IV.ÚS 2697/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2697/23 ze dne 8. 11. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele PaedDr. Zdeňka Šmída, zastoupeného Mgr. Janem Vondrou, advokátem, sídlem Palackého třída 2203/186, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. července 2023 č. j. 7 Cmo 97/2023-95, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti OSIANO Media, s. r. o., sídlem Revoluční 1082/8, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se žalobou domáhal poskytnutí informací podle § 156 odst. 2 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), a to konkrétně nahlédnutí do všech smluv, dohod, dokumentů a kompletních účetních dokladů vedlejší účastnice za období od 20. 12. 2017 do okamžiku rozhodování soudu. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 7. 7. 2022 č. j. 72 Cm 108/2021-44 řízení zastavil pro zpětvzetí žaloby (I. výrok) a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 32 120,05 Kč (II. výrok). Následně vrchní soud usnesením ze dne 25. 11. 2022 č. j. 7 Cmo 223/2022-67 zrušil II. výrok pro jeho nepřezkoumatelnost z důvodu absence odůvodnění. Poté městský soud usnesením ze dne 3. 3. 2023 č. j. 72 Cm 108/2021-75 uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 21 312 Kč. V odůvodnění konstatoval, že stěžovatelova žaloba trpěla vadami, neboť stěžovatel dostatečně nespecifikoval konkrétní informace, které po vedlejší účastnici požadoval, nicméně i přesto došlo k zastavení řízení výhradně pro chování vedlejší účastnice, neboť požadované informace poskytla až po podání žaloby, a uzavřel, že kdyby stěžovateli požadované informace předány nebyly, jistě by nepřistoupil ke zpětvzetí žaloby, ale pokračoval by ve vyvolaném řízení. 3. Proti usnesení městského soudu podali samostatně odvolání stěžovatel i vedlejší účastnice a na jejich základě vrchní soud napadeným usnesením změnil usnesení městského soudu tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení 14 943,50 Kč (I. výrok) a na náhradě nákladů odvolacího řízení 1 560,90 Kč (II. výrok). Po rekapitulaci skutečností obsažených v soudním spise vrchní soud uzavřel, že vedlejší účastnice stěžovateli požadované informace částečně poskytla již před podáním jeho žaloby a po podání žaloby mu tyto informace poskytla opět toliko částečně. Proto nelze vycházet z toho, že stěžovatel vzal jím podaný návrh (žalobu) zpět výhradně pro chování vedlejší účastnice, tudíž že ona měla podle § 146 odst. 2 věty druhé zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), výlučně zavinit zpětvzetí jinak důvodně podaného návrhu. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel považuje rozhodnutí vrchního soudu za projev svévole, protože soud přehlíží, že stěžovatel se jím požadovaných informací domáhal po dobu více než dvou let. Závěr vrchního soudu, že ke zpětvzetí žaloby nedošlo výlučně pro chování vedlejší účastnice, stěžovatel považuje za přepjatý formalismus a nevidí jediný důvod, proč by mělo být o náhradě nákladů řízení rozhodnuto v jeho neprospěch, a to jen pro formalistický a mechanický výklad pojmu výlučného chování žalovaného. Nenaplnění výlučného zavinění vedlejší účastnice na zastavení řízení nelze dovozovat ani z toho, že stěžovatel na začátku řízení požadoval po vedlejší účastnici nejprve kompletní informace, a teprve až po poučení městským soudem svůj požadavek přeformuloval, tedy soupisem dokumentů vymezil, které informace po vedlejší účastnici konkrétně požaduje. Čím úžeji by svůj požadavek vymezil, tím více by hrozilo, že by mu některý dokument nebyl poskytnut k nahlédnutí. Stěžovatel navíc rozhodnutí vrchního soudu považuje za nepředvídatelné a překvapivé, neboť soud mu nedal prostor, aby se k jím zaujatému výkladu příslušného ustanovení občanského soudního řádu vyjádřil. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 7. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. 8. Podstatu posuzované věci tvoří částka přibližně ve výši 16 500 Kč představující povinnost k náhradě nákladů řízení, kterou lze podle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi [např. usnesení ze dne 21. 3. 2001 sp. zn. IV. ÚS 8/01, ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01, ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04, ze dne 18. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 602/05, ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 748/07, či nález ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12 (N 132/66 SbNU 61); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz] najevo, že v takových případech je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost omezena. Důvodnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen při extrémním vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení podstatné (srov. usnesení ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. III. ÚS 4497/12, ze dne 9. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 4668/12, ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 3672/12, a další). Takové pochybení však Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal. 9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích konstatoval, že ve sporech o bagatelní částky je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitá a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu u nynějšího stěžovatele. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegationis iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice, kde pojem bagatelní věci je refle