IV.ÚS 270/04 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 270/04 ze dne 16. 10. 2006   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele P.P., zastoupeného advokátem JUDr. J.M., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2003, čj. 2 T 15/2000-1567, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 2004, čj. 11 To 27/2004-1592, a dále o návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2003, čj. 2 T 15/2000-1567, a návrhu na projednání věci mimo pořadí, takto: Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají. Odůvodnění : I. 1. Ústavnímu soudu byl dne 10. 8. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, když napadaným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl uznán vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání osmi let. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") následně svým usnesením ze dne 18. 6. 2004 zamítl odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu I. stupně pro jeho nedůvodnost. 2. Za příčinu podání projednávané ústavní stížnosti stěžovatel označil skutečnost, že způsobem vedení trestního řízení v jeho věci a vydáním napadaných rozhodnutí se obecné soudy dopustily porušení práva na spravedlivý proces stěžovatele, jež je garantováno v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve znění Protokolů a Dodatkových protokolů. Ve své ústavní stížnosti nejprve stěžovatel shrnul základní údaje o trestním stíhání jeho osoby, když zdůraznil, že před vydáním napadaných rozhodnutí obecnými soudy byl soudem I. stupně postupně třikrát z obžaloby zproštěn, přičemž v návaznosti na poslední zprošťující rozsudek odvolací soud při jeho zrušení současně rozhodl o odejmutí a přidělení věci jinému senátu téhož soudu. Soud I. stupně v novém složení senátu pak rozhodl ve věci stěžovatele odsuzujícím rozsudkem. 3. K oběma napadaným rozhodnutím obecných soudů pak stěžovatel uvedl, že souhrn nepřímých důkazů může být základem pro výrok o vině pouze potud, pokud tvoří logickou a ničím nenarušovanou řadu spolehlivě prokazující všechny okolnosti žalovaného skutku a vinu obžalovaného a pokud současně vylučuje možnost jakéhokoliv jiného závěru. Dle přesvědčení stěžovatele však nelze za souhrn nepřímých důkazů nepochybně prokazujících vinu a vylučujících jiný závěr považovat důkazy, kdy každý z nich může mít či má více významů či vysvětlení o jejich povaze, a to včetně těch, které vinu neprokazují a připouští tak různé možnosti děje. Po tomto konstatování stěžovatel připojil své námitky k jednotlivým důkazům, které obecné soudy pojaly jako podklad pro svá skutková zjištění. 4. V dalším stěžovatel obecným soudům vytkl, že jej poškodily zamítnutím jeho návrhu na doplnění dokazování v tom směru, aby byly upřesněny informace získané z listinných materiálů ze SRN, konkrétně z výpovědi tam obviněného D., který hovořil o osobě jménem M., jež obstarala kurýra zadržené drogové zásilky, myšleno svědka P. Osobou zajistivší kurýra zadržené drogové zásilky P. měl být podle českých obecných soudů právě stěžovatel. Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti taktéž pozastavil nad postupem vrchního soudu, který dle tvrzení stěžovatele zrušil předchozí zprošťující rozsudky městského soudu jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotil tytéž důkazy s jiným výsledkem než soud I. stupně, ačkoliv ten postupoval při hodnocení důkazů důsledně, tedy je hodnotil jednotlivě i v souhrnu a učinil logicky odůvodněné závěry. Nadto měl vrchní soud při zrušení předchozích zprošťujících rozsudků městského soudu a vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí dávat prvostupňovému soudu pokyny, k jakým závěrům má dojít při hodnocení jednotlivých důkazů. 