IV.ÚS 2686/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2686/20 ze dne 20. 10. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obce Silůvky, sídlem Prachatičky 39, Silůvky, zastoupené JUDr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem, sídlem Pražákova 1008/69, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2020 č. j. 22 Cdo 1239/2020-342, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. ledna 2020 č. j. 13 Co 246/2019-286 a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 24. července 2019 č. j. 8 C 156/2017-243, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, a obce Prštice, sídlem Hlavní 1, Prštice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení rozhodnutí označených v záhlaví tvrdíc, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a její právo na samosprávu zaručené v čl. 8 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud") sp. zn. 8 C 156/2017 se podává, že vedlejší účastnice se u okresního soudu domáhala určení, že stěžovatelka je výlučnou vlastnicí čističky odpadních vod v katastrálním území Silůvky. Po provedeném dokazování okresní soud rozsudkem napadeným ústavní stížností žalobě vyhověl a určil, že stěžovatelka je výlučnou vlastnicí čističky. Zjistil, že stěžovatelka i vedlejší účastnice patřily pod Místní národní výbor Prštice, který v roce 1983 schválil připravovanou akci Z - soubor staveb kanalizace a čističky odpadních vod. Ke dni 28. 2. 1990 došlo k rozdělení tohoto národního výboru a byl zřízen samostatný Místní národní výbor Silůvky. Stěžovatelka a vedlejší účastnice pak vystupovaly samostatně. V roce 1991 si nechala stěžovatelka vypracovat projektovou dokumentaci na čističku a následně byla čistička budována. Dne 14. 4. 1994 stěžovatelka a vedlejší účastnice uzavřely smlouvu o dokončení výstavby a provozování společné čističky odpadních vod (dále jen "smlouva z roku 1994"), v níž bylo mimo jiné uvedeno, že čistička je spoluvlastnictvím obou obcí a jejich podíly jsou stejné. Smlouva však nebyla projednána zastupitelstvem ani jedné obce. Dne 11. 11. 1997 byla stavba zkolaudována. Dne 30. 3. 1999 byl sepsán notářský zápis, v němž starostové prohlásili, že obě obce jsou rovnodílnými spoluvlastníky staveb na pozemcích, na nichž se nachází daná čistička (dále jen "prohlášení z roku 1999"). Ani uvedené prohlášení nebylo projednáno v zastupitelstvu žádné z obcí. Okresní soud shledal, že vedlejší účastnice má naléhavý právní zájem na určení vlastnictví; čistička není zapsána v katastru nemovitostí a mezi účastníky je sporné její vlastnictví, z čehož vyplývají i nejasnosti ohledně jejího provozování, udržování a investic (mezi účastníky ohledně dané čističky probíhala řada soudních sporů). Určením vlastnictví se tak vytvoří pevný právní základ pro další vztahy účastníků. Podle § 36a odst. 1 písm. a) zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění do 11. 11. 2000, obecní zastupitelstvo rozhodovalo o nabytí a převodu nemovitých věcí. Čistička odpadních vod je věcí nemovitou, proto o nabytí a převodech vlastnického práva k ní mělo rozhodovat zastupitelstvo, což nebylo splněno ani u smlouvy z roku 1994 ani u prohlášení z roku 1999, které jsou neplatnými úkony podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"), tudíž na jejich základě nemohlo vzniknout spoluvlastnictví. 3. K odvolání stěžovatelky rozsudek okresního soudu potvrdil Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem, jenž je rovněž napaden ústavní stížností. Ztotožnil se s tím, že byl dán naléhavý právní zájem na určení vlastnictví. Neztotožnil se naopak s námitkou stěžovatelky, že již v roce 1983 byla projevena vůle ke vzniku spoluvlastnictví čističky. Objasnil, že podle § 35 zákona č. 69/1967 Sb., o národních výborech, ve znění účinném do 30. 6. 1988 (dále jen "zákon o národních výborech"), národní výbory spravovaly majetek ve státním socialistickém vlastnictví, a podle § 63 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění účinném do 30. 6. 1988 (dále jen "hospodářský zákoník"), byl stát jediným vlastníkem všech věcí ve státním socialistickém vlastnictví; z tohoto důvodu nebylo možné v roce 1983 učinit úkon směřující ke vzniku spoluvlastnictví obcí. Dokumentace na stavbu čističky byla vytvořena v letech 1991 a 1992, v té době byla všechna jednání o výstavbě čističky vedena se stěžovatelkou, které byla rovněž určena příslušná veřejnoprávní povolení k její stavbě. Podle krajského soudu stavbu čističky uskutečnila stěžovatelka s úmyslem mít ji pro sebe a originárním způsobem (výstavbou) se stala její vlastnicí. Smlouva z roku 1994 ani prohlášení z roku 1999 nebyly schváleny zastupitelstvy obcí, jak vyžadoval § 36a odst. 1 písm. a) obecního zřízení, proto jsou neplatné. I krajský soud shledal, že vlastníkem čističky je stěžovatelka, která nabyla vlastnické právo výstavbou. 4. Stěžovatelčino dovolání odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením. Ztotožnil se závěrem, že na určení vlastnictví měla vedlejší účastnice naléhavý právní zájem. Stěžovatelka nevymezila otázku přípustnosti dovolání k námitce, že odvolací soud posoudil čističku odpadních vod jako věc hromadnou sestávající z nemovitých a movitých věcí, přičemž u movitých věcí se projednání zastupitelstvem podle § 36a odst. 1 písm. a) obecního zřízení nevyžadovalo. Dále Nejvyšší soud zmínil, že obecně se nevyžaduje písemná forma dohody o spoluvlastnictví uzavřené mezi osobami, které svou společnou stavební činností vytváří stavbu. Jsou-li však těmito osobami obce, i na takovou dohodu dopadá požadavek projednání zastupitelstvy podle § 36a odst. 1 písm. a) obecního řízení, který v posuzované věci splněn nebyl. Provádí-li stavbu více osob, které o vlastnictví nově zbudované stavby neuzavřely žádnou dohodu a není-li z okolností zřejmé, že by mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některé z nich, stávají se všichni stavebníci jejími spoluvlastníky. Ani to nebylo podle Nejvyššího soudu naplněno, neboť krajský soud zjistil, že stavbu uskutečnila stěžovatelka s úmyslem mít ji pro sebe. Stěžovatelka v dovolacím řízení uplatnila námitku, že její zastupitelstvo nerozhodovalo ani o výstavbě čističky odpadních vod, o nabytí vlastnického práva k ní nebo o schválení uzavřené smlouvy o díle týkající se její výstavby. Nejvyššímu soudu nebylo zřejmé, k jakému závěru má tato námitka směřovat. Směřuje-li k tvrzení o nedostatku pasivní legitimace stěžovatelky, pak není zřejmé, komu by vlastnické právo mělo náležet. Poukazem na nedostatek své pasivní legitimace se však stěžovatelka v řízení před okresním soudem ani krajským soudem nebránila a naopak vycházela z toho, že je podílovou spoluvlastnicí. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že na určení vlastnictví měla vedlejší účastnice naléhavý právní zájem. Mezi účastníky se vede řada soudních sporů, v nichž mohla být otázka vlastnictví čističky odpadních vod řešena jako předběžná otázka. Podle stěžovatelky neexistuje stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, neboť spoluvlastnictví čističky trvá již 20 let a ani jedna ze stran až do počátku soudních sporů spoluvlastnictví nezpochybňovala. 6. Podle nálezů Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2006 sp. zn. I. ÚS 50/03 (N 120/41 SbNU 499) a ze dne 6. 4. 2005 sp. zn. II. ÚS 87/04 (N 75/37 SbNU 63) nemůže starosta vytvářet sám vůli obce, ovšem tam, kde tato vůle byla vyjádřena zastupitelstvem, mu nelze upřít, aby v jejích intencích jednal. Spoluvlastnictví obou obcí k čističce bylo projednáno a schváleno již v roce 1983 Místním národním výborem Prštice. Smlouva z roku 1994 a prohlášení z roku 1999 pak jen takto projevenou vůli stvrzují. Do roku 1990 sice neexistoval obecní majetek, národní výbory však měly právo hospodaření s národním majetkem. Nesměřovala-li vůle národního výboru, potažmo národních výborů k založení spoluvlastnictví, směřovala ke vzniku společného práva hospodaření. K věcem, k nimž měly národní výbory právo hospodaření, pak obce 23. 11. 1990 nabyly vlastnické právo podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb."). 7. Stěžovatelka zastává názor, že vlastnické právo obou obcí vzniklo originárním způsobem - přírůstkem věci. Smlouva z roku 1994 nebyla smlouvou převodní, ale dohodou o založení spoluvlas