IV.ÚS 2688/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2688/15 ze dne 19. 12. 2017 N 230/87 SbNU 763 Koncept "nepoměrných obtíží" určení hodnoty sporu pro rozhodnutí o výši přiznaných nákladů řízení podle advokátního tarifu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře - ze dne 19. prosince 2017 sp. zn. IV. ÚS 2688/15 ve věci ústavní stížnosti Libora Pošty, zastoupeného JUDr. Alenou Blanickou, advokátkou, se sídlem Vinohradská 77, Praha 2, proti výroku II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 4 C 641/2008-314 ze dne 14. ledna 2014, části výroku I a výroku II rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 70 Co 323/2014-366 ze dne 23. října 2014 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1021/2015-394 ze dne 24. června 2015, vydaným v řízení o určení vlastnictví k nemovitostem, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Mgr. Jitky Vlčkové, zastoupené JUDr. Janem Vondráčkem, advokátem, se sídlem Zbraslavské nám. 458, Praha 5, jako vedlejší účastnice řízení. I. Výrokem II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 4 C 641/2008-314 ze dne 14. ledna 2014, výrokem I rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 70 Co 323/2014-366 ze dne 23. října 2014 v části týkající se nákladů řízení mezi účastníky a výrokem II téhož rozsudku, jakož i usnesením Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1021/2015-394 ze dne 24. června 2015 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále vlastnické právo podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Uvedená rozhodnutí se proto ruší. Odůvodnění I. 1. Ústavní stížností, podanou podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, a dále právo na legitimní očekávání dle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Z přiloženého spisového materiálu vyplývá, že napadená rozhodnutí byla vydána v řízení o žalobě stěžovatele proti žalovaným Václavu Poštovi a Mgr. Jitce Vlčkové (dále jen "vedlejší účastnice", oba žalovaní jako "vedlejší účastníci"), jejímž prostřednictvím se domáhal určení, že dům č. p. X nacházející se na pozemku p. č. Y, dále pozemek p. č. Y, zastavěná plocha a nádvoří, pozemek p. č. Z1, zahrada, a pozemek p. č. Z2, ostatní plocha, vše v k. ú. Smíchov, zapsané u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, katastrální pracoviště Praha na LV č. XX, náležely ke dni úmrtí paní Marie Poštové do společného jmění manželů Marie Poštové a vedlejšího účastníka - Václava Pošty. 3. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále též "obvodní soud") rozsudkem č. j. 4 C 641/2008-314 ze dne 14. ledna 2014, v pořadí již druhým, žalobě stěžovatele vyhověl (výrok I) a vedlejším účastníkům uložil, aby společně a nerozdílně zaplatili jednak náklady řízení stěžovatele v částce 63 050 Kč (výrok II) a jednak i plnou náhradu nákladů státu, jejichž výše bude stanovena samostatným usnesením (výrok III). V souvislosti s druhým výrokem svého rozsudku obvodní soud nepřisvědčil návrhu zástupkyně stěžovatele, která požadovala na náhradě nákladů řízení částku 1 022 360 Kč, při jejímž určení vycházela z hodnoty sporných nemovitostí. Obvodní soud se naopak opřel o ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. ledna 2013, maje za to, že v případě řízení o určovací žalobě týkající se nemovitosti se za tarifní hodnotu považuje částka ve výši 50 000 Kč, a to bez ohledu na konkrétní cenu nemovitostí. 4. K odvolání účastníků řízení Městský soud v Praze (dále též "městský soud") rozsudkem č. j. 70 Co 323/2014-366 ze dne 23. října 2014 rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil, ovšem s výjimkou jeho výroku o nákladech řízení mezi účastníky, který změnil tak, že jejich výše činí 64 050 Kč (výrok I). Vedlejší účastníky dále zavázal, aby společně a nerozdílně stěžovateli uhradili na nákladech odvolacího řízení částku 6 800 Kč (výrok II). Městský soud korigoval prvoinstanční rozhodnutí jen potud, že napravil početní chybu, jinak se ztotožnil s postupem nalézacího soudu, který při výpočtu nákladů za právní zastoupení stěžovatele aplikoval ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) a § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu. Odvolací soud poukázal na to, že stěžovatel se v řízení nedomáhal určení vlastního práva či právního vztahu k věci, nýbrž třetích osob, což značilo, že v řízení šlo o určení práva k nemovitosti, jež ve vztahu ke stěžovateli není vyjádřitelné v penězích. 