IV.ÚS 2685/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2685/23 ze dne 13. 3. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obce Jenišov, sídlem Jenišov 88, zastoupené Mgr. Martinem Škrabalem, advokátem, sídlem Zdíkovská 3029/59, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 2773/2022-652 ze dne 27. července 2023 a rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 10 Co 368/2019-610 ze dne 26. května 2022, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Sedlecký kaolin a. s., sídlem Božičany 167, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti, připojených listin a vyžádaného spisu Okresního soudu v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") sp. zn. 13 C 168/2016 se podává, že rozsudkem č. j. 13 C 168/2016-318 ze dne 3. října 2019 okresní soud zamítl žalobu, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost zdržet se dalších zásahů do pozemku parc. č. 667 v k. ú. Jenišov jeho využíváním k dopravě mezi pozemky ve vlastnictví (užívání) vedlejší účastnice a komunikací III. třídy č. III./2226 (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 3. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výroku I částečně potvrdil (výrok I), částečně zrušil, řízení zastavil a věc postoupil Magistrátu města Karlovy Vary (výrok II) a částečně změnil a žalobě vyhověl (výrok III). Nedílnou součástí rozsudku učinil grafickou přílohu vypracovanou znalcem (výrok IV) a rozhodl o nákladech řízení (výroky V až VII). 4. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu pro vady, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat. Konkrétně Nejvyšší soud stěžovatelce vytkl: 1. z dovolání není patrný rozsah, ve kterém je rozhodnutí krajského soudu napadeno (zda a z jakých důvodů je napaden i výrok I, u výroku II stěžovatelka správnost závěrů krajského soudu nerozporuje a výrokem III byla uložena vedlejší účastnici povinnost, jejíhož uložení se stěžovatelka v odvolání domáhala); 2. v dovolání nejsou vymezeny předpoklady jeho přípustnosti (není uvedeno, od jaké konkrétní rozhodovací praxe se měl krajský soud odchýlit, nadto jsou uvedeny dva předpoklady přípustnosti, které se navzájem vylučují). II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka namítá, že v úvodu dovolání označila napadené rozhodnutí a uvedla výslovně výroky relevantní pro její polemiku s právním posouzením věci krajským soudem. Připouští, že formulačně nebyl rozsah dovolání vymezen "úplně optimálně", ale v celkovém kontextu muselo být podle ní zřejmé, že "dovolání směřovalo proti výrokům I a III rozsudku krajského soudu v jejich vzájemné vazbě". Výrokem III bylo stěžovatelce sice částečně vyhověno, avšak územní rozsah tam uvedený nebyl vymezen dostatečně. Odmítal-li Nejvyšší soud dovolání pro nesprávně vymezený rozsah, měl tak učinit pouze v rozsahu "(možná nesprávného) napadení výroku III" a "mělo být projednáno ve vztahu k výroku I". K vymezení důvodnosti dovolání zdůraznila, že opakovaně poukazovala na omezení vlastnických práv, šlo tedy o zásah do práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Ve smyslu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. března 2013 (U 5/68 SbNU 541) (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) byl naplněn dovolací důvod spočívající v nesprávném posouzení věci. Uznává, že neuvedla konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, od kterých se měl krajský soud odchýlit. Odkázala ale na obecný "princip tzv. čtyř definičních znaků účelové komunikace", jak jsou podle ní konstantně definovány v rozhodovací praxi dovolacího soudu pro omezení vlastnického práva vlastníka pozemku z titulu existence účelové komunikace. V dovolání namítala, že krajský soud jeden z těchto čtyř znaků nerespektoval. To, že předpoklady přípustnosti dovolání vymezila alternativně, nepředstavuje vadu podání. Odkázala k tomu na nález sp. zn. IV. ÚS 2659/20 ze dne 23. března 2021 (N 59/105 SbNU 163). Nesouhlasí ani s tím, že řádně neformulovala otázku, která by měla být krajským soudem řešena odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tvrdí, že "jednoduchým cvičením z tvorby vět na úrovni žáka třetí třídy lze výtky, které směřovala proti postupu krajského soudu převést na otázky". Neučinil-li tak Nejvyšší soud, postupoval podle stěžovatelky ryze formalisticky. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a - s výjimkou dále uvedenou - oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Výrokem III krajský soud vyhověl odvolání a žalobě stěžovatelky, v tomto rozsahu je tak ústavní stížnost podána zjevně neoprávněnou osobou. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. 7. Dále se Ústavní soud zabýval tím, zda je ústavní stížnost stěžovatelky přípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Při posuzování přípustnosti je podstatné, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatelky odmítnuto podle § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu jako vadné, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti dovolání vůbec "uvážil" a hodnotil, zda jde o dovolání přípustné (§ 243c odst. 2 tohoto zákona). Je-li dovolání odmítnuto pro vady, pak nejsou dostupné opravné prostředky vyčerpány řádným způsobem (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti je přitom předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu o bezvadném dovolání osoby podávající ústavní stížnost. Na dovolání, které trpí vadami, pro které nelze v řízení pokračovat, se hledí jako by vůbec nebylo podáno [viz mutatis mutandis odůvodnění stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. listopadu 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. 8. Přezkum Ústavního soudu je proto v dané věci omezen pouze na otázku, zda Nejvyšší soud posoudil vadnost dovolání stěžovatelky ústavně konformním způsobem. Proto je ústavní stížnost přípustná pouze proti usnesení Nejvyššího soudu. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud se ve své judikatuře již vícekrát věnoval otázce přezkumu dovolání Nejvyšším soudem. Občanský soudní řád (zejména po novelizaci provedené zákonem č. 404/2012 Sb.) stanovuje předpoklady přípustnosti dovolání v § 236 až 239. Samotná mimořádnost tohoto opravného prostředku se projevuje v několika aspektech, kromě jiného i v přísně upravených předpokladech jeho přípustnosti. Občanský soudní řád nejprve stanoví obecně množinu rozhodnutí, proti nimž je dovolání přípustné (§ 236 odst. 1), což pak blíže upřesňuje pozitivním a negativním výčtem. Pozitivně významem řešené otázky hmotného nebo procesního práva reflektující její roli pro judikaturní praxi a odpovídající postavení Nejvyššího soudu v této oblasti (§ 237, s doplňky v § 238a) a negativně prostřednictvím výluk, např. zájmem na nezpochybnitelnosti pravomocných rozhodnutí, bagatelní výší peněžitého plnění aj. (§ 238). Z této právní úpravy vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní otázku a posléze ji zařadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti podle vazby na judikaturu Nejvyššího soudu. Konkrétně jde o diformitu, o chybějící prejudikaturu, potřebu sjednocení dovolací judikatury a požadavek na judikaturní odklon [viz též nález sp. zn. III. ÚS 3045/17 ze dne 13. března 2018 (N 47/88 SbNU 633)]. 10. Ústavní soud ve své judikatuře také formuloval tzv. pět "kroků", které z právní úpravy plynou pro přezkum dovolání Nejvyšším soudem (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1564/23 ze dne 29. srpna 2023, bod 16), a to: 1) označení rozhodnutí, proti kterým dovolání směřuje, 2) vymezení rozsahu, v kterém tato rozhodnutí dovolatel napadá (tj. které výroky či jejich části), 3) vymezení dovolacího důvodu, tudíž nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Dovolací důvod proto musí být vymezen tak, že dovolatel (krok 3a) uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a (3b) vyloží, v čem spočívá n