IV.ÚS 2698/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2698/20 ze dne 15. 12. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Ivana P. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Michaelou Miklášovou, advokátkou, sídlem Wagnerovo nám. 1541, Beroun, proti usnesení Nejvyššího soudu, soudu pro mládež, ze dne 24. března 2020 sp. zn. 8 Tdo 303/2020, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, soudu pro mládež, ze dne 8. listopadu 2019 sp. zn. 31 Tmo 7/2019 a rozsudku Okresního soudu v Liberci, soudu pro mládež, ze dne 9. května 2019 sp. zn. 7 Tm 30/2015, za účasti Nejvyššího soudu, soudu pro mládež, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, soudu pro mládež, a Okresního soudu v Liberci, soudu pro mládež, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního státního zastupitelství v Liberci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Okresní soud v Liberci, soud pro mládež, (dále jen "okresní soud"), shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným jednak zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník"), ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, jednak přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku. Za to jej odsoudil podle § 145 odst. 1, § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na třicet šest měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil a stanovil zkušební dobu v trvání třiceti šesti měsíců. Okresní soud rovněž rozhodl o vině a trestním opatření obviněného mladistvého Jana B. (jedná se o pseudonym) (dále jen "spoluobviněný") a o povinnosti stěžovatele a spoluobviněného k náhradě škody a nemajetkové újmy. Zločinu těžkého ublížení na zdraví a přečinu výtržnictví se stěžovatel podle okresního soudu dopustil ve spolupachatelství se spoluobviněným tak, že společně napadli údery pěstmi tři poškozené, čímž jim způsobili zranění blíže popsaná ve skutkové větě předmětného rozsudku. 3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, soud pro mládež, (dále jen "krajský soud"), napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zamítl (pozn. podle téhož ustanovení trestního řádu zamítl rovněž odvolání spoluobviněného). 4. Nejvyšší soud, soud pro mládež, (dále jen "Nejvyšší soud"), ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že skutkové závěry obecných soudů jsou v rozporu s výsledky provedeného dokazování, a navíc ani neodpovídají konstatování, že právě on spáchal trestný čin. Stěžovatel svoji vinu popírá a zdůrazňuje, že trestné činnosti, pro kterou byl odsouzen, se nedopustil. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje zejména v náhledu na otázku spolupachatelství. Má za to, že nelze dovodit ani jeden z případů společného jednání, které je objektivní podmínkou spolupachatelství: nejde o případ, kdy by jednotliví pachatelé naplňovali svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, ani o případ, kdy by každý ze spolupachatelů svým jednáním naplňoval některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, která by pak byla naplněna souhrnem těchto jednání. Prokázána nebyla ani subjektivní podmínka spolupachatelství, tedy společný úmysl spolupachatelů směřující k naplnění skutkové podstaty trestného činu. 6. Podle stěžovatele z žádného provedeného důkazu nevyplývá, že se do konfliktu aktivně zapojoval. Tvrdí, že soudy důkazy interpretovaly tendenčně v jeho neprospěch, v rozporu se "zásadou" in dubio pro reo. Má za to, že útok proti poškozenému Lukáš A. (jedná se o pseudonym) byl excesem jedné osoby a úvahy o spolupachatelství jsou nelogické. Okresní soud podle stěžovatele pochybil, zjistil-li totožnost do té doby neustanovené osoby - Tomáš B. (jedná se o pseudonym), a přesto nechal trestní řízení pokračovat s Tomášem B. v roli svědka, ačkoliv byla jeho aktivní účast spolehlivě prokázána. Kritický postoj stěžovatel zaujímá k hodnocení videonahrávky z mobilního telefonu ze dne 11. 11. 2014. Z nahrávky jsou jen obtížně rozpoznatelné samotné jednotlivé osoby a už vůbec z ní nelze dovodit a popsat průběh konfliktu a událostí. Polemizuje i s hodnocením výpovědi svědkyně Ivany A. (jedná se o pseudonym), která uvedla, že má vnímání událostí z inkriminované doby a průběh konfliktu ovlivněné videozáznamem, který jí byl přehrán, a proto nelze její výpověď označit za stěžejní důkaz. II. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 9. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny. 10. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 11. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. 12. K jednotlivým stěžovatelovým námitkám Ústavní soud doplňuje následující závěry. 13. Stěžovatel v části ústavní stížnosti brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy, což patří do kompete