IV.ÚS 2692/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2692/19 ze dne 27. 2. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Františka Kučery, zastoupeného Mgr. Petrou Raškovou, advokátkou, sídlem Šaldova 466/34, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. května 2019 č. j. 6 As 57/2019-51, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. února 2019 č. j. 38 A 1/2018-118, rozhodnutí ministra dopravy ze dne 4. dubna 2018 č. j. 12/2018-510-RK/3 a rozhodnutí Ministerstva dopravy České republiky ze 4. prosince 2017 č. j. 94/2015-910-IPK/22, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ostravě a Ministerstva dopravy, jako účastníků řízení, a Ředitelství silnic a dálnic České republiky, sídlem Na Pankráci 546/56, Praha 4 - Nusle, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 1, 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že rozhodnutím Ministerstva dopravy (jako speciálního stavebního úřadu) ze dne 4. 12. 2017 č. j. 94/2015-910-IPK/22 bylo vydáno stavební povolení na stavbu "Dálnice D11, stavba 1107 Smiřice - Jaroměř" v rozsahu 28 stavebních objektů, která je součástí dopravní infrastruktury ve smyslu § 1 odst. 2 písm. a) zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o urychlení výstavby"). Stěžovatel v předmětném stavebním řízení poukazoval na to, že je vlastníkem pozemků parc. č. X1 a X2 v k. ú. Hořenice, na nichž má být prováděna stavba dle žádosti vedlejšího účastníka (dále též "stavebník"), aniž by k tomu měl stavebník příslušné oprávnění. V reakci na tuto skutečnost vzal stavebník svou žádost částečně zpět, a to v rozsahu stavebních objektů SO 136.1 (Příjezd k DUN SO 352) a SO 352 (Dešťová usazování nádrž na SO 310). Speciální stavební úřad poté dospěl k závěru, že předmětné stavební objekty jsou fakticky součástí související stavby silnice I/33 a usnesením ze dne 30. 11. 2017 správní řízení v této části zastavil. Předmětná stavba byla v rozsahu zbývajících stavebních objektů následně povolena. 3. Rozhodnutím ministra dopravy ze dne 4. 4. 2018 č. j. 12/2018-510-RK/3 byl zamítnut rozklad stěžovatele a bylo potvrzeno výše rubrikované rozhodnutí Ministerstva dopravy. Ve vztahu k výtkám stěžovatele, že přeložka silnic I/33 a I/37 představuje nedílnou součást stavby D11 v části Smiřice - Jaroměř, tudíž o ní musí být rozhodnuto v předmětném řízení, ministr dopravy vysvětlil, že Ministerstvo dopravy není speciálním stavebním úřadem pro vydávání stavebního povolení pro silnice I. třídy; tím je příslušný krajský úřad. K realizaci předmětné přeložky tedy dojde, pouze o ní musí rozhodnout jiný stavební úřad (krajský úřad) v jiném řízení. Je-li ve výroku stavebního povolení stanoveno, že stavebník zajistí vytýčení prostorové polohy stavby podle ověřené dokumentace orgánem nebo organizací k tomu oprávněnou, ministr dopravy vysvětlil, že hlavní stavba se nachází přibližně 800 metrů od pozemků stěžovatele, jichž se tak vytýčení netýká, jelikož pozemky stěžovatele nejsou dotčeny žádnými stavebními objekty řešenými v napadeném stavebním povolení. Přeložka silnice I/33 není součástí objektové skladby předmětného povolení. Zákres v situaci nemá na tuto skutečnost žádný vliv, přičemž správní orgány vycházely z toho, že projektant zpracovává projektovou dokumentaci vždy jako celek, a to se všemi objekty bez ohledu na další příslušnost speciálních stavebních úřadů. Předmět řízení je však jednoznačně vymezen ve výrokové části stavebního povolení. Jestliže by snad stavební povolení uložilo stavebníkovi povinnost, kterou ve skutečnosti splnil již před vydáním stavebního povolení, nezakládá tato skutečnost nezákonnost takového povolení. Předmětné stavební povolení nedává stavebníkovi žádné právo nakládat s předmětnými pozemky. K obavám stěžovatele stran kontaminace půdy a nedodržení požadavků závazného stanoviska Ministerstva životního prostředí ze dne 14. 12. 2015 ministr dopravy opět vyslovil, že tyto skutečnosti se týkají jiných staveb než těch, které jsou předmětem správního řízení. 4. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") o žalobě stěžovatele poprvé rozhodl rozsudkem ze dne 19. 7. 2018 č. j. 38 A 1/2018-71 tak, že žalobu jako nedůvodnou zamítl. Tento rozsudek krajského soudu byl na základě kasační stížnosti stěžovatele zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2018 č. j. 6 As 310/2018-72, z toho důvodu, že krajský soud porušil procesní práva stěžovatele, jelikož ve věci nenařídil jednání. 5. V následném soudním řízení rozhodl krajský soud rozsudkem ze dne 18. 2. 2019 č. j. 38 A 1/2018-118 tak, žalobu stěžovatele zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech soudního řízení (výroky II a III). 6. Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 29. 5. 2019 č. j. 6 As 57/2019-51 zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti (výroky II až V). V jeho odůvodnění uvedl, že krajský soud se žalobními důvody (body) stěžovatele zabýval, což Nejvyššímu správnímu soudu mj. vyplývá i z toho, že proti jeho závěrům stěžovatel věcně brojí. To, že krajský nevyhověl stěžovatelově argumentaci, neznamená, že by napadený rozsudek byl nepřezkoumatelný, není přitom povinností krajského soudu reagovat na každou dílčí námitku, ale že musí reagovat na základní klíčovou argumentaci. Ve věci šlo o vydané stavební povolení na stavbu "Dálnice D11, stavba 1107 Smiřice - Jaroměř" v rozsahu uvedených 28 stavebních objektů. Za dané procesní situace se tedy Nejvyšší správní soud nemůže vyjadřovat k průběhu vyvlastňovacího řízení týkajícího se pozemků stěžovatele, k údajné nespolupráci či liknavosti vedlejšího účastníka (stavebníka), nehospodárnosti postupů státních orgánů, vypuzení nájemce z pozemku stěžovatele či jednání s paní Havránkovou o výkupu jejích pozemků, neboť to s předmětem soudního řízení, resp. s předmětem napadeného rozhodnutí, kterým bylo vydáno předmětné stavební povolení, bezprostředně nesouvisí, tudíž rovněž není na místě vést v tomto směru jakékoli dokazování. Z obsahu správních rozhodnutí, stejně jako z obsahu správního spisu, ve vztahu k pozemkům stěžovatele vyplývá pouze to, že je na nich plánována výstavba stavebních objektů, které mají s předmětnou povolovanou stavbou dálnice bezprostřední souvislost, avšak v žádném případě nebylo o těchto stavebních objektech žalovaným závazně rozhodnuto v přezkoumávaných správních rozhodnutích. Na základě přezkoumávaných správních rozhodnutí tedy v žádném případě nebude moci stavebník (vedlejší účastník) provádět jakoukoli stavbu na pozemcích stěžovatele. Nejvyšší správní soud dále postupně vypořádal v bodech 30 až 39 svého rozsudku jednotlivé kasační námitky stěžovatele a dospěl k závěru, že rozsudek krajského soudu je zákonný a kasační stížnost stěžovatele je nedůvodná. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve vymezuje čtyři základní otázky, na které si také sám v ústavní stížnosti odpovídá. Otázky zní: Proč zatím nedošlo k uzavření kupní smlouvy, ač je stěžovatel vlastníkem posledního dosud nevykoupeného pozemku, bez kterého dálnice nebude funkční? Proč dosud nedošlo k vyvlastnění předmětného pozemku? Proč došlo k rozdělení jednoho stavebního řízení? Jaká projektová dokumentace je podkladem pro meritorní rozhodnutí v tomto stavebním řízení? Na takto vymezeném stavu věci stěžovatel vysvětluje ústavněprávní rozměr (přesah) kauzy a namítá jednak porušení principu, dle něhož správní orgán může uplatňovat státní moc v mezích a způsoby, které stanoví zákon, za druhé nerovné zacházení a upřené právo na spravedlivý proces a též konečně poškozování majetkových práv stěžovatele. Argumentace stěžovatele pak lze shrnout tak, že správní soudy se nijak nevypořádaly s tím, že pozemky stěžovatele jsou pro stavbu dálnici nepostradatelné, ale především s tím, že již dříve byl stěžovatel na svých právech dotčen a že tento stav nadále trvá. Stěžovatel je totiž už nyní dlouhodobě zbaven možnosti s pozemky právně nakládat, což se konkrétně projevilo v tom, že nemohl uspořádat své rodinné majetkové poměry. Zahájené vyvlastňovací řízení mu zabránilo tak učinit i v tomto případě. Tím, že vedlejší účastník svévolně rozdělil jedno stavební řízení na několik řízení dalších (a Ministerstvo dopravy nezjednalo nápra