření smlouvy o poskytování právních služeb. V řízení přitom bylo prokázáno, že stěžovatelka tuto informační povinnost vůči vedlejší účastnici řízení nesplnila. Jako významnou posoudil též krajský soud skutečnost, že stěžovatelka smluvní vztah ze smlouvy o poskytnutí právních služeb ukončila výpovědí, aniž došlo k naplnění účelu zastoupení (po ukončení právního zastoupení vedlejší účastnici ani neposkytla zpracovanou dohodu o majetkovém vypořádání, ač právě s takovou dohodou stěžovatelkou uplatňovaný nárok na úhradu právních služeb souvisel). Krajský soud se proto ztotožnil s okresním soudem v tom, že postup stěžovatelky je třeba podřadit pod § 8 občanského zákoníku, a proto potvrdil výrok zamítající její žalobu. Neztotožnil se však s okresním soudem v tom, že by v dané věci existovaly důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu § 150 o. s. ř., tudíž stěžovatelce uložil povinnost nahradit náklady řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř. 4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení (II. výrok). Podle Nejvyššího soudu nebyly v její věci splněny zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání, přičemž dovoláním vytčená otázka (na jejímž řešení závisel rozsudek krajského soudu, tj. poměřování uplatněného práva korektivem dobrých mravů) byla krajským soudem vyřešená podle Nejvyššího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí a nebyly dány důvody uvedenou otázku posuzovat jinak. Soudy nižších stupňů v daném případě měly za zjištěné mimořádné okolnosti, pro které bylo možné označit požadavek stěžovatelky na uhrazení jí požadované částky za nemravný. Proto úvaha krajského soudu vychází z komplexního posouzení zjištěných okolností a je správná. Přípustnost dovolání nezaložila stěžovatelkou formulovaná otázka platnosti ujednání o smluvní odměně (na základě hodinové sazby), neboť na této otázce rozsudek krajského soudu nebyl založen. K tomu Nejvyšší soud doplnil, že soudy nižších stupňů v dané věci nedospěly k závěru o neplatnosti smluvního ujednání o odměně, nýbrž k tomu, že odměna o ceně právních služeb (týkajících se vypořádání společného jmění manželů, tedy plnění penězi ocenitelného) nebyla vůbec sjednána, zatímco odměna hodinovou sazbou byla sjednána toliko pro případ věci "penězi neocenitelné". Je-li rozsudek krajského soudu založen na závěru o rozporu žalobního nároku stěžovatelky s dobrými mravy, není rozhodující ani otázka eventuálně jiné právní kvalifikace uplatňovaného nároku, tedy jako nároku na náhradu z titulu bezdůvodného obohacení. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud se nedostatečně vypořádal s jí formulovanými otázkami v dovolání, tedy zda je v rozporu s dobrými mravy, nepoučí-li prokazatelně advokát klienta, že se odměna za právní služby bude řídit advokátním tarifem. Obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu, měly povinnost hledat v daném sporu taková řešení, aby jí byla odměna přiznána; alternativně měly uplatněný nárok posoudit jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Stěžovatelka vedlejší účastnici o své odměně rámcově poučila, což si nechala i písemně potvrdit, byť vzhledem k duševnímu rozpoložení vedlejší účastnice nechtěla zacházet do detailů. Vedlejší účastnice proti dokumentům, které jí stěžovatelka dala k podpisu, neměla námitky. Pokud v průběhu času stěžovatelka s vedlejší účastnicí řízení uzavřenou smlouvu o poskytování právních služeb vypověděla, učinila tak s ohledem na nedostatek součinnosti vedlejší účastnice. 6. Stěžovatelka odkazuje na recentní judikaturu Ústavního soudu [např. na nálezy ze dne 13. 12. 2023 sp. zn. III. ÚS 2040/22 nebo ze dne 10. 4. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1788/23; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz], podle níž musí obecný soud vždy při rozhodování o náhradě nákladů řízení zkoumat ocenitelnost sporu, a proto musí primárně vycházet z § 8 advokátního tarifu a nikoliv z náhradního kritéria ve smyslu § 9 advokátního tarifu. I tato judikatura Ústavního soudu podle stěžovatelky ukazuje, že aplikace advokátního tarifu může být problematická. Napadená rozhodnutí povedou k tomu, že pokud nebude mít advokát při kontaktu s klientem svědka, bude to znamenat velkou nejistotu, neboť klient může dohodu o odměně za právní zastoupení zpochybnit. Podle stěžovatelky je vedlejší účastnice dostatečně inteligentní na to, aby jí mohlo napadnout, že při sporu o vypořádání majetkové hodnoty ve výši okolo 18 000 000