5. Proti rozsudku odvolacího soudu v jeho nákladové části podal stěžovatel posléze dovolání, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 30 Cdo 1021/2015-394 ze dne 24. června 2015 zamítl (výrok I), přičemž žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II). 6. Nejvyšší soud připustil, že odvolací soud se při rozhodování o náhradě nákladů řízení odchýlil od své konstantní rozhodovací praxe, přesto však neshledal dovolání stěžovatele důvodným. Vědom si novelizace advokátního tarifu provedené vyhláškou č. 486/2012 Sb., která do něj od 1. ledna 2013 včlenila ustanovení § 9 odst. 4 písm. b), i podle něj odlišného právního názoru, který se podává z usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 83/14 ze dne 17. března 2014 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), Nejvyšší soud setrval na závěrech vyplývajících ze své již dříve ustálené judikatury, reprezentované např. usneseními sp. zn. 30 Cdo 2453/2013 ze dne 6. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 2914/2013 ze dne 6. listopadu 2013 a sp. zn. 30 Cdo 449/2014 ze dne 19. února 2014 atd. a odkazující na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 598/2000 ze dne 4. července 2001 (N 100/23 SbNU 23), sp. zn. I. ÚS 712/01 ze dne 15. ledna 2003 (N 6/29 SbNU 41) a sp. zn. IV. ÚS 1332/07 ze dne 23. února 2011 (N 22/60 SbNU 239). V souladu s touto judikaturou je nezbytné primárně vycházet z ustanovení § 8 odst. 1 advokátního tarifu a výši mimosmluvní odměny ve sporu o určení právního vztahu k nemovitému majetku stanovit podle tarifní hodnoty odpovídající ceně určovací žalobou dotčené nemovitosti v době započetí právní služby. Teprve v případě, že hodnotu nemovité věci nelze vyjádřit v penězích či tato je zjistitelná jen s nepoměrnými obtížemi, se spor o určení vlastnictví k nemovitosti stává sporem ve smyslu § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, respektive po novelizaci sporem ve smyslu § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, a výše mimosmluvní odměny právního zástupce účastníka se odvíjí z fixní tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč. Pojem "nepoměrné obtíže" podle dovolacího soudu znamená, že z obsahu spisu není zřejmý žádný právně relevantní podklad týkající se hodnoty nemovitosti a zjišťování hodnoty věci by si vyžádalo prodloužení sporu ve vazbě na neúčelné náklady, jež by se musely vynaložit v souvislosti s odborným posouzením skutečností rozhodných pro zjištění ceny nemovitosti. V projednávané věci měl pak dovolací soud za to, že stěžovatelem předložené "vyjádření nezávislé realitní kanceláře" nelze považovat za odborné posouzení, resp. zjištění hodnoty nemovité věci, a odvolací soud tudíž postupoval správně, pokud přistoupil k aplikaci § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu. 7. Stěžovatel s rozhodnutími obecných soudů nesouhlasil, což dal najevo v ústavní stížnosti. Obecné soudy podle něj nerespektovaly kogentní právní úpravu obsaženou v § 8 a 9 advokátního tarifu ani ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, jmenovitě nález sp. zn. IV. ÚS 1332/07 ze dne 23. února 2011 nebo nález sp. zn. II. ÚS 2811/08 ze dne 11. června 2009 (N 141/53 SbNU 747), čímž zasáhly do jeho ústavně zaručených práv. Kritice stěžovatel podrobil zejména Nejvyšší soud a jeho názor, že se z obsahu spisu nepodává ověřitelný údaj o ceně předmětných nemovitostí. Stěžovatel připomenul, že již před vynesením prvního rozsudku nalézacího soudu, tj. v roce 2011, předložil stanoviska dvou realitních kanceláří, které odhadovaly cenu nemovitostí v rozmezí 28 až 35 milionů Kč. Ve snaze předejít dalším sporům o cenu nemovitostí odvíjel odměnu svého právního zástupce z částky 30 milionů Kč, jež se pohybovala na samé dolní hranici odhadu realitních kanceláří. Jak stěžovatel poznamenal, proti takto stanovené ceně vedlejší účastní