IV.ÚS 270/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 270/24 ze dne 13. 3. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky Petry Gertnerové, právně zastoupené Mgr. Bc. Janou Dlouhou, LL.M., sídlem Náměstí 81/5, Velké Meziříčí, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. listopadu 2023 č. j. 44 Co 162/2023-278 a II. výroku rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 29. června 2023 č. j. 23 C 56/2022-257, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně, jako účastníků řízení, a Pavla Ištvánka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) a II. výroku rozsudku Okresního soudu v Hodoníně (dále jen „okresní soud“) s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s právem vyjádřit se ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník se žalobou u okresního soudu domáhal určení, že je podílovým spoluvlastníkem jedné poloviny specifikovaných nemovitých věcí, které daroval stěžovatelce jako své dceři společně se svou bývalou manželkou. Po jejich darování došlo ke stěžovatelčinu jednání, které hrubě narušovalo dobré mravy, a proto se domáhal vrácení daru. Okresní soud po provedeném dokazování uzavřel, že chování stěžovatelky nedosahovalo potřebné intenzity, aby žalobě vedlejšího účastníka na vrácení daru mohlo být vyhověno, a napadeným rozsudkem žalobu zamítl (I. výrok), vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 25 005 Kč (II. výrok) a povinnost zaplatit České republice – okresnímu soudu náhradu nákladů řízení za vyplacené svědečné ve výši 1 092 Kč (III. výrok). O náhradě nákladů řízení okresní soud rozhodl ve prospěch stěžovatelky, která byla v řízení zcela úspěšná. Tarifní hodnotu jednotlivých úkonů vypočítal podle § 9 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, byť právní zástupkyně stěžovatelky žádala přiznat odměnu za jeden úkon právní služby podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu, protože soud měl vycházet z obvyklé ceny předmětných nemovitých věcí (respektive z ceny podílu ve výši jedné poloviny) tak, jak ji pro účely daného řízení stanovila stěžovatelkou oslovená realitní kancelář. K tomu okresní soud uvedl, že stanovisko realitní kanceláře vedlejší účastník rozporoval, navíc realitní kancelář nemohla mít dostatečné informace o nemovitostech (nemohla tedy objektivně stanovit jejich cenu), neboť stavba na pozemku byla prohlédnuta pouze zvenčí. Za dané situace by objektivní stanovení obvyklé ceny předmětných nemovitých věcí vyžadovalo nepoměrné obtíže, neboť by musel být jen pro účely náhrady nákladů řízení vypracován znalecký posudek, což by znamenalo prodloužení délky sporu. 3. Proti II. výroku rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, v němž navrhovala, aby krajský soud vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost zaplatit jí na náhradě nákladů řízení částku 218 205 Kč [v této souvislosti odkazovala na nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2688/15 (N 230/87 SbNU 763)]. Stěžovatelčino odvolání krajský soud neshledal důvodným, a proto napadeným usnesením potvrdil II. výrok rozsudku okresního soudu (I. výrok) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 1 370 Kč (II. výrok). K rozhodnutí okresního soudu o náhradě nákladů řízení uvedl, že soud měl určit tarifní hodnotu, protože ve sporu šlo o věci penězi ocenitelné, u nichž lze tarifní hodnotu stanovit. S ohledem na okolnosti konkrétního případu krajský soud aplikoval moderační právo podle § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), stěžovatelce nevyhověl v požadavku na náhradu nákladů řízení ve výši 218 205 Kč a povinnost vedlejšího účastníka k náhradě nákladů řízení ponechal ve výši, kterou na základě kritéria podle § 9 advokátního tarifu stanovil okresní soud, tj. ve výši 25 005 Kč. II. Argumentace stěžovatelky 4. V ústavní stížnosti stěžovatelka setrvává na stanovisku, že náhrada nákladů řízení měla být určena odkazem na hodnotu předmětu sporu podle § 8 advokátního tarifu, nikoliv na základě náhradního kritéria ve smyslu § 9 odst. 1 advokátního tarifu. Soudy tak měly zohlednit – v souladu s nálezem sp. zn. IV. ÚS 2688/15 – neúměrnou disproporci, která vznikla aplikací náhradního kritéria podle § 9 advokátního tarifu, ve srovnání s tím, kdyby se vycházelo z hodnoty sporných věcí. K východisku okresního soudu, že stanovisko realitní kanceláře nemohlo být pro určení výše náhrady nákladů řízení použito, protože tato realitní kancelář nemohla navštívit spornou stavbu, stěžovatelka uvádí, že kdyby o to byla požádána, poskytla by realitní kanceláři patřičnou součinnost. Není rovněž správný závěr okresního soudu, že vedlejší účastník ocenění realitní kanceláře rozporoval, pouze chtěl, aby se vycházelo pro účely určení náhrady nákladů řízení z hodnoty předmětné stavby před stěžovatelkou provedenou rekonstrukcí. Chtěl-li okresní soud použít k určení náhrady nákladů řízení náhradní kritérium podle § 9 advokátního tarifu, měl místo § 9 odst. 1 advokátního tarifu využít alespoň § 9 odst. 3 písm. a) nebo § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, aby byla odměna za jeden úkon právní služby alespoň trochu zvýšena. 5. Aplikace § 150 o. s. ř. krajským soudem byla pro stěžovatelku překvapivá, neboť soud ji s touto eventualitou neseznámil. Vedlejší účastník – pokud je stěžovatelce známo – přitom návrh na aplikaci moderačního práva ve smyslu § 150 o. s. ř. uplatnil teprve ve svém závěrečném návrhu před okresním soudem. Odůvodnění aplikace § 150 o. s. ř. krajským soudem je podle stěžovatelky nedostatečné, když z jeho rozhodnutí není zřejmé, proč k jeho použití přistoupil právě v takovém rozsahu, v jakém je to v jeho rozhodnutí uvedeno (tedy jinak řečeno, proč vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost zaplatit stěžovatelce právě částku 25 005 Kč). K tomu stěžovatelka doplňuje, že když obecné soudy vycházely z toho, že vztahy mezi ní a vedlejším účastníkem jsou napjaté, pochybily, neboť minimálně okresní soud měl provést stěžovatelčin účastnický výslech, v němž by se k vedlejším účastníkem tvrzeným nepravostem mohla vyjádřit; takový výslech však okresní soud pro údajnou nadbytečnost neprovedl. Nemohla-li se stěžovatelka k aplikaci § 150 o. s. ř. vyjádřit, byla tím ve svém důsledku rovněž porušena zásada kontradiktornosti řízení při rozhodování soudu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. 8. Princip minimalizace zásahů je nadto patrnější v problematice náhrady nákladů řízení. Rozhodováním o náhradě nákladů řízení se Ústavní soud ve své judikatuře