5. Stěžovatel tedy uzavřel, že napadanými rozhodnutími soudů obou stupňů i průběhem řízení je předcházejícího bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, jelikož byl uznán vinným ze spáchání trestného činu na základě souhrnu nepřímých důkazů, ač veškeré tyto nepřímé důkazy jsou víceznačné a reálně nevylučují jiný závěr, dále byl bez přiměřených důvodů odmítnut jeho návrh na doplnění dokazování, ač se týkal osoby, která měla vykonat činnost, za níž byl stěžovatel trestně stíhán a odsouzen a nakonec pak se odvolací soud nevypořádal se všemi odvolacími námitkami a svými předchozími rozhodnutími soudu I. stupně fakticky sdělil, jak má hodnotit důkazy včetně závěrů z nich plynoucích. Na tomto základě se stěžovatel dožadoval zrušení napadaných rozhodnutí obecných soudů a zároveň odložení vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2003, čj. 2 T 15/2000-1567, a projednání věci mimo pořadí. 6. Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 2 T 15/2000. Z tohoto zjistil, že se stěžovatel jednáním popsaným ve výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2003, čj. 2 T 15/2000-1567, měl dopustit trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) trestního zákona, za což byl městským soudem odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání osmi let. Trestné jednání stěžovatele dle napadaného rozsudku městského soudu spočívalo v tom, že stěžovatel společně s dalšími osobami na základě dohody sjednané v přesně nezjištěné době kolem 20. 12. 1995 v P., v hotelu G., kde se schůzky zúčastnili L.P. a G.D., kteří za tím účelem přicestovali ze SRN, učinil dohodu o nelegálním prodeji 10 kg heroinu v ceně 33.000 DM za 1 kg s tím, že jeho přeprava do SRN bude uskutečněna dle následujících dispozic. Poté stěžovatel zjednal pro tento úkol jako kurýra I.P., jemuž za uskutečnění převozu ilegální zásilky do SRN přislíbil částku 5.000 DM a následně mu dne 28. 12. 1995 na parkovišti v P., při dohodnutém setkání předal svůj osobní vůz značky Opel Omega, seznámil jej s umístěním nelegální zásilky v tajné schránce, se způsobem jejího otevírání a dále mu předal instrukce, kam má zásilku dopravit a jakým způsobem bude na místě určení kontaktován. Nato I.P. odjel s tímto vozem do SRN, odkud pak příjezd na předem určené místo telefonicky oznámil stěžovateli, který mu řekl, aby tam vyčkal, a po chvíli se na toto místo dostavil L.P. s mužem vystupujícím pod jménem R. Potom všichni společně odjeli do garáže v oblasti M., kde I.P. podle předchozích instrukcí otevřel tajný úkryt ve vozidle a vyňal odtud nelegálně přepravovaný heroin uložený v deseti balíčcích o celkové váze 10,494 kg, a krátce nato byli zadrženi policejními orgány SRN, přičemž při svém zatčení I.P. na žádost německých policejních orgánů, které potřebovaly z taktických důvodů jeho zatčení co nejdéle utajit před dalšími osobami v České republice, souhlasil s tím, že bude pod jejich kontrolou telefonicky informovat stěžovatele, že se vrací zpět, což také učinil. Proti rozsudku soudu I. stupně ze dne 24. 10. 2003 podal stěžovatel odvolání, jež bylo usnesením ze dne 18. 6. 2004 zamítnuto vrchním soudem, a to pro jeho nedůvodnost. Při prostudování soudního spisu městského soudu, sp. zn. 2 T 15/2000, učinil Ústavní soud mimo výše uvedená také řadu dalších zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k jednotlivým námitkám stěžovatele z jeho ústavní stížnosti. 7. Ústavní soud následně vyzval účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili. Městský soud k výzvě Ústavního soudu ve svém vyjádření v plném rozsahu odkázal na ústavní stížností napadaná rozhodnutí obecných soudů a argumentaci v nich obsaženou. Dle vyjádření vrchního soudu ústavní stížnost stěžovatele neobsahuje žádnou relevantní informaci nebo skutečnost, kterou by se již vrchní soud nezabýval a která by zpochybňovala nebo mohla zpochybnit závěr o tom, že ve věci byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro rozhodnutí. Vrchní soud v této souvislosti poukázal na své závěry ke způsobu opatřování důkazů, jejich procesní hodnotě a způsobu jejich hodnocení v bodě V. odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu. Pokud stěžovatel spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces zejména tím, že nepovažuje obsah a rozsah dokazování za dostatečný k prokázání jeho viny, vrchní soud k tomuto doplnil, že při rozhodování o odvolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu ze dne 24. 10. 2003 dosp