IV.ÚS 2677/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2677/24 ze dne 23. 10. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové (soudkyně zpravodajky) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele O. B., zastoupeného Mgr. Gabrielou Doudovou, advokátkou, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 21 Co 317/2024-50 ze dne 20. srpna 2024, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a L. B. a nezletilých N. B. a M. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel (otec) se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí; tvrdí, že jím Krajský soud v Hradci Králové porušil jeho základní práva zaručená v čl. 32 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 3, 5, 8 a 18 Úmluvy o právech dítěte a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Vedlejší účastnice (matka) se v prosinci 2022 s nezletilými vedlejšími účastníky (dětmi) odstěhovala ze společného bydliště se stěžovatelem ve S. do H. Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 2. dubna 2024 svěřil děti pro dobu do i po rozvodu manželství do péče matky, otci stanovil výživné a určil, že děti budou nadále navštěvovat základní školu ve S. 3. Matka dne 15. července 2024 podala návrh na nařízení předběžného opatření, jímž by bylo dětem umožněno začít školní rok 2024/2025 od 2. září 2024 na základní škole v H. Okresní soud návrh zamítl usnesením č. j. 0 Nc 2100/2022-22-PO ze dne 18. července 2024, neboť matka nepředložila žádné nové důkazy prokazující nutnost zatímní úpravy poměrů, a to bez ohledu na specializovanou péči školy v H. pro děti s očními vadami (pro nezletilou N). Zájem dětí na změně školy není zatím dán ani proto, že rozsudek o úpravě poměrů je nepravomocný a nebyla postavena najisto forma péče (výlučná matky/střídavá). 4. Krajský soud k odvolání matky napadeným usnesením usnesení okresního soudu změnil tak, že nařídil předběžné opatření a souhlas otce tak nahradil. Shledal, že vzhledem k blížícímu se začátku školního roku je v nejlepším a okamžitém zájmu dětí chodit do školy vzdálené jen 15 minut chůze od jejich současného bydliště oproti 17 minutám jízdy autem do jiné obce, vzal v potaz, že škola je schopna děti přijmout. Vyšel ze stávajících stabilních poměrů, tj. z péče matky po dobu cca 20 měsíců, a z celkového věcného a časového vývoje poměrů dětí i velmi vyhrocených vztahů mezi rodiči. Opřel se rovněž o vyjádření dětí, které si dlouhodobě přejí být ve výlučné péči matky a s otcem se jen stýkat a nově si přejí chodit do základní školy v H. v blízkosti jejich bydliště, a to také proto, že nezletilá N. byla ve škole ve S. šikanována. Existenci oční vady měl v souvislosti s řešenou otázkou sice za podružnou, respektive ve výsledku byla pro změnu školy podpůrným důvodem. Závěrem upozornil, že předběžné opatření nezasahuje do režimu styku otce s dětmi. 5. Argumentaci v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Otec namítá, že krajský soud zcela popřel všechny skutečnosti týkající se rodinné problematiky. Otec považuje procesní strategii matky za agresivní, vedoucí k odcizení dětí od otce a ztrátě kontaktu, a obsáhle popisuje chování matky, její manipulaci s dětmi a z toho plynoucího znechucení školy ve S. Vyjádření přání dětí (ve věku 8 a 11 let) chodit do školy v H. je tak podle otce výsledkem intenzivního tlaku matky, nikoli vnějších a objektivních příčin. V té souvislosti odkazuje na řadu rozhodnutí Ústavního soudu, citující i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a týkající se zejména participace dětí v soudním řízení při zohlednění jejich nejlepšího zájmu [nález sp. zn. II. ÚS 1338/20 ze dne 3. března 2021 (N 44/105 SbNU 23) a sp. zn. II. ÚS 1311/24 ze dne 7. srpna 2024] či narovnání narušených vztahů mezi rodiči a dětmi. Otec má za to, že krajský soud zasáhl nedůvodně do sociálního prostředí dětí, jejich vztahů s kamarády a systému výuky, vytvořil prostředí pro navazující konečné rozhodnutí ve věci úpravy poměrů dětí a že předjímá konečné rozhodnutí i v této věci. S odkazem na nález sp. zn. II. ÚS 1847/16 konečně otec tvrdí, že má-li být uložena předběžným opatřením povinnost, musí mít účastníci řízení možnost uplatnit ve srovnatelném rozsahu svá tvrzení a námitky, a proto měl podle jeho názoru krajský soud povinnost si od něj vyžádat jeho vyjádření. Vzhledem k tomu, že se vyjádřit nemohl, zatížil podle něj krajský soud řízení další vadou, kterou zatěžuje i další řízení týkající se úpravy styku otce s dětmi. 6. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatel je řádně zastoupen advokátkou. 7. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů v rodinně-právních věcech. Rozhodování v této citlivé oblasti je doménou obecných soudů, které se znalostí dlouhodobého vývoje rodinné situace a v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení a orgánem sociálně právní ochrany dětí mohou nejlépe poznat a posoudit skutkové okolnosti věci a učinit rozhodnutí, které bude odrážet nejen zájmy rodičů, ale zejména zájem dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který má být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí [např. nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. září 2014 (N 176/74 SbNU 529)]. Se značnou mírou rezervovanosti Ústavní soud přistupuje k přezkumu zvláště u předběžných opatření a tato rozhodnutí podrobuje pouze tzv. omezenému testu ústavnosti. Zatímní povaha rozhodnutí o předběžných opatřeních nijak nevylučuje možnost, že v konečném meritorním rozhodnutí soudu může dojít k významné změně dosavadní úpravy těchto práv a povinností. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, přezkum soustředí v podstatě jen na ta případná pochybení obecných soudů, v jejichž důsledku by takovéto rozhodnutí postrádalo zákonný základ (čl. 2 odst. 2 Listiny), nevydal je příslušný orgán (čl. 38 odst. 1 Listiny), nebo by v něm bylo možno spatřovat svévoli (čl. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) [např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. listopadu 1999 (N 158/16 SbNU 171)]. Ústavní soud proto zasahuje pouze ve výjimečných případech, kdy rozhodnutí o předběžném opatření představuje natolik excesivní zásah do základních práv a svobod dotčených jednotlivců, který si vyžaduje bezprostřední ingerenci ze strany Ústavního soudu v podobě derogace takového rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 13. července 2011 (N 131/62 SbNU 59)]. 8. K takovému excesivnímu zásahu v posuzované věci nedošlo. 9. Ústavní soud zohlednil nedávný nález sp. zn. III. ÚS 2606/23 ze dne 13. března 2024, který se rovněž věnoval nařízení předběžného opatření odvolacím soudem, respektive změně rozhodnutí o zamítnutém návrhu na předběžné opatření z pohledu rovnosti účastníků řízení, dále posuzování splnění podmínky naléhavosti potřeby zatímní úpravy a řádnému a pečlivému odůvodnění s ohledem na nejlepší zájem dětí. 10. V posuzované věci nelze otci přisvědčit, že by mu nebyla zachována rovnost účastníka řízení či byla porušena zásada kontradiktornosti řízení. Podle § 76g občanského soudního řádu soud doručuje usnesení o odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření jen navrhovateli. Je to dáno nejen tím, že z takového rozhodnutí osobě, vůči které mělo předběžné opatření působit, nevznikají žádné povinnosti (a typicky ani práva), ale i samou povahou předběžného opatření. Doručením návrhu a nevyhovujícího usnesení by totiž mohl být pro budoucno zmařen účel předběžného opatření (nařízeného v souvislosti s odvoláním či na základě nového návrhu). V takových případech odvolací soud, shledá-li odvolání navrhovatele důvodným, zamítavé či odmítavé rozhodnutí soudu prvního stupně nemění, nýbrž je ruší a věc vrací soudu prvního stupně se závazným právním názorem. Nařídí-li pak soud prvního stupně předběžné opatření, rozhodnutí druhému účastníkovi doručí a ten pak má možnost se odvolat a k věci vyjádřit. Tam, kde doručení odmítavého či zamítavého usnesení nemaří účel navrhovaného předběžného opatření, což dopadá i na posuzovanou věc, může odvolací soud na základě důvodného odvolání rozhodnutí soudu prvního stupně změnit a návrhu sám vyhovět, druhému účastníkovi však musí být - nejpozději po navrhovatelem podaném odvolání - umožněno se ohledně návrhu na nařízení předběžného opatření vyjádřit [srov. např. nález sp. zn. 2695/17 ze dne 21. května 2019 (N 84/94 SbNU 125)]. 11. Z obsahu napadeného usnesení není zřejmé, zda stěžovateli byl zaslán i návrh matky na nařízení předběžného opatření, nebo jen odvolání matky, každopádně o návrhu matky věděl, měl možnost se k poža