IV.ÚS 27/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 27/22 ze dne 15. 3. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Rolfa Dietera Maschika, zastoupeného Mgr. Michalem Majchrákem, Ph.D., advokátem, sídlem U Sirkárny 467/2a, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. října 2021 č. j. 28 Cdo 2631/2021-155, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. března 2021 č. j. 5 Co 1115/2020-127 a rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 3. června 2020 č. j. 9 C 200/2018-95, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Prachaticích, jako účastníků řízení, a Václava Šimka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny a právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti, jejího doplnění a poskytnutých příloh se podává, že stěžovatel se žalobou u Okresního soudu v Prachaticích (dále jen "okresní soud") domáhal, aby vedlejšímu účastníkovi byla uložena povinnost zaplatit mu částku 200 000 Kč s příslušenstvím, oproti povinnosti stěžovatele vyklidit podkrovní byt ve specifikovaném domě. V žalobě uváděl, že na základě smlouvy o úpravě vzájemných práv a povinností (uzavřené dne 20. 11. 1991) v souvislosti s rekonstrukcí předmětného domu poskytl vedlejší účastník nemovitost a stěžovatel finanční prostředky potřebné k rekonstrukci domu s tím, že oba získají stejný podíl na užitcích a stěžovatel oprávnění užívat podkrovní byt. Dne 6. 8. 1992 uzavřeli tzv. smlouvu o obchodní dohodě. Za tehdy ještě nezletilého vedlejšího účastníka jednal jako zákonný zástupce jeho otec. Stěžovatel investoval do rekonstrukce nemovitosti částku 1 000 000 Kč a částku 400 000 Kč poskytl na vnitřní vybavení. Po smrti jejich vzdáleného příbuzného (dědečka vedlejšího účastníka) přestal vedlejší účastník smlouvu respektovat a vyzval stěžovatele k vyklizení. Stěžovatel odstoupil od smlouvy o obchodní dohodě ze dne 6. 8. 1992 a má proto právo na vzájemné vypořádání. Okresní soud uzavřel, že obě dohody jsou neplatné, protože nebyly předloženy ke schválení opatrovnickému soudu, a poskytnuté investice byly plněním z neplatného právního úkonu. Protože námitka promlčení vznesená vedlejším účastníkem byla důvodná, okresní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). V odůvodnění, kromě jiného, konstatoval, že podle obsahu se odstoupení týkalo smlouvy, která byla mezi účastníky konkludentně uzavřena po převzetí nemovitosti vedlejším účastníkem v roce 2003, a že nelze než zvolený postup stěžovatele, s ohledem na okolnosti (nemovitost ve vlastnictví nezletilého), považovat za lehkovážný, když ochrana investice stěžovatele jím založená byla minimální. 3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") shledal nedůvodným a rozsudek okresního soudu napadeným rozsudkem potvrdil (I. výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (II. výrok). Krajský soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem a ztotožnil se i s právním hodnocením věci (viz bod 14. odůvodnění rozsudku krajského soudu), zejména se závěrem, že žalovaný nárok je promlčen (viz bod 15. odůvodnění rozsudku krajského soudu), a že nedůvodná je stěžovatelova odvolací námitka o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy (bod 16. téhož rozhodnutí). 4. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) s konstatováním, že pro žádnou z vymezených právních otázek dovolání není přípustné, a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění objasnil problematiku promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení na základě dvojí kombinované promlčecí lhůty, včetně možného posunutí počátku běhu na rok 2011 (kdy vedlejší účastník přestal plnit dohodu z roku 2003), a připomenul existenci dvou samostatných nároků (nárok na vypořádání vložené investice a nárok na užívání dotčeného domu stěžovatelem). V odůvodnění se vypořádal Nejvyšší soud s dalšími stěžovatelovými námitkami (odstranění neurčitosti ujednání výkladem, rozpor námitky promlčení s dobrými mravy, založení přípustnosti dovolání tvrzením o porušení základní práv a svobod - viz str. 5 a 6 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu). 