IV.ÚS 2677/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2677/18 ze dne 23. 2. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Rady, zastoupeného Mgr. Petrem Němcem, advokátem, sídlem Mendíků 1396/9, Praha 4 - Michle, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 27. dubna 2018 č. j. 40 Co 157/2018-134, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti PROFI CREDIT Czech, a. s., sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Kateřinou Perthenovou, advokátkou, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Vedlejší účastnice řízení (žalobkyně) se domáhala po stěžovateli (žalovaném; posléze v exekučním řízení povinném) zaplacení částky ve výši 142 949 Kč s příslušenstvím z důvodu uplatněné směnečné pohledávky. Rozhodčím nálezem rozhodce JUDr. Jiřího Kolaříka ze dne 25. 6. 2010 č. j. 102 Rozh 1912/2010-11 bylo žalobě vyhověno a stěžovateli bylo uloženo zaplatit vedlejší účastnici částku výše uvedenou částku s 6 % úrokem z prodlení a náklady rozhodčího řízení ve výši 1 100 Kč. 3. Na podkladě uvedeného rozhodčího nálezu byla usnesením Okresního soudu v Přerově (dále jen "okresní soud") ze dne 25. 1. 2011 č. j. 32 EXE 65/2011-16 nařízena exekuce na majetek stěžovatele. Stěžovatel navrhl dne 15. 2. 2018 zastavení exekuce z důvodu nezpůsobilého exekučního titulu pro neplatně sjednanou rozhodčí doložku. 4. Usnesením soudního exekutora JUDr. Dalimila Miky, LL. M., Exekutorský úřad Klatovy (dále jen "soudní exekutor"), ze dne 28. 2. 2018 č. j. 120 EX 51898/10-114 byla podle § 55 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, exekuce zastavena (výrok I) a bylo rozhodnuto, že vedlejší účastnice řízení je povinna zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení o zastavení exekuce částku 4 489,10 Kč (výrok II), a že vedlejší účastnice řízení je dále povinna zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 605 Kč (výrok III). 5. Vedlejší účastnice řízení podala proti usnesení soudního exekutora, konkrétně do výroku II o nákladech řízení mezi účastníky a do výroku III o nákladech soudního exekutora odvolání. Odvolání podal též stěžovatel, neboť měl za to, že soudní exekutor nesprávně určil počet úkonů, které jeho zástupce učinil. Požadoval náhradu za dva úkony právní služby včetně režijních paušálů v částce 8 978,20 Kč. 6. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 27. 4. 2018 č. j. 40 Co 157/2018-134 rozhodnutí soudního exekutora ve výroku II o nákladech řízení mezi účastníky změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a ve výroku III o nákladech soudního exekutora jej změnil tak, že soudnímu exekutorovi nebylo právo na náhradu nákladů exekuce přiznáno. Současně stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici řízení na nákladech odvolacího řízení částku 1 936 Kč. Krajský soud své rozhodnutí odůvodnil konstatováním, že skutečnosti rozhodné pro zastavení exekuce byly známy oběma účastníkům stejně; závěr o zavinění podle § 89 věty první exekučního řádu přitom nemůže být závislý pouze na tom, který z účastníků navrhl zastavení exekuce dříve. Zastavení exekuce nezavinila ani vedlejší účastnice řízení ani stěžovatel, neboť jeho důvodem byla okolnost, že podkladový rozhodčí nález byl vydán orgánem, který k jeho vydání neměl pravomoc; tomu pak koresponduje závěr, že žádný z účastníků z procesního hlediska nezavinil zastavení exekuce, proto vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů exekučního řízení. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel uvádí, že si je vědom toho, že jde v podstatě o bagatelní částku, její nepřiznání je však i přesto citelným zásahem do stěžovatelových ústavních práv. Odkazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2018 sp. zn. II. ÚS 502/17 (4/88 SbNU 69; dostupný jako další rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz) a na své finanční potíže, pro něž nemohl sjednaný úvěr řádně splácet. Pro stěžovatele nejde o zanedbatelnou částku. Zastavení exekuce navrhl z důvodu nezpůsobilého exekučního titulu - rozhodčího nálezu, neboť rozhodce neměl dostatek pravomoci spor rozhodovat pro neplatně sjednanou rozhodčí doložku (k tomu viz usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 a ze dne 10. 7. 2013 sp. zn. 31 Cdo 958/2012). Podle nálezu ze dne 27. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 1274/2016 (N 114/85 SbNU 861) je rozhodným okamžikem pro dovození sjednoceného přístupu rozhodovací praxe k neplatnosti rozhodčí doložky okamžik vydání usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, tedy od tohoto data je judikatura sjednocena a od této doby si museli být věřitelé i soudy vědomi, že rozhodčí doložky jsou neplatné, a proto nikdy nemohou založit pravomoc rozhodce k vydání exekučního titulu. Odkazy krajského soudu na usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. IV. ÚS 1885/15 a ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. III. ÚS 82/16 stěžovatel zásadně odmítá, neboť jsou v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu i soudu Ústavního [viz nález ze dne 20. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 1707/17 (N 237/87 SbNU 841)]. 8. Stěžovatel rovněž odkazuje na závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2448/14, v němž je poznamenáno, že určité náznaky, že může dojít ke změně judikatury, se objevily již v rozhodovací praxi Vrchního soudu v Praze v roce 2009. Důvěra vedlejší účastnice řízení v "ustálenost judikatury" tedy nemohla být absolutní. Krajský soud pak nijak nezohlednil skutečnost, že exekuce je proces běžící a vedlejší účastnice řízení dlouhodobě zachovávala protiprávní stav, i když exekuci mohla kdykoliv po změně judikatury sama zastavit. Stěžovatel připomíná, že vůči vedlejší účastnici řízení je spotřebitelem, který nemá potřebné právnické vzdělání a nelze od něj očekávat znalost přehledu vývoje judikatury. Naproti tomu vedlejší účastnice řízení je profesionálem v oblasti poskytování úvěrů a vymáhání pohledávek a lze od ní znalost judikatury očekávat, neboť disponuje vlastním právním oddělením. Podle jeho názoru proto není pochyb o tom, že při zastavení exekuce z důvodu neplatné rozhodčí doložky leží zavinění na vedlejší účastnici řízení. 9. Stěžovatel pak především zdůrazňuje závěry výše zmiňovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 1707/17, vydaného v obdobné věci, s nímž se krajský soud vůbec nevypořádal, když odkázal na starší usnesení Ústavního soudu. Nezohlednil ani usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2014 sp. zn. 21 Cdo 402/2014, od něhož se odchýlil s tvrzením, že v době podání návrhu na nařízení exekuce nemohla vedlejší účastnice řízení očekávat změnu judikatury o platnosti rozhodčích doložek. Zasáhl tím do právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany v oprávněnou důvěru v právo a principu formální spravedlnosti (rovnosti). Odkazuje na jiná usnesení krajského soudu o náhradě nákladů řízení při zastavení exekuce z důvodu neplatné rozhodčí doložky, kde byla povinnému náhrada nákladů řízení přiznána. 10. Stěžovatel chápe, že vývoj judikatury mohl být pro některé překvapivý a mohl vyvolat problémy, nicméně meritum otázky zavinění leží v tom, že vedlejší účastnice řízení měla po změně judikatury několik let na to, aby exekuci sama zastavila a předešla tak vzniku nákladů na straně stěžovatele, ale především již před podáním návrhu na nařízení exekuce mohla vědět, že rozhodčí doložka, podle níž byl vybrán rozhodce, byla sjednána neplatně (viz nález I. ÚS 1274/2016). Jde tedy zcela zjevně o zásah do vymezených ústavních práv stěžovatele. III. Vyjádření účastníka řízení a vedlejší účastnice řízení a replika stěžovatele 11. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníku řízení a vedlejší účastnici řízení. Od soudního exekutora i okresního soudu si rovněž vyžádal příslušné spisy (sp. zn. 120 EX 51898/10 a sp. zn. 32 EXE 65/2011). 12. Krajský soud setrval na právním názoru, že byla-li exekuce v dané věci zahájena dne 7. 12. 2010, tj. před rozhodným okamžikem pro dovození sjednoceného přístupu ro