IV.ÚS 2685/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2685/20 ze dne 27. 5. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele M. N., zastoupeného JUDr. Alenou Tomáškovou, advokátkou, sídlem Vodičkova 730/9, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2020, č. j. 8 Tdo 214/2020-8220, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 19. června 2019, č. j. 31 To 108/2019-7913, a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 8. června 2018, č. j. 3 T 97/2016-7605, za účasti Okresního soudu v Liberci, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Stěžovatel napadá shora specifikovaná rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi dle jeho názoru bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Po Ústavním soudu se tedy domáhá deklarace tohoto porušení a zrušení napadených rozhodnutí. II. Posouzení splnění procesních předpokladů 2. Ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem, předcházelo jí vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje, a splňuje tedy všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). III. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 3. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") uznán vinným ze spáchání přečinu pojistného podvodu dle § 210 odst. 1 písm. b), odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v tehdy platném a účinném znění (dále jen "trestní zákoník"), dílem dokonaný a dílem ve stádiu pokusu dle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, za nějž byl odsouzen dle § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody dle § 210 odst. 4 trestního zákoníku v délce trvání patnácti měsíců, jehož výkon byl dle § 81 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce osmnácti měsíců dle § 42 odst. 1 trestního zákoníku. Současně byl zproštěn obžaloby dle § 226 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, pro další skutek kvalifikovaný jako přečin pojistného podvodu dle § 210 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, a dle § 226 písm. b) trestního řádu pro další skutek kvalifikovaný jako přečin pojistného podvodu dle § 210 odst. 1, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku. Dle § 228 odst. 1 trestního řádu bylo rovněž stěžovateli uloženo nahradit poškozené obchodní společnosti Kooperativa pojišťovně a.s. (dále jen "poškozená") společně a nerozdílně s dalším spoluobviněným škodu ve výši 73 492 Kč. 4. Stěžovateli bylo, zjednodušeně řečeno, kladeno za vinu, že měl jako předseda představenstva obchodní společnosti X, pověřit s dalším spoluobviněným jiného spoluobviněného k nahlášení vzniku pojistné události s cílem získat pojistné plnění ve výši do 500 000 Kč, kryté tzv. živelním pojištěním, spočívající v údajném zásahu rozvaděče vyhřívání podlahy mrazíren bleskem, v důsledku čehož došlo k zdvihnutí podlahy mrazíren o 30-50 cm, k prohlídce škodní události a vyřizování komunikace s poškozenou, přičemž věděl, že takto k pojistné události nedošlo, instruoval zaměstnance, jaké nepravdivé údaje mají v případě potřeby uvádět a inicioval demontáž a skrytí rozvaděče za účelem znemožnění jeho kontroly, přičemž po vyjádření pochybností o oprávněnosti nároku poškozenou spoluobvinění upustili od dalšího uplatňování nároku; rovněž spoluobviněného pověřil k nahlášení škodní události kryté pojištěním u poškozené, která měla spočívat v tom, že v důsledku přepětí došlo k poškození deseti počítačů společnosti X, za kterýmžto účelem spoluobviněný získal s vědomím stěžovatele nepravdivé potvrzení o příčině škody a nárok z pojistného plnění uplatnil, přičemž toto bylo společnosti X, v částce 73 492 Kč také vyplacen, ačkoliv oba spoluobvinění věděli, že ke škodní události nedošlo tímto způsobem (dále jen "předmětný skutek"). 5. Proti napadenému rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, na jehož podkladě napadeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") zrušil ve vztahu ke stěžovateli výrok rozsudku okresního soudu o trestu a sám stěžovateli uložil trest odnětí svobody v délce trvání čtrnácti měsíců s podmíněným odkladem se stanovením zkušební doby v délce osmnácti měsíců, jinak zůstal vůči němu rozsudek okresního soudu nedotčen. Krajský soud vytkl okresnímu soudu prakticky toliko pochybení při uložení trestu, který dle názoru krajského soudu neměl být úhrnným, neboť stěžovatel byl odsouzen z hmotněprávního hlediska za jediný skutek. 6. Stěžovatel podal proti napadenému rozsudku krajského soudu dovolání, které však Nejvyšší soud odmítl dle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. IV. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel proti napadeným rozhodnutím obecných soudů namítá: 1) nedostatečné odůvodnění a 2) extrémní nesoulad skutkových zjištění a provedeného dokazování. Jádro každé z obou námitek lze shrnout takto: 8. Ad 1) stěžovatel namítá, že okresní soud svůj rozsudek dostatečným způsobem neodůvodnil. Závěr o jeho vině není prakticky podložen žádnou relevantní argumentací, nadto se okresní soud nevypořádal se stěžejními námitkami, které stěžovatel v řízení před ním vznesl. Námitku nedostatečného odůvodnění vznášel stěžovatel i v opravných řízeních, nicméně ani krajský soud, ani Nejvyšší soud na ni ústavně konformním způsobem dle jeho názoru nereagovaly. Krajský soud totiž na podkladu této námitky sám hodnotil důkazy, které ovšem neprovedl, a přišel s vlastním odůvodněním závěru o vině stěžovatele. Nejvyšší soud pak na stěžovatelovu námitku pochybení obou nižších soudů při odůvodňování svých napadených rozhodnutí reagoval toliko povšechným konstatováním, že tato rozhodnutí jsou dostatečně odůvodněna. Stěžovatel navíc přístupem odvolacího soudu ztratil možnost reagovat na závěry krajského soudu vyjádřené v jeho napadeném rozsudku již v odvolání, jak by byl mohl učinit, kdyby tyto závěry vtělil do odůvodnění svého napadeného rozsudku již okresní soud. 9. Ad 2) stěžovatel podrobně polemizuje se skutkovými zjištěními okresního soudu a s jejich odůvodněním v jeho rozsudku a v rozsudku krajského soudu, obsáhle je komentuje, zpochybňuje a přináší vlastní náhled na interpretaci důkazů (zejména obsahu zachycených telefonických hovorů mezi spoluobviněnými), podle níž stěžovatel u skutku údajného úderu bleskem vůbec nevěděl, jaká byla příčina škodní události, a nikoho nenabádal, aby uvedl nějakou nepravdivou skutečnost. Přitom dle stěžovatelova názoru je třeba důsledně rozlišovat mezi zvednutím podlahy a poškozením topení, které se pod ní nacházelo. K demontáži rozvaděče došlo na přímý pokyn pojišťovny, což bylo prokázáno, ale žádný z obecných soudů to nevzal do úvahy. Obecné soudy hodnotily mimo relevantní kontext i hovor spoluobviněného stěžovatele se zaměstnankyní společnosti X, a nelze souhlasit ani se závěrem, že by stěžovatel záměrně inicioval ukrytí rozvaděče, jakož i to, že by soudní znalec vůbec vyjádřil vůli rozvaděč prohlédnout. Jeho předložení poškozená nikdy nevyžadovala. I když hovor mezi spoluobviněným stěžovatele a zaměstnankyní společnosti X, mohl izolovaně vyznívat tak, že jeho účelem bylo dosáhnout zatajení rozvaděče, v kontextu dalších důkazů je zjevné, že spoluobviněný se pouze snažil dělat se zajímavým. O demontáži rozvaděče přitom poškozená věděla. Stěžovatel souhlasí s obecnými soudy v tom, že když poškozená vyloučila verzi se zásahem blesku coby příčinou škodní události, svůj nárok na pojistné plnění již nevyžadoval. To je však také důkazem, že jeho trestní odpovědnost nevznikla. Ačkoliv v telefonním rozhovoru se spoluobviněným vztahujícím se k této skutečnosti uvažuje nad nápadem, jehož realizací by se dopustil trestného činu pojistného podvodu, tento nápad nerealizoval a myšlenka sama trestná není. 10. Co se týče škodní události spočívající v údajném poškození počítačů přepětím, dle názoru stěžovatele se liší závěr okresního soudu od závěru krajského soudu, v čem přesně mělo spočívat uvedení nepravdivých skutečností. Okresní soud uzavřel, že stěžovatel a jeho spoluobviněný věděli, že počítače přepětím poškozeny nebyly, ale tvrdili, že tomu tak bylo, krajský soud naopak dovodil, že smyšlenými údaji mělo být, že příčinu škodní události zjišťovali a že jim byla známa. Zcela novým údajem v rozsudku krajského soudu dle stěžovatele bylo i to, že ke škodní události nemělo dojít dne 15. 1. 2013. Uvedl-li pak krajský soud, že stěžovatel měl vědět již dopředu, jaký důvod škodní události bude uveden, ačkoliv mu nemohl být znám, je to dáno jen tím, že rozhovor