IV.ÚS 2701/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2701/08 ze dne 30. 3. 2009 N 74/52 SbNU 711 K uplatnění námitky prekluze práva správce daně na její dodatečné vyměření   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného - ze dne 30. března 2009 sp. zn. IV. ÚS 2701/08 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky HMB, spol. s r. o., IČ: 47547880, se sídlem Čelákovice, U Učiliště 1644, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. července 2008 č. j. 8 Afs 49/2006-95 o zamítnutí stěžovatelčiny kasační stížnosti a proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2005 č. j. 6 Ca 243/2004-51 a ze dne 15. prosince 2005 č. j. 6 Ca 245/2004-49 o zamítnutí stěžovatelčiných správních žalob ve spojení s rozhodnutími Finančního ředitelství v Praze ze dne 31. prosince 2003 č. j. FŘ 11781/03-130 a ze dne 31. prosince 2003 č. j. FŘ 11783/03-130 o zamítnutí stěžovatelčiných odvolání a dodatečnými platebními výměry Finančního úřadu v Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi ze dne 18. prosince 2002 č. j. 55214/02/057921/1555 a ze dne 18. prosince 2002 č. j. 55216/02/057921/155, jimiž byla stěžovatelce doměřena daň z přidané hodnoty za měsíc duben 1998 a za měsíc září 1998. Výrok I. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 28. července 2008 č. j. 8 Afs 49/2006-95 bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a proto se uvedené rozhodnutí ruší. II. Ve zbývajícím rozsahu se návrh zamítá. Odůvodnění I. 1. Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, byl Ústavnímu soudu předložen požadavek na zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť jimi mělo dojít k narušení čl. 1 Ústavy České republiky, podle kterého je Česká republika demokratický právní stát, čl. 2 odst. 3 Ústavy, podle kterého slouží státní moc všem a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsobem, který stanoví zákon, a čl. 4 Ústavy, podle kterého jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. Rovněž měla být narušena práva stěžovatelky zaručená v čl. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), umožňující každému činit co zákon nezakazuje, a nebýt nucen činit, co zákon neukládá, a deklarující, že státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsobem, který stanoví zákon; v čl. 4 Listiny, podle kterého mohou být povinnosti ukládány jen podle zákona, v čl. 11 odst. 5 Listiny, zaručujícím ukládání daní a poplatků jen na základě zákona, dále právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 Listiny, právo na rovnost zaručené v čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na veřejné projednání věci bez zbytečných průtahů zaručené v čl. 38 odst. 2 Listiny. Rovněž mělo dojít k zásahu do práv zaručených v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Dodatečnými platebními výměry Finančního úřadu v Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi byla stěžovatelce doměřena daň z přidané hodnoty za měsíc duben 1998 (č. j. 55214/02/057921/1555) a za měsíc září 1998 (č. j. 55216/02/057921/155). Odvolání stěžovatelky do obou platebních výměrů Finanční ředitelství v Praze zamítlo. Následně Městský soud v Praze zamítnul její správní žaloby a rovněž Nejvyšší správní soud zamítl její kasační stížnost. 3. Stěžovatelka svoji ústavní stížnost založila zejména na tvrzení, že původním rozhodnutím finančního úřadu byla dodatečná daň pravomocně doměřena až po uplynutí k tomu zákonem určené prekluzivní lhůty zakotvené v § 47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v tehdy platném znění. S ohledem na tuto závažnou okolnost se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. V doplnění ústavní stížnosti pak stěžovatelka odkázala na svůj identický návrh, kterému Ústavní soud nálezem sp. zn. III. ÚS 1420/07 (viz dále) vyhověl. 4. Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podali k předmětné ústavní stížnosti vyjádření účastníci řízení. 5. Za Nejvyšší správní soud se vyjádřil předseda senátu 8 Afs. Ten k otázce prekluze uvedl, že vycházel především z rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. října 2007 č. j. 9 Afs 86/2007-161, jehož odůvodnění citoval a na který odkázal. Konstatoval rovněž nález sp. zn. III. ÚS 1420/07 ze dne 1. 7. 2008 (N 117/50 SbNU 3), který setrval na pozicích nálezu sp. zn. IV. ÚS 545/07 ze dne 17. 7. 2007 (N 113/46 SbNU 77), aniž by byly zmíněny důvody, které k tomu Ústavní soud vedly. Ani změna judikatury však nemohla vést k tomu, aby stěžovatelka nemohla uplatnit námitku prekluze. Za tohoto stavu věci proto nelze dovozovat nezákonnost rozhodnutí Městského soudu v Praze, neboť k uvedené změně judikatury došlo teprve po vydání jeho rozsudku. 6. Za Městský soud v Praze se vyjádřila předsedkyně senátu 6 Ca, která k důvodům zamítnutí žaloby odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí. K otázce prekluze uvedla, že taková námitka nebyla ve správní žalobě vznesena, soud není povinen ji sám zjišťovat, a proto se jí nezabýval. Odkázala rovněž na následnou judikaturu Nejvyššího správního soudu - usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. října 2007 č. j. 9 Afs 86/2007-161, podle kterého rozhodne soud o prekluzi jen k námitce. Dále uvedla, že samo nedodržení lhůty k vyměření daně nelze hodnotit jako porušení práva daňového subjektu, neboť toto omezení slouží především k tomu, aby nedocházelo ke zbytečným průtahům v řízení. Účastník řízení rovněž odmítl námitky na případné porušení práva na spravedlivý proces. 7. Ústavní soud zaslal vyjádření účastníků stěžovatelce k případné replice. Stěžovatelka prostřednictvím svého právního zástupce ve své replice uvedla, že Nejvyšší správní soud pouze opakuje svoji argumentaci z rozhodnutí rozšířeného senátu. Dále uvedla, že konstatuje-li Nejvyšší správní soud že "ve věcech daní může být jen obtížně zjistitelné, zda k prekluzi skutečně došlo ...", je břímě takového zjišťování fakticky kladeno na daňový subjekt. V souvislosti s tím poukázala na charakter daňového řízení jakožto řízení vrchnostenského, v němž účastníci nedisponují rovnými právy, a proto lze jen stěží očekávat, že finanční orgány, hájící zájmy rozpočtu, budou samy zkoumat prekluzi, k níž dochází v důsledku jejich nečinnosti. Závěrem odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 428/06 ze dne 4. 12. 2008 (N 215/51 SbNU 673). 8. S ohledem na uvedