IV.ÚS 2692/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2692/20 ze dne 20. 10. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany A. (jedná se o pseudonym), zastoupené Mgr. Dorou Bokovou, advokátkou, sídlem Marie Cibulkové 394/19, Praha 4 - Krč, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. června 2020 č. j. 12 Co 128/2020-2028 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. února 2020 č. j. 0 P 617/2012-1990, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a 1) nezletilého Pavla A. a 2) nezletilého Jiřího A. a 3) Karla A. (jedná se o pseudonymy), jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4, a dále čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 8 odst. 1 a čl. 18 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 13. 2. 2020 č. j. 0 P 617/2012-1990 byla stěžovatelka jako matka (dále též "stěžovatelka" nebo "matka") prvních dvou vedlejších účastníků, nezletilých dětí (dále též "nezletilí" nebo "děti"), zbavena rodičovské odpovědnosti k nezletilým dětem (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok II.). Obvodní soud tak rozhodl po zjištění, že matka byla rozsudkem obvodního soudu ze dne 24. 6. 2016 č. j. 3 T 139/2015-1113, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 27. 9. 2016 č. j. 6 To 357/2016-1294 uznána vinnou zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1 a 2 písm. c) a d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), a byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného stanovení dohledu. Trestné činnost spočívala v tom, že děti nepřiměřeně fyzicky trestala, křičela na ně, hrubě jim nadávala, čímž se dopouštěla dlouhodobě na svých dětech fyzického i psychického násilí a nebyla ochotna připustit, že by její chování vůči dětem bylo nepřiměřené. Děti byly svěřeny babičce, nicméně matka i přesto výchovu dětí narušovala, úsilí babičky mařila, vůči dětem se chovala i nadále velmi nevhodně, hystericky a agresivně. Matka takto poškozovala psychický a emocionální vývoj svých dětí i v době, kdy již byly umístěny u babičky. Obvodní soud proto postupoval podle § 871 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), podle kterého zneužívá-li rodič svoji rodičovskou odpovědnost nebo její výkon, nebo svoji rodičovskou odpovědnost či její výkon zvlášť závažným způsobem zanedbává, jakož i podle § 871 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého, spáchal-li rodič proti svému dítěti úmyslný trestný čin, soud zvlášť posoudí, nejsou-li tu důvody pro zbavení rodičovské odpovědnosti, a zbavil matku rodičovské odpovědnosti, když shledal, že tyto důvody jsou v dané věci naplněny. Obvodní soud přitom přihlédl k návrhu opatrovníka dětí, opatrovníka otce nezletilých a Obvodního státního zastupitelství, kteří se vyslovili pro zbavení matky rodičovské odpovědnosti k oběma dětem. Dále přihlédl i k vyjádřením obou nezletilých, kteří uvedli, že v péči babičky jsou spokojeni a na stávajícím uspořádání nechtějí nic měnit. První nezletilý navíc uvedl, že za východisko by považoval zbavení jeho matky rodičovské odpovědnosti, aby mohla být babička jmenována poručníkem. 3. Proti rozsudku obvodního soudu podala matka odvolání. Rozsudkem městského soudu ze dne 16. 6. 2020 č. j. 12 Co 128/2020-2028 byl rozsudek obvodního soudu potvrzen (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud shodně s obvodním soudem dospěl k závěru, že v řízení bylo prokázáno nepřiměřené a nevhodné chování matky vůči oběma nezletilým, které dosáhlo intenzity trestného činu, za nějž byla matka odsouzena. V řízení bylo prokázáno naplnění § 871 odst. 1 občanského zákoníku, neboť matka po dlouhou dobu zneužívala svoji rodičovskou odpovědnost, když oba nezletilé týrala, jak psychicky tak fyzicky, aniž by na své jednání byla schopna kriticky nahlédnout. Své negativní a antagonistické postoje obracela též proti babičce nezletilých, jíž byli oba nezletilí svěřeni do péče. V současné době došlo ke zklidnění situace, nezletilí a jejich babička již nejsou matkou napadáni a nejsou ani vystaveni psychickému nátlaku, neboť matka se zdržuje mimo území České republiky (v Austrálii). Oba nezletilí jsou v péči babičky spokojeni a dobře prospívají. Otec nezletilých je neznámo kde a o žádného z nezletilých se nikdy nezajímal. Městský soud přihlédl též k vyjádření opatrovníka nezletilých, opatrovníka otce, i zástupce státního zastupitelství, kteří navrhovali potvrzení rozsudku obvodní soudu, tedy zbavení stěžovatelky rodičovské odpovědnosti. II. Argumentace stěžovatelky 4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že oba soudy ignorovaly skutečnost, že za trestný čin, kterého se měla dopustit na svých dětech, byla odsouzena již v roce 2016, a od té doby do jejich výchovy prakticky nezasahovala a neměla tak možnost svá rodičovská práva zneužívat. V roce 2020, kdy bylo ve věci rozhodováno, už je s dětmi pouze v písemném kontaktu, neboť v České republice nebyla v tu dobu schopna najít zaměstnání, které by jí umožnilo nahradit nezletilým způsobenou škodu. Za účelem vyřešení finanční situace se odstěhovala do zahraničí. Zároveň pro ni jako pro matku samoživitelku, která se o nezletilé od jejich narození starala převážně sama, bylo velmi náročné omezit se na pouhý asistovaný kontakt, což vedlo ke konfliktům. V době rozhodování soudů tak byla situace velmi odlišná od té, ze které vycházel návrh opatrovníka. Stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 1976 sp. zn. Cpj 41/76. 5. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že u otce, který se o děti od jejich narození prakticky nestaral, nezajímal se o ně, ponechal je v péči matky, které ani nehradil řádné výživné, opatrovník navrhl pouhé pozastavení rodičovské odpovědnosti. Stěžovatelka, která se o nezletilé starala, která se stále i přes nepříznivé okolnosti snaží být s nimi v kontaktu a snažila se jim uhradit soudem stanovenou náhradu škody, opatrovník rovnou, aniž by vzal do úvahy všechny aktuální okolnosti, navrhl zbavení matky rodičovských práv. Soudy při svém rozhodování ignorovaly rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2019 sp. zn. 21 Cdo 5036/2017. 6. Stěžovatelka namítá, že uvedený postup soudů porušuje její právo na rodinný život podle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny, a dále zásadu, že státní moc lze uplatňovat v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon, když ustanovení upravující rodičovskou odpovědnost a její omezení nebyla v případě stěžovatelky naplněna a dodržena. Stěžovatelka poukazuje na to, že soudy jednaly zaujatě pod dojmem z předchozího řízení a pominuly změnu chování stěžovatelky, které mělo být při rozhodování jednoznačně vzato do úvahy a mělo podle ní při rozhodování sehrát zásadní roli. Tím bylo porušeno její právo na soudní ochranu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 10. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použit