IV.ÚS 2689/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2689/22 ze dne 25. 10. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Dragušince, zastoupeného JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem, sídlem Polská 61/4, Karlovy Vary, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. srpna 2022 č. j. 3 As 133/2020-38 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. dubna 2020 č. j. 57 A 143/2019-74, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Karlovarského kraje, sídlem Závodní 353/88, Karlovy Vary, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") [právo na spravedlivý proces (sc. právo na soudní ochranu)] ve spojení s čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 89 odst. 2 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4 Listiny a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložení vykonatelnosti rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 24. 6. 2019 č. j. KK/418/SÚ/19-3 a rozhodnutí Magistrátu města Karlovy Vary ze dne 5. 3. 2019 č. j. 2601/SÚ/19 (dále jen "magistrát"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že magistrát výše uvedeným rozhodnutím nařídil stěžovateli odstranění specifikované hospodářské budovy. Následně vedlejší účastník prodloužil lhůtu k odstranění uvedené stavby, jinak rozhodnutí magistrátu potvrdil. Rozhodnutí vedlejšího účastníka napadl stěžovatel žalobou, kterou Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v odůvodnění shrnul judikaturu správních soudů vztahující se k opakované žádosti o dodatečné povolení stavby, má-li být zabráněno rozhodnutí o odstranění stavby. Podle této judikatury musí správní orgán v situaci, kdy účastník podá opakovanou žádost o dodatečné povolení stavby poté, co byla jeho předchozí žádost pravomocně zamítnuta, posoudit, zda jde o žádost obstrukční či nikoliv, a podle toho rozhodnout, zda se souběžně běžící řízení o odstranění stavby přeruší. V dané věci vedlejší účastník podle krajského soudu pochybil, vydal-li správní žalobou napadené rozhodnutí, aniž předtím posoudil, zda podaná opětovná žádost o dodatečné povolení stavby je či není důvodem pro přerušení řízení o odstranění stavby. Toto procesní pochybení však podle krajského soudu nemělo vliv na zákonnost rozhodnutí vedlejšího účastníka o odstranění stavby, neboť stěžovatel v obou řízeních (tj. v řízení o dodatečném povolení stavby a v řízení o odstranění nepovolené stavby) svá podání ničím neodůvodnil a nepředložil k nim žádné podklady. Na základě této skutečnosti krajský soud dospěl k závěru, že opakovaná žádost stěžovatele o dodatečné povolení stavby měla obstrukční charakter a vedlejší účastník nebyl povinen odvolací řízení proti rozhodnutí magistrátu o nařízení odstranění nepovolené stavby přerušit. 3. Následnou kasační stížnost Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění zejména zdůraznil, že rozsudek krajského soudu není nepřezkoumatelný, byť stěžovateli lze přisvědčit v tom, že úvaha krajského soudu o obstrukční povaze jeho opakované žádosti byla předčasná; nicméně posouzení eventuální obstrukční povahy nebylo pro danou věc významné. Projednal-li stavební úřad (tj. magistrát) již jednou žádost o dodatečné povolení stavby a zamítl ji, není podle Nejvyššího správního soudu jeho povinností a ani povinností odvolacího správního orgánu na základě opakované žádosti [podané navíc po uplynutí k tomu stanovené lhůty ve smyslu § 129 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., zákon o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů], přerušit řízení o odstranění stavby. V této souvislosti nelze posuzovanou věc srovnávat s okolnostmi popsanými v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2016 č. j. 6 As 230/2015-34, neboť v tehdy rozhodované věci stavební úřad první žádost o dodatečné povolení stavby věcně neprojednal a řízení o ní zastavil pro nedoplnění podkladů. Ve stěžovatelově věci však stavební úřad stěžovatelovu první žádost o dodatečné povolení stavby věcně projednal a poté ji zamítl. K jeho opakované žádosti o dodatečné povolení stavby podané až po uplynutí k tomu stanovené třicetidenní lhůty proto nebyl povinen přihlížet, neboť zákon mu takovou povinnost neukládá, naopak § 129 odst. 2 stavebního zákona vlastníkovi nebo stavebníkovi ukládá ve třicetidenní lhůtě požádat o dodatečné povolení stavby, má-li nastat účinek přerušení řízení o odstranění stavby. Vedlejší účastník rovněž nebyl podle Nejvyššího správního soudu povinen před rozhodnutím o nařízení odstranění stavby vyzývat stěžovatele k doplnění jeho opakované žádosti a ani nebyl povinen před tímto rozhodnutím rozhodnout o přerušení řízení o odstranění stavby. Vedlejší účastník mohl řízení o odstranění stavby přerušit toliko podle § 64 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, měl-li by za to, že jeho rozhodnutí závisí na vyřešení předběžné otázky, avšak přerušení řízení podle uvedeného ustanovení závisí toliko na uvážení správního orgánu. K tomu Nejvyšší správní soud pro úplnost dodal, že důvody opakované žádosti o dodatečné povolení stavby nemohou být založeny na stěžovatelem nespecifikovaném jednání s orgánem ochrany zemědělského půdního fondu a na nespecifikovaném příslibu změny územního plánu. Takové okolnosti nemohou mít vliv na nezákonnost tzv. černé stavby, a tedy nemohou ovlivnit ani výsledek řízení o jejím odstranění. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel setrvává na stanovisku, že magistrát byl povinen k jeho opakované žádosti o dodatečné povolení stavby přerušit řízení o odstranění stavby. Opakovaná žádost o dodatečné povolení stavby přitom nepředstavuje podle stěžovatele, který odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2019 sp. zn. II. ÚS 752/18 (N 10/92 SbNU 119), překážku věci rozhodnuté. Opačný postup nemůže být odůvodněn ani nově zavedenou lhůtou podle § 129 odst. 2 stavebního zákona, neboť s jejím marným uplynutím stavební zákon nespojuje zánik práva žadatele žádat o dodatečné povolení stavby, když podle stěžovatele je podstatná toliko okolnost, že žádost o dodatečné povolení stavby musí být podána před rozhodnutím o odstranění stavby. Stěžovatel sice souhlasí s názorem Nejvyššího správního soudu, že řízení o předběžné otázce ve smyslu § 64 odst. 1 písm. c) správního řádu nezakládá povinnost přerušovat řízení, nicméně nepřerušil-li správní orgán řízení v jeho věci, porušil tím zásadu legitimního očekávání a proporcionality. Nebylo-li takto v jeho věci postupováno, dopustily se správní orgány svévole. Dále stěžovatel v ústavní stížnosti vysvětluje, proč rozhodnutí správních orgánů a správních soudů v dané věci představují nepřiměřený zásah do jeho práva na ochranu vlastnictví, protože podle něj nepovolená stavba nikterak zásadně do obecného zájmu na příznivé životní prostředí nezasáhla. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně uplatňuje požadavek minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v běžných zákonech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávný výklad či použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad