IV.ÚS 2687/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2687/24 ze dne 27. 11. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky J. M., zastoupené Mgr. Ilonou Budkovou, advokátkou, sídlem Medkova 909/88, Praha 11 - Chodov, a nezletilé E. T., proti I. a III. výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. června 2024 č. j. 100 Co 245/2023-657, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a D. T., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených výroků 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení I. a III. výroku v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") s tvrzením (dle petitu ústavní stížnosti), že I. výrokem bylo porušeno její právo a právo nezletilé stěžovatelky (dále jen "nezletilá") na spravedlivý proces a III. výrokem jejich právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života ve smyslu 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále právo na respektování rodinných svazků ve smyslu čl. 8 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (dále jen "Úmluva") a právo na uplatňování státní moci jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny a povinnost soudu prát v potaz zájem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy a povinnost soudu věnovat patřičnou pozornost názorům dítěte ve smyslu čl. 12 odst. 1 Úmluvy. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 14. 3. 2020 č. j. 0 P 66/2018-198 schválil dohodu rodičů nezletilé [tj. stěžovatelky a vedlejšího účastníka (dále jen "otec")], podle které byla nezletilá svěřena do střídavé péče rodičů a upraveny související záležitosti, včetně vyživovacích povinností. Dne 8. 3. 2021 podala stěžovatelka návrh na změnu výchovy nezletilé s tím, že chce, aby nezletilá byla svěřena do její výlučné péče, a dne 26. 3. 2021 podal otec návrh na výkon rozhodnutí, protože dne 11. 3. 2021 mu nezletilou matka nepředala. Po provedeném dokazování, včetně pohovoru s nezletilou a zjišťování majetkových poměrů účastníků, Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 1. 6. 2023 č. j. 0 P 33/2021-577 svěřil nezletilou do péče matky (I. výrok), otci stanovil výši výživného (II. výrok), upravil jeho styk s nezletilou (III. výrok), stěžovatelce uložil pokutu ve výši 15 000 Kč za neplnění pravomocného a vykonatelného rozsudku obvodního soudu (IV. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (V. výrok). 3. Proti II. až V. výroku rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, na jehož základě krajský soud vydal v záhlaví uvedený rozsudek, jehož napadeným I. výrokem změnil II. výrok rozsudku okresního soudu o vyživovací povinnosti otce posunutím jejího počátku, dále změnil úpravu styku otce s nezletilou (II. výrok), napadeným III. výrokem potvrdil IV. výrok rozsudku okresního soudu o uložení pokuty stěžovatelce, konstatoval změnu rozsudku obvodního soudu ve výrocích o péči a výživném (IV. výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (V. výrok). Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a rozsudků obecných soudů nezbytná, protože účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka po obsáhlé rekapitulaci skutkových okolností a vývoje řízení před obecnými soudy (s vadným přepisem napadeného III. výroku rozsudku krajského soudu na str. 12 ústavní stížnosti) snáší argumenty o porušení jejích základních práv, jakož i základních práv nezletilé, neboť (bod 55. ústavní stížnosti) krajský soud jejich porušením založil nesprávnost a nezákonnost rozhodnutí. Konkrétně k tomuto následku mělo dojít udělením pokuty stěžovatelce podle § 502 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. ř. s."), nevyjádřením se k namítanému dluhu otce na výživném (otec plnil výživné podle rozsudku obvodního soudu pouze zčásti) a nedostatečným odůvodněním rozhodnutí nepřiznat dluh na výživném od změny poměrů nezletilé 5. Pokuta nebyla podle stěžovatelky uložena účelně, neboť má sankční charakter, který nastává až po dobrovolném neplnění výkonu rozhodnutí, a nesouhlasí se závěrem krajského soudu o tom, že nebylo dobrovolně plněno. Stěžovatelka je toho názoru, že nikterak nebránila vedlejšímu účastníkovi se s nezletilou stýkat. Kromě psychické přípravy stěžovatelka nezletilou vždy motivovala a přivedla na dohodnuté setkání s vedlejším účastníkem, což nebylo dostatečně krajským soudem reflektováno. Podle stěžovatelky používá krajský soud pokutu jako formu násilného vynucení práva vedlejšího účastníka stýkat se s nezletilou, a to i přes nesouhlas nezletilé. Tento účel využití pokuty taktéž odmítl Ústavní soud v nálezu III. ÚS 3489/15 [pozn. jde o nález ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 3489/15 (N 71/81 SbNU 253)]. 6. Stěžovatelka má za to, že krajský soud v rozsudku nereflektoval, ani nerespektoval názory a přání nezletilé v takové míře, která vyplývá z Listiny a Úmluvy. Nezletilá vyslovila svůj názor a přání, že se s otcem vídat nechce a krajský soud k tomu v rozhodnutí nepřihlédl. Stěžovatelka se ztotožňuje s názorem Ústavního soudu, kdy uvádí, že nezletilá je ve věku, ve kterém je již dostatečně vyspělá na to, aby mohla svůj názor svobodně vyjádřit tak, aby tento názor byl zásadním vodítkem při rozhodování o péči o nezletilou [viz nález ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 3462/14 (N 184/79 SbNU 91)]. Mimo to, jak uvádí stěžovatelka, v řízení před obecnými soudy nebyla nikdy prokázána manipulace stěžovatelky vůči nezletilé. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byl vydán rozsudek obsahující napadené výroky. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 8. Procesní předpoklady nebyly splněny v části ústavní stížnosti podané nezletilou. Ústavní soud se v minulosti opakovaně věnoval problematice procesního zastoupení nezletilých stěžovatelů jejich rodiči jakožto zákonnými zástupci v řízení o ústavní stížnosti. Jak vyplývá z jeho rozhodovací praxe, rodič je oprávněn jednat za nezletilé dítě v řízení před Ústavním soudem, a tedy i podat za něj ústavní stížnost, pouze v situaci, kdy mezi nimi nehrozí střet zájmů [srov. nález ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. I. ÚS 3304/13 (N 18/72 SbNU 217)]. Naopak, v případě možné kolize mezi zájmy rodiče a nezletilého dítěte není tento rodič oprávněn jednat za své dítě před Ústavním soudem [např. usnesení ze dne 5. 10. 2016 sp. zn. I. ÚS 2900/16 nebo ze dne 13. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 455/19 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)]. 9. Předmětem posuzované věci je především výrok, kterým byla matce uložena pokuta za "nerealizování" styku nezletilé s otcem. Je zde tedy zcela zřejmá a zjevná kolize zájmů mezi matkou a nezletilou. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že stěžovatelka nebyla vzhledem k tomuto střetu zájmů oprávněna podat jménem nezletilé ústavní stížnost. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy,