IV.ÚS 2675/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2675/23 ze dne 24. 10. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Cikánka, zastoupeného Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou, sídlem Myslíkova 2020/4, Praha 2 - Nové Město, proti I. výroku usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. srpna 2023 č. j. 10 Ads 11/2022-30, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení I. výroku shora uvedeného usnesení Nejvyššího správního soudu, kterým byla pro nepřijatelnost odmítnuta jeho kasační stížnost. Stěžovatel tvrdí, že tímto výrokem bylo porušeno jeho právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci podle čl. 30 odst. 1 Listiny základních práva svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatel se správní žalobou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), podanou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), domáhal zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 8. 4. 2020 č. j. MPSV- 2020/72974-91, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce České republiky - krajské pobočky pro hlavní město Prahu ze dne 30. 12. 2019 č. j. 2011749/19/AB o přiznání dávky státní sociální podpory (příspěvku na bydlení) ve výši 6 302 Kč měsíčně od 30. 8. 2019 do 30. 6. 2020. Stěžovatel nesouhlasil s výší příspěvku na bydlení, neboť správní orgány podle něj především nezohlednily náklady, které musel vynaložit v souvislosti se stěhováním do současného bytu, náklady na uskladnění nábytku ve skladu za měsíc červenec 2019 nebo nájemné za ubytovnu v J. na měsíc červenec 2019. 3. Městský soud rozsudkem ze dne 23. 12. 2021 č. j. 19 Ad 5/2020-36 správní žalobu stěžovatele zamítl jako nedůvodnou. V odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že "správní orgány správně uvedly rozhodné období (2. čtvrtletí 2019) a zohlednily náklady na bydlení (nájemné a služby) za duben a květen 2019 ve výši 15 000 Kč měsíčně (za byt v Ú.). Náklady na bydlení se započítávají v tom měsíci, kdy byly uhrazeny, nikoli za období, za které byly hrazeny..." (bod 22 odůvodnění). Zdůraznil, že platba za ubytovnu vynaložená v měsíci červnu 2019 nemohla být zohledněna, neboť stěžovatel není vlastník ani nájemce bytu, který je v bytě hlášen k trvalému pobytu. K argumentaci stěžovatele, že správním orgánům popsal, jak ubytovna vypadá, městský soud poznamenal, že je nutné nejen, aby ubytování splňovalo definici bytu podle § 24 odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státní sociální podpoře"), ale je nutné také splnit podmínku, že jde o vlastníka nebo nájemce bytu, který je v bytě hlášen k trvalému pobytu, což stěžovatel nesplňoval, ani splnění této podmínky ve správní žalobě netvrdil. Městský soud dále poukázal na to, že náklady stěhování a náklady na uskladnění nábytku nejsou pro výpočet výše příspěvku na bydlení rozhodné, neboť § 25 zákona o státní sociální podpoře jasně a taxativně stanovuje, co se náklady na bydlení rozumí. Právní úprava příspěvku na bydlení tedy podle něj "nepočítá s tím, že budou žadateli hrazeny veškeré výdaje s jeho bydlením" (bod 23). 4. Proti rozhodnutí městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným výrokem usnesení odmítl pro nepřijatelnost podle § 104a odst. 1 s. ř. s. Uvedl, že ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, se Nejvyšší správní soud po posouzení přípustnosti kasační stížnosti zabývá otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje stěžovatelovy zájmy (§ 104a s. ř. s.). Jelikož tomu tak nebylo, odmítl kasační stížnost pro nepřijatelnost. Konstatoval, že městský soud se "nedopustil žádného pochybení, které by založilo přijatelnost kasační stížnosti", přičemž "ani stěžovatel sám nezdůvodnil, proč by měla být jeho kasační stížnost přijatelná" (bod 7 odůvodnění). Zdůraznil přitom, že nemá žádné výhrady k tomu, jak se vedlejší účastník a městský soud vypořádaly s určením výše započitatelných nákladů na bydlení (bod 8 a násl.). Městský soud podle něj správně poukázal na to, že "příspěvek na bydlení není určen pro každou formu bydlení, ale jen pro takovou, u které lze předpokládat, že má trvalejší povahu a že se v daném bytě žadatel skutečně zdržuje... Přihlédnout nelze ani k nákladům na uložení majetku. Zákon o státní sociální podpoře uvádí jednoznačný a úplný výčet nákladů na bydlení... Přijatelnost kasační stížnosti nezakládá ani námitka o tom, ve kterém měsíci se započítávají uhrazené náklady. Závěr městského soudu, že se náklady na bydlení započítávají v tom měsíci, kdy byly uhrazeny, totiž plyne přímo ze zákona" (body 9 až 11). II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel rekapituluje průběh řízení před správními orgány a soudy a namítá porušení svých výše uvedených základních práv a svobod (viz bod 1). Má rovněž za to, že napadený výrok usnesení Nejvyššího správního soudu je v rozporu s čl. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy. Stěžovatel namítá, že "správní orgány i městský soud dospěly k nesprávné výši dávky příspěvek na bydlení, když ve svých rozhodnutích zcela pomíjí některé doložené náklady, které stěžovatel v rozhodném období 2. čtvrtletí 2019 vynaložil". Poukazuje na to, že "správní orgány byly a jsou dostatečně seznámeny s celkovou situací stěžovatele, a to z jejich rozhodovací činnosti o jiných stěžovatelem podaných žádostech o dávky hmotné nouzi. Stěžovatel je osobou dlouhodobě závislou na příjmu hrazeném státem. Vzhledem ke svému věku a zdravotnímu stavu... nebyl a není dlouhodobě schopen svůj příjem navýšit jiným způsobem". Nesouhlasí s tím, že "náklady na bydlení měly být započteny v tom měsíci, kdy byly uhrazeny, a nikoliv za období, za které byly hrazeny, a to z toho důvodu, že veškeré nájemné a náklady s tím spojené musel stěžovatel hradit vždy měsíčně předem". Ohledně nákladů na bydlení v ubytovně v J. zdůrazňuje, že správním orgánům popsal, jak byt v ubytovně vypadá. Správní orgány přitom mohly z vlastní iniciativy "učinit místní šetření za účelem prověření situace na místě samém, což se však nestalo, podle názoru stěžovatele v jeho neprospěch". III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí obsahující napadený výrok. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem podle § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. když proti napadenému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu takový prostředek nebyl k dispozici. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti stojícím mimo soustavu soudů, nikoliv další revizní instancí v systému obecného soudnictví. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních soudů. Jeho pravomoc je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu napadeného rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, zejména k posouzení toho, zda bylo soudní řízení správní vedeno v souladu s hlavou pátou Listiny. 8. Ústavní soud je vázán petitem ústavní stížnosti, kterým se stěžovatel domáhá zrušení toliko I. výroku usnesení Nejvyššího správního soudu o odmítnutí své kasační stížnosti. Z toho důvodu nepřísluší Ústavnímu soudu, aby přezkoumával a případně rušil předcházející rozhodnutí městského soudu a správních orgánů. 9. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje svůj nesouhlas se závěry správních orgánů a městského soudu k nezohlednění některých nákladů při výpočtu výše příspěvku na bydlení. Žádným způsobem přitom nevyvrací závěr Nejvyššího správního soudu o nepřijatelnosti své kasační stížnosti, když pouze ten může Ústavní soud přezkou