IV.ÚS 2699/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2699/23 ze dne 28. 2. 2024 N 34/122 SbNU 347 Kritéria odškodnění v případě nemajetkové újmy způsobené průtahy v řízení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Vadima Vinogradova, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2023 č. j. 28 Cdo 1041/2023-205, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2022 č. j. 13 Co 178/2022-260 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. února 2022 č. j. 19 C 122/2021-81, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva dopravy, sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2022 č. j. 13 Co 178/2022-260 v části výroku I, kterou byl změněn výrok I rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. února 2022 č. j. 19 C 122/2021-81, bylo porušeno právo stěžovatele na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. II. Návrhy na zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2023 č. j. 28 Cdo 1041/2023-205, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2022 č. j. 13 Co 178/2022-260 a výroku II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. února 2022 č. j. 19 C 122/2021-81 a na konstatování porušení základních práv stěžovatele těmito rozhodnutími nad rozsah uvedený ve výroku I se zamítají. III. Ústavní stížnost proti výrokům I a III rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. února 2022 č. j. 19 C 122/2021-81 se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví napadených rozhodnutí a konstatování, že jimi bylo zasaženo do jeho základních práv. Konkrétně tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, 11 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti, připojených listin a obsahu vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 19 C 122/2021 se podává, že se stěžovatel v řízení před obvodním soudem domáhal po vedlejší účastnici peněžitého zadostiučinění ve výši 150 000 Kč za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem správních orgánů spočívajícím v nepřiměřené délce řízení o přestupku vedeném Magistrátem hlavního města Prahy pod sp. zn. S-MHMP 823973/2017-ODA-TAXI, a následně Ministerstvem dopravy, Odborem veřejné dopravy pod sp. zn. 131/2020-190-TAXI (dále jen "posuzované řízení"). Celková délka posuzovaného řízení činila tři roky, jeden měsíc a 26 dnů (od 30. 8. 2017 do 26. 10. 2020). Obvodní soud napadeným rozsudkem konstatoval, že v posuzovaném řízení bylo porušeno právo stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě (výrok I), žalobu o uložení povinnosti vedlejší účastnice zaplatit stěžovateli částku 150 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení (výrok III). Obvodní soud považoval konstatování porušení práva jako dostatečné a přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou stěžovateli nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení. Újmu totiž hodnotil jako nepatrnou.. Stěžovatel sám nepřispěl k průtahům v řízení, avšak ani se po celou dobu odvolacího řízení nezajímal o jeho průběh, z jakého důvodu nedošlo k rozhodnutí ve věci, v žádném stadiu se řízení osobně nezúčastnil, tento jeho nezájem o průběh řízení rovněž podle obvodního soudu svědčí o sníženém významu řízení pro stěžovatele. Rovněž skutečnost, že pokutu neplatil přímo stěžovatel, ale jeho zástupce, svědčí podle obvodního soudu o tom, že význam posuzovaného řízení byl pro stěžovatele nepatrný. S ohledem na nepatrnou újmu a rozpor s obecně sdílenou představou spravedlnosti (stěžovatel se přestupku dopustil a byl mu za jeho spáchání uložen trest v souladu se zákonnými předpisy) obvodní soud požadavek na zadostiučinění v penězích neshledal důvodný. 3. Rozsudek obvodního soudu napadli odvoláními stěžovatel (zamítavý výrok II) i vedlejší účastnice (vyhovující výrok I a výrok III o náhradě nákladů řízení). Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku I ve věci samé změnil tak, že se porušení práva stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě nekonstatuje, v zamítavém výroku II rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I) a uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Městský soud dospěl k závěru, že posuzované řízení mělo pro stěžovatele nepatrný význam a délka řízení tak nebyla skutečně nepřijatelná (ve smyslu intenzity, jakou musí mít zásah do práva poškozeného na projednání věci v přiměřené době) a působící stěžovateli újmu spojenou s nejistotou ohledně výsledku řízení, kterou již nelze v právním státě tolerovat. Jakkoliv řízení trvalo tři roky a dva měsíce, z toho tři roky v odvolací správní fázi bez jakékoliv jiné činnosti než vydání rozhodnutí, a šlo o "quasitrestní" věc, v níž bylo za uvedenou dobu rozhodnuto na dvou stupních v meritu věci, stěžovateli nehrozila jiná než peněžitá sankce, jejíž maximální výše byla stěžovateli známa hned na úvod řízení. Její úhrada byla v rámci již několika let fungujícího mechanismu provedena stěžovatelovým obchodním partnerem, jehož obchodní model (stěžovatelem sdílený) byl vlastním důvodem zahájení a vedení řízení. Stěžovatel v průběhu řízení nemohl být v jakýchkoliv pochybnostech o tom, jak řízení dopadne, když v obdobných více než 150 případech jeho kolegů provozujících přepravu v platformě Uber a rozhodnutých již před ním došlo k zaplacení pokuty obchodním partnerem (provozovatelem platformy Uber). Za uvedených okolností podle městského soudu k porušení práva stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě nedošlo, neboť prvek absence nejistoty (nepatrného významu) významně převažuje nad skutečností, že řízení jistě bylo zatíženo průtahem. Nadto městský soud dospěl k závěru, že pro nepatrný význam řízení, daný zejména absencí prvku nejistoty, došlo k vyvrácení domněnky vzniku újmy. 4. Proti rozhodnutí městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí podle § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obstojí (jako jeden z důvodů zamítnutí žaloby) již závěr městského soudu o absenci vzniku újmy stěžovateli. Nejvyšší soud oponoval dovolací námitce stěžovatele, že byl nucen prokazovat negativní skutečnosti, a naopak zdůraznil, že stěžovateli byla ku prospěchu silná a vyvratitelná domněnka vzniku újmy v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení, již měl však městský soud na základě výsledků provedeného dokazování (a z něj vyplývajících do značné míry specifických zjištěných okolností) za vyvrácenou. Dovolací námitku, že stěžovatel neměl přislíbenu úhradu (správním orgánem posléze uložené) pokuty třetí osobou, kterou také zpochybňoval vyvrácení domněnky vzniku újmy, měl Nejvyšší soud za námitku ryze skutkového charakteru, jíž stěžovatel zpochybňuje hodnocení důkazů městským soudem. II. Argumentace stěžovatele 5. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěry městského soudu a Nejvyššího soudu, které má za rozporné s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu (zejména senátu 30 Cdo), Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), týkající se odškodňování v obdobných věcech. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že v obdobných věcech (ve kterých nadto byla uložena pokuta v nižší částce) jiné senáty městského soudu přiznávají zadostiučinění v penězích nebo alespoň konstatují porušení práva. Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy v napadených rozhodnutích nedůvodně bagatelizují význam věci pro stěžovatele a k řešení odškodnění řidičů platformy Uber přistupují s despektem založeným na popření individualizace případu. Stěžovateli přitom v posuzovaném řízení hrozila pokuta ve výši 120 000 Kč, povinnost hradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč a nutnost nést náklady právního zastoupení. Stěžovatel pouka