IV.ÚS 2691/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2691/24 ze dne 12. 3. 2025 Diskriminace při rozhodování o výživném mezi manžely s vysoce nadstandardními příjmy   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatelky A. S., zastoupené Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem, sídlem U Starého Mostu 111/4, Děčín, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. května 2024 č. j. 12 Co 236/2023-1629, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a L. S., zastoupeného Mgr. Petrou Hrachy, advokátkou, sídlem Cihlářská 643/19, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. května 2024 č. j. 12 Co 236/2023-1629 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na rovnost manželů v manželství podle článku 5 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. května 2024 č. j. 12 Co 236/2023-1629 se ruší. Odůvodnění: I. Podstata věci 1. Ústavní soud zde řeší diskriminaci při rozhodování o výživném mezi manžely s vysoce nadstandardními příjmy. V zákonné úpravě výživného mezi manžely a v zákonné zásadě rovných práv a povinností v manželství se zrcadlí obecnější ústavní princip rovnosti mezi mužem a ženou, který civilní soudy musí důsledně ctít. Rozhodování o výživném mezi manžely vyžaduje komplexní posouzení, porovnání a vyhodnocení hmotné a kulturní úrovně obou manželů, která má být zásadně stejná. Pokud civilní soudy této povinnosti nedostojí, poruší tím právo na rovnost manželů v manželství. II. Popis věci a její procesní vývoj 2. Stěžovatelka a vedlejší účastník byli do listopadu 2020 manželé, ovšem fakticky již několik let předtím žili odloučeni. Vedlejší účastník, dnes již bývalý manžel stěžovatelky, má majetek v čisté hodnotě v řádu stovek miliónů korun. Je společníkem, akcionářem a členem orgánů nesčetného množství obchodních společností, které působí v různých oblastech (bankovnictví, stavebnictví, fotovoltaická energetika, zdravotnictví atd.). Je podnikatelsky činný nejen v tuzemsku, ale také v zahraničí. To vše mu podle stěžovatelky dovoluje, aby vedl vysoce nadstandardní život. Od doby, kdy spolu manželé fakticky nežili, se hmotná a kulturní úroveň stěžovatelky výrazně snížila. 3. V září 2017 stěžovatelka zažalovala vedlejšího účastníka a požadovala po něm, aby jí počínaje dnem podání žaloby platil měsíční výživné ve výši 835 tis. Kč. Stěžovatelka žalobní nárok opírala o § 697 občanského zákoníku (výživné mezi manžely). Podle něj mají manželé vzájemnou vyživovací povinnost v rozsahu, který oběma zajišťuje zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň. Okresní soud v Ústí nad Labem žalobě částečně vyhověl (rozsudkem ze dne 20. 4. 2023 č. j. 29 C 390/2017-1508). Uložil manželovi, aby stěžovatelce poskytl měsíční výživné: nejprve 200 tis. Kč (za část roku 2017), následně 250 tis. Kč (za rok 2018) a konečně 300 tis. Kč (od roku 2019 až do rozvodu manželství, tj. ke dni 24. 11. 2020). Protože v době vydání rozsudku se manželé již rozvedli, okresní soud současně určil, že celková dlužná část na výživném činí 10,5 mil. Kč. Manžel musel tuto částku zaplatit v měsíčních splátkách ve výši 3,5 mil. Kč. Ve zbytku žalobu zamítl. 4. Okresní soud při rozhodování vyšel z nesporných skutečností i z velkého množství důkazů (daňových přiznání, výpisů z účtů, soudních rozhodnutí v jiných věcech, různých smluv, výslechů svědků, viz body 92 až 260 rozsudku okresního soudu). Okresní soud uzavřel, že situace manželů nebyla jednoduchá, a to nejen v rovině osobní, nýbrž také v rovině finanční. Působení či majetkové účasti v obchodních společnostech manžela se proměňovaly. Jejich syn trpěl vážnou nemocí, která vyžadovala mimořádnou péči a léčbu. Během manželství onemocněla závažnou nemocí též stěžovatelka. Neshody manželů vyvrcholily v roce 2015 a od přelomu roku 2015 a 2016 již spolu nežijí. Během jejich společného rodinného života byla role manželů rozdělena: stěžovatelka se starala o děti a domácnost, manžel finančně zajišťoval životní úroveň rodiny. Po faktické odluce stěžovatelka nezůstala zcela bez finančních prostředků. Vlastnila několik nemovitostí, měla měsíční příjem ve výši 50 tis. Kč a manžel hradil k jejím rukám výživné na jejich společné děti. 5. Okresní soud dále upozornil, že společné jmění manželů v nynější věci fakticky nevzniklo, neboť se manželé dohodli na jeho podstatném zúžení (jmění do hodnoty 5 tis. Kč). Proto nebylo nutné zjistit přesnou hodnotu majetku manžela. Podnikatelská činnost manžela jen dokresluje, jaký čistý příjem mohl mít. Tento závěr ovšem nebrání tomu, aby si okresní soud vytvořil představu o hmotné úrovni manžela, a porovnal ji s hmotnou úrovní stěžovatelky. Okresní soud na základě zevrubného hodnocení majetkových a osobních poměrů uzavřel, že manžel v letech 2018 až 2020 díky svým příjmům a vyplaceným dividendám získával prostředky v řádech nižších desítek miliónů Kč ročně. Okresní soud též dovodil, že od roku 2015 se finanční situace manžela zhoršila kvůli nedobré podnikatelské situaci. Manžel si pro udržení podnikatelské činnosti musel půjčit vysoké částky v řádu stovek miliónů Kč. Právě kvůli tomu okresní soud nemohl žalobě vyhovět v plném rozsahu. Přesto nelze opomíjet manželova další aktiva (nemovitosti, cenné papíry atd.), i ty utváří v souhrnu jeho hmotnou a kulturní úroveň. Tím však okresní soud neříká ani nenutí manžela, aby prodal svůj další majetek. Tyto úvahy soudu umožňují, aby si udělal rámcovou představu o hmotné úrovni manžela. Stanovení výše výživného zohledňuje jak jeho skutečnou majetkovou situaci, tak majetek a jeho potenciální využitelnou hodnotu. 6. Ač okresní soud stěžovatelce vyhověl jen zčásti, konečná výše měsíčního výživného za jednotlivá období pokrývá její odůvodněné potřeby (náklady na bydlení, ošacení, výživa, dopravní obslužnost, volnočasové aktivity, dovolené, cesty do zahraničí atd.). Takto přiznané výživné zajišťuje, aby byla hmotná a kulturní úroveň manželů zásadně stejná. Ve zbytku okresní soud žalobě nevyhověl, protože požadovaná částka přesahuje účel výživného mezi manžely. Stejná hmotná a kulturní úroveň neznamená stejný majetek. 7. Proti rozsudku okresního soudu se odvolali oba (tehdy již bývalí) manželé. Zatímco odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem nevyhověl, odvolání manžela ano. Krajský soud změnil rozsudek okresního soudu tak, že stěžovatelčinu žalobu v plném rozsahu zamítl a uložil jí zaplatit na náhradě nákladů řízení necelých 4,5 mil. Kč. 8. Krajský soud v obecné rovině souhlasil s manželovou námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku okresního soudu - okresní soud provedené důkazy vůbec nezhodnotil a neučinil z nich skutková zjištění. Přesto je rozsudek přezkoumatelný, o žalobě lze věcně rozhodnout, a to na základě stěžovatelčiných tvrzení, její účastnické výpovědi a nesporných skutečností. Stěžovatelka si během faktického soužití s manželem mohla dovolit vést nákladný život. Dostávala nebo si kupovala luxusní oblečení, šperky, kosmetiku, to vše v řádech až jednotek miliónů Kč. Dále navštěvovala prémiové restaurace, jezdila na přepychové dovolené či měla VIP zdravotní program. Měsíční výdaje na živobytí byly rovněž vysoké, dosahovaly až statisíců Kč (např. měsíční výdaje na jídlo činily až 150 tis. Kč či na kulturní a společenské akce 100 tis. Kč). Jakmile spolu manželé nežili a manžel stěžovatelce neposkytoval žádné peníze, stěžovatelka nemohla chodit na společenské akce, setkávat se s bohatými lidmi, nejezdila na dovolenou tak často jako předtím a ani si nemohla dovolit luxusní nákupy. Musela výrazně omezit dosavadní výdaje, neměla auto, starala se o celou domácnost a vážně nemocného syna a zčásti platila dovolené. Stručně řečeno, stěžovatelka musela sama financovat vše, co bylo nezbytné pro udržení chodu domácnosti, a přímo se na něm podílet. 9. Krajský soud dále zdůraznil, že účelem § 697 občanského zákoníku není, aby ten či onen manžel bezpracně získal prostředky, které by si mohl získat vlastním přičiněním. Krajský soud připustil, že v některých případech může výživné mezi manžely plnit dorovnávací funkci, ovšem za podmínky, že i přes veškerou snahu oprávněného manžela je hmotná a kulturní úroveň obou manželů výrazně odlišná. Stěžovatelčina situace však její žalobní nárok neodůvodňuje. Stěžovatelka má podíl či je jednatelkou tří fungujících obchodních společností a vlastní mnoho nemovitostí. Není pravda, že se musela starat o nemocného syna jen sama, protože syn byl ve střídavé péči. Výživné mezi manžely neslouží k zachování luxusního života ani společenského postavení. Krajský soud odmítl stěžovatelčin ekonomický náhled na výživné mezi manžely (tj. ztrátu luxusního zboží a společenské prestiže). Byť se manžel dále nepodílel na stěžovatelčině životě, nezůstala stěžovatelka zcela bez prostředků. I když tvrdila, že veške