5. Z dodatečně poskytnutých příloh se podává, že stěžovatel se u okresního soudu domáhal po vedlejším účastníkovi povinnosti umožnit užívání podkrovního bytu a zaplacení částky 100 000 Kč představující 50 % zisku z pronájmu nemovitosti a částky 86 135 Kč jako odškodnění za nemožnost užívat podkrovní byt. Na základě výroku rozsudku pro uznání, potvrzeného krajským soudem, bylo vyhověno žalobě v části týkající se povinnosti umožnit užívání podkrovního bytu, a v další fázi řízení okresní soud rozsudkem ze dne 23. 9. 2013 č. j. 6 C 57/2011-455 zamítl stěžovatelovu žalobu, kterou se domáhal po vedlejším účastníkovi zaplacení specifikovaných peněžitých částek. Podle okresního soudu byla smlouva ze dne 6. 8. 1992 platná, protože účastníci se podle ní dlouhodobě chovali. Rozsudkem ze dne 20. 11. 2017 č. j. 9 C 64/2016-102 okresní soud zamítl žalobu vedlejšího účastníka, kterou se domáhal po stěžovateli vyklizení podkroví domu. V odůvodnění konstatoval, že dohodu ze dne 6. 8. 1992 považuje za neplatnou, avšak že mezi účastníky byla uzavřena konkludentně smlouva, na základě které vzniklo oprávnění stěžovatele užívat podkroví předmětného domu. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel označil za podstatu své ústavní stížnosti tři okolnosti: absenci odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, které se nevypořádaly s jeho základními námitkami, diskriminaci jeho majetku, neboť mu obecné soudy odmítly poskytnout srovnatelnou ochranu, kterou poskytly majetku vedlejšího účastníka, a nepředložení věci k rozhodnutí velkému senátu Nejvyššího soudu, protože jeho senát prolomil konstantní judikaturu k počátku běhu tzv. subjektivní promlčecí lhůty na vydání bezdůvodného obohacení z neplatného/zrušeného právního vztahu (sc. právního jednání). Po rekapitulaci průběhu soudních řízení věnoval stěžovatel jednotlivým okolnostem samostatné části ústavní stížnosti. 7. V rozsudku okresního soudu chybí odůvodnění závěru, že původně neplatný právní vztah nebyl nahrazen vztahem platným, byť v předcházejících pravomocných rozhodnutích (vydaných mezi týmiž účastníky) dospěly obecné soudy k odlišnému závěru. Stěžovatel nespatřuje logiku v závěru obecných soudů, že byl po roce 2011 nadále oprávněn profitovat ze své investice, současně však byl již od roku 2011 povinen domáhat se vrácení této investice z titulu bezdůvodného obohacení. 8. Za diskriminující považuje postup obecných soudů, které v roce 2018 umožnily vedlejšímu účastníkovi domoci se na stěžovateli vyklizení nemovitosti na základě neplatné/zrušené smlouvy, když vznesení námitky promlčení nepřicházelo v úvahu, oproti tomu majetku stěžovatele vloženého do vzájemné spolupráce byla poskytnuta naprosto podřadná právní ochrana, když bylo konstatováno, že jeho majetkové právo se údajně již promlčelo, a to dokonce ještě před tím, než druhý účastník uplatní své nepromlčitelné právo na vydání majetku u soudu. 9. V dovolání stěžovatel namítal, že až do roku 2018 neměl žádný důvod uplatnit vůči vedlejšímu účastníkovi právo na vydání bezdůvodného obohacení z příčiny zhodnocení nemovitosti, o existenci relevantních okolností zakládajících právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení nevěděl (naopak dvěma pravomocnými rozsudky byl utvrzen o jejich neexistenci), a tudíž mu v této době ani nemohla počít běžet tzv. subjektivní promlčecí lhůta. Právní názor senátu Nejvyššího soudu o počátku promlčecí lhůty považuje za přímo rozporný se základními východisky pro stanovení jejího počátku a představuje judikaturní odklon od konstantní judikatury. Proto byl senát odvolacího (sc. "dovolacího") soudu povinen svůj právní názor předložit velkému senátu Nejvyššího soudu. Protože k tomu nedošlo, bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces a na zákonného soudce. 10. Dospívá-li okresní soud k překvapivému závěru, že původní právní vztah účastníků nebyl nahrazen platným právním vztahem a stěžovateli tak počala běžet promlčecí lhůta k uplatnění nároku již od roku 2011, jde o "náhlou změnu", jejímž výs