IV.ÚS 2690/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2690/15 ze dne 5. 9. 2017 N 164/86 SbNU 677 Restituce - porušení principu rovnosti a nemístně restriktivní výklad nalézacího soudu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy - ze dne 5. září 2017 sp. zn. IV. ÚS 2690/15 ve věci ústavní stížnosti a) Ing. Jiřího Vaníčka, CSc., b) Ing. Vladimíra Vaníčka, c) Ing. Martina Vaníčka a d) Ing. Jiřího Vaníčka, všech zastoupených Mgr. Petrem Mikeštíkem, advokátem, se sídlem Novotného lávka 5, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2015 č. j. 28 Cdo 3355/2014-758, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. prosince 2013 č. j. 8 Co 1447/2013-693, rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 22. března 2013 č. j. 6 C 58/2004-657, rozhodnutí Ústředního pozemkového úřadu ze dne 16. června 2003 č. j. 17734/03-7170, rozhodnutí Pozemkového úřadu Strakonice ze dne 24. března 2003 č. j. PÚ/1050/91/P/Č/41 a rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 16. září 2002 č. j. 29701/2002-1000, jimiž bylo rozhodnuto v restituční věci stěžovatelů, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích, Okresního soudu ve Strakonicích a Státního pozemkového úřadu jako účastníků řízení a Univerzity Karlovy, se sídlem Ovocný trh 5, Praha 1, zastoupené prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, advokátem, se sídlem Pobřežní 370/4, Praha 8, Praha 5, jako vedlejší účastnice řízení. I. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2015 č. j. 28 Cdo 3355/2014-758, rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. prosince 2013 č. j. 8 Co 1447/2013-693 a rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 22. března 2013 č. j. 6 C 58/2004-657 byla porušena základní práva stěžovatelů na soudní ochranu a na rovnost účastníků řízení podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2015 č. j. 28 Cdo 3355/2014-758, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. prosince 2013 č. j. 8 Co 1447/2013-693 a rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 22. března 2013 č. j. 6 C 58/2004-657 se ruší. III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 3. září 2015, stěžovatelé navrhli zrušení rozhodnutí uvedených v záhlaví z důvodu tvrzeného porušení jejich základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. II. Shrnutí řízení před obecnými soudy 2. Právní předchůdci stěžovatelů a další spoluvlastníci jako osoby oprávněné uplatnili v roce 1992 restituční nárok na budovu č. p. X na pozemku p. č. Y1, pozemek p. č. Y2, budovu bez č. p. na pozemku p. č. Y3 a pozemek p. č. Y3, vše v k. ú. Tchořovice (původně hájovna, nyní hydrobiologická stanice s příslušenstvím a zastavěnými pozemky), proti vedlejší účastnici řízení podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o půdě") a vedle toho i podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. 3. Okresní úřad Strakonice, okresní pozemkový úřad, (dále jen "pozemkový úřad") původně v roce 1995 vydal rozhodnutí o tom, že oprávněné osoby nabývají k nemovitostem podílové spoluvlastnictví. Protože vedlejší účastnice řízení nerozporovala aplikaci zákona o půdě a i průběh řízení před pozemkovým úřadem aplikaci tohoto zákona nasvědčoval, vzali právní předchůdci stěžovatelů zpět návrh podaný podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Vedlejší účastnice řízení se pouze domnívala, že nemovitosti nelze vydat dle § 11 odst. 4 zákona o půdě, a proto podala opravný prostředek k Městskému soudu v Praze. 4. Městský soud v Praze v roce 1997 zrušil rozhodnutí pozemkového úřadu a věc mu vrátil k doplnění v otázce, zda došlo k zásadní přestavbě, kterou by stavba ztratila svůj původní stavebnětechnický charakter tak, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby, a z toho důvodu by ji nebylo možné vydat podle § 11 odst. 4 zákona o půdě. 5. Poté, co pozemkový úřad provedl dokazování k aplikaci § 11 odst. 4 zákona o půdě, uplatnila vedlejší účastnice řízení novou argumentaci, že se na nemovitosti zákon o půdě vůbec nevztahuje. Pozemkový úřad se proto obrátil s předběžnou otázkou na Ústřední pozemkový úřad. Ústřední pozemkový úřad v roce 2002 rozhodl, že se na nemovitosti zákon o půdě vztahuje. 6. Proti tomuto rozhodnutí podala vedlejší účastnice řízení rozklad. Ministr zemědělství napadeným rozhodnutím ze dne 16. září 2002 č. j. 29701/2002-1000 rozhodl, že se na nemovitosti zákon o půdě nevztahuje. 7. Pozemkový úřad proto rozhodnutím ze dne 24. března 2003 č. j. PÚ/1050/91/P/Č/41 zamítl restituční nárok oprávněných osob. Jeho rozhodnutí dne 16. června 2003 potvrdil rozhodnutím č. j. 17734/03-7170 Ústřední pozemkový úřad. 8. Žalobou podanou v roce 2004 se pak dvanáct žalobců dožadovalo určení, že jsou spoluvlastníky označených nemovitostí. Mezi nimi byl i právní předchůdce stěžovatelů, Ing. Josef Vaníček, který se domáhal svého spoluvlastnického podílu 7/24. V průběhu soudního řízení zemřel a do jeho práv vstoupili stěžovatelé. Mezitím bylo soudy rozhodnuto o odmítnutí žaloby ostatních jedenácti žalobců pro nepřípustnost z důvodu nevyčerpání opravných prostředků v řízení před správním orgánem (dovolání v této věci bylo zamítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. března 2009 sp. zn. 28 Cdo 603/2007). 9. Stěžovatelé poté upřesnili svůj nárok tak, aby bylo určeno, že jsou spoluvlastníky označených nemovitostí v poměru 1/3 u stěžovatelů a) a b) a 1/6 u stěžovatelů c) a d). Tvrdili, že jejich právní předchůdci v roce 1936 nabyli nemovitosti do spoluvlastnictví jako součást koupeného velkostatku Lnáře. Ostatní nemovitosti z tohoto velkostatku byly již oprávněným osobám vydány. Sporné nemovitosti byly v době převodu vlastnictví v roce 1936 zapůjčeny prof. Karlu Schäfernovi a jeho nástupcům, kteří prováděli hydrobiologický výzkum sloužící k provozování rybničního hospodářství vlastníků velkostatku. Na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 15. června 1948 č. j. 57042/48-IX/R12 pak nemovitosti přešly bez náhrady na stát podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, ve znění pozdějších předpisů, jako součást zbytkového statku Lnáře. Původním přídělcem nemovitostí bylo Státní rybářství, n. p., Blatná, ode dne 2. června 1959 pak byly svěřeny vedlejší účastnici řízení. 10. Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 22. března 2013 č. j. 6 C 58/2004-657 žalobu stěžovatelů zamítl, za použití § 150 občanského soudního řádu nepřiznal náklady řízení vedlejší účastnici řízení a stěžovatelům pouze uložil nahradit náklady státu. Předně dovodil, že se mohou domáhat pouze podílu 7/24 na nemovitostech, který odpovídá spoluvlastnickému podílu jejich právního předchůdce. Dále se zabýval otázkou, zda lze nemovitosti dle § 1 odst. 1 písm. c) zákona o půdě charakterizovat jako obytné či hospodářské budovy a stavby sloužící zemědělské a lesní výrobě nebo s ní souvisejícímu vodnímu hospodářství, včetně zastavěných pozemků. 11. Poukázal na smlouvu ze dne 1. července 1924 uzavřenou mezi Masarykovou akademií práce v Praze a Českou akademií věd a umění v Praze na straně jedné a Karlem Lilgenauem, tehdejším majitelem velkostatku ve Lnářích, na straně druhé, který touto smlouvou do roku 1934 pronajal nemovitosti za účelem zřízení "hydrobiologické a rybářské stanice na lnářských rybnících". Při otevření této stanice v roce 1925 měl být deklarován úmysl praktického zaměření výzkumných prací na stanici a jejich těsné napojení na problematiku rybníkářství. Soud dále vyšel ze znaleckého posudku znalce v oboru vodního hospodářství, rybářství a rybníkářství RNDr. Adámka, který měl posoudit výsledky článků a prací a tím i činností prováděných na hydrobiologické stanici v letech 1925-1948 a který dospěl k závěru, že pouze pět článků z padesáti osmi je možné hodnotit jako omezeně aplikovatelné, avšak nesplňující požadavky na využitelnost pro rybářskou výrobu. Také svědek RNDr. Jan Fott, který jezdil na stanici jako dítě se svým otcem po roce 1946 a následně od roku 1956 studoval hydrobiologii, potvrdil, že výzkumné práce na stanici žádný přímý praktický dopad neměly a neprováděl se zde žádný rybářský výzkum. Soud tedy dovodil, že byť prof. Schäferna měl záměr provádět na stanici aplikovaný výzkum sloužící potřebám rybničního hospodářství, k jeho realizaci nedošlo. Proto stanice není stavbou sloužící zemědělské a lesní výrobě nebo s ní souvisejícímu vodnímu hospodářství ve smyslu § 1 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. 12. Okresní soud nadto zhodnotil, že došlo ke ztrátě stav