IV.ÚS 2678/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2678/22 ze dne 15. 11. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Sieratovského, zastoupeného JUDr. Janem Malým, advokátem, sídlem Sokolovská 5/49, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2022 č. j. 33 Cdo 922/2022-161, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. listopadu 2021 č. j. 47 Co 161/2021-138 a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 18. května 2021 č. j. 53 C 27/2020-96, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Náchodě, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Česká revitalizační, s. r. o., sídlem Atriová 512/36, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva na spravedlivý (sc. řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Náchodě (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 605 795,57 Kč s úrokem 10,5 % ročně a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z uvedené částky od 1. 4. 2021 do zaplacení (výrok I), dále mu uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 200 000 Kč (výrok II), co do částky 902 886,43 Kč a úroku z prodlení z částky 605 795,57 Kč od 21. 8. 2019 do 30. 3. 2021 řízení podle § 96 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), zastavil (výrok III) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV). Uvedený soud vyšel z toho, že právní předchůdkyně vedlejší účastnice uzavřela dne 10. 11. 2015 se stěžovatelem smlouvu o (spotřebitelském) úvěru, na jejímž základě stěžovateli poskytla úvěr ve výši 632 000 Kč a ten se zavázal úvěr splácet ve splátkách po 6 572 Kč. V této smlouvě byl dohodnut úrok ve výši 10,5 % + PRIBOR pro prodej depozit se splatností jednoho roku. Pro případ porušení byla dohodnuta smluvní pokuta až do výše 20 % z dlužné částky po splatnosti, dále smluvní pokuta ve výši 30 000 Kč za každý případ porušení všeobecných obchodních podmínek a pro případ stěžovatelova prodlení s úhradou nejméně tří měsíčních anuitních splátek úvěru smluvní pokuta až do výše 50 % z celkové dosud nezaplacené jistiny úvěru (mj.) s tím, že smluvní pokuta může být požadována v případě zesplatnění celé nebo části jistiny úvěru včetně příslušenství. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se ocitl s jednotlivými splátkami v prodlení, došlo k zesplatnění zbývající jistiny úvěru, přičemž na jistinu uhradil jen 26 204,42 Kč, okresní soud uložil stěžovateli, aby jistinu uhradil, a dále mu uložil povinnost uhradit smluvní pokutu a příslušenství pohledávky, které vedlejší účastnice značně omezila, když požadovala pouze zaplacení 10,5 % úroku, a to až od 1. 4. 2021, a úroku z prodlení od stejného data. 3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu jednak v napadené části výroku I týkající se povinnosti zaplacení částky 240 179,57 Kč s úrokem ve výši 10,5 % ročně a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky 605 795,57 Kč od 1. 4. 2021 do zaplacení, jednak ve výrocích II a IV, a stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 27 742 Kč. Uvedený soud se plně ztotožnil se závěry, jimiž okresní soud reagoval na stěžovatelovy námitky, že smlouva o úvěru je neplatná, protože právních předchůdkyně vedlejší účastnice náležitě neprověřila jeho úvěruschopnost, že neplatné je ujednání o smluvní pokutě pro neurčitost, že nebyl seznámen se všeobecnými obchodními podmínkami a ceníkem a že nebyly naplněny zákonné podmínky pro zesplatnění úvěru. 4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl s tím, že stěžovatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. II. Stěžovatelova argumentace 5. Stěžovatel namítá, že okresní soud o věci rozhodl bez zhodnocení a přihlédnutí k jeho námitkám, resp. že fakticky nijak nepřihlédl k jeho tvrzením uplatněným při procesní obraně, přičemž toto pochybení má být "přičitatelné" krajskému soudu i Nejvyššímu soudu. Konkrétně jde o vyhodnocení povinností poskytovatele spotřebitelského úvěru podle § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, (dále jen "zákon č. 145/2010 Sb."), kdy platí, že poskytovatel úvěru nepostupuje s odbornou péčí, vyjde-li pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39) i Soudního dvora Evropské unie (rozsudek ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. C-449/13 ve věci CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a dalším), a namítá, že krajský soud v rozporu s ní konstatoval, že vyplněný dotazník bez jakýchkoliv dalších podkladů je dostatečný pro řádné posouzení úvěruschopnosti. V průběhu řízení měly soudy nižších stupňů podle stěžovatele snahu "otočit" důkazní břemeno ohledně prokázání posouzení úvěruschopnosti z vedlejší účastnice směrem k němu a krajský soud svůj odklon od dosavadní judikatury neodůvodnil. 6. Stěžovatel také namítá, že nebyl seznámen se všeobecnými obchodními podmínkami a ceníkem ke smlouvě o úvěru tak, jak plyne z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 3512/11 (N 183/71 SbNU 201). Tuto námitku uplatnil v řízení před soudy nižších stupňů, krajský soud se s ní však nevypořádal, resp. učinil tak pouze okrajově, a jen u smluvní pokuty. 7. Podle stěžovatele soudy přistupovaly k účastníkům řízení odlišně v hodnocení ujednání o smluvní pokutě. To bylo formulováno bez určení výše či způsobu jejího určení, které tak bylo ponecháno na libovůli poskytovatele. Soudy přes jeho upozornění pominuly, že takové ujednání je v rozporu s požadavkem dobré víry a znamená značnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran k újmě spotřebitele, a je tudíž absolutně neplatné. Stěžovatel argumentuje i tím, že v kontextu čl. III. bodu 6 smlouvy o úvěru dochází k vytvoření nepřehledné změti ustanovení a odkazů, které ve svém důsledku vytvářejí pro spotřebitele překážku, aby se s takovými ujednáními před podpisem smlouvy seznámil. To je podle uvedené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu důvod absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, resp. ujednání o smluvní pokutě. 8. Stěžovatel vytýká krajskému soudu, že podání vedlejší účastnice ze dne 26. 2. 2021 posoudil jako výzvu ve smyslu § 124 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen "zákon č. 257/2016 Sb."), ačkoliv tento úkon žádnou výzvu k úhradě dlužných splátek neobsahoval; vedlejší účastnice pouze úvěr "zesplatnila" a vyzvala ho k úhradě částky 1 708 682 Kč, přičemž součet dlužných splátek v té době činil 81 606 Kč. Podle stěžovatele jsou jakékoliv skutečnosti vyvozené krajským soudem bez tvrzení stran nad rámec smyslu a účelu uvedeného ustanovení k jeho újmě. Závěrem stěžovatel poukázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2013 sp. zn. III. ÚS 3199/12 (N 191/71 SbNU 279) a ze dne 20. 5. 2014 sp. zn. II. ÚS 2560/13 (N 101/73 SbNU 639) s tím, že do kontextu "vyřizovačství", zmíněného Ústavním soudem v posledně uvedeném nálezu, zapadají i další okolnosti projednávané věci, kdy soudy v odůvodnění svých rozhodnutí opakovaně pominuly jím vznesené námitky a polemiku v krátkosti výše naznačenou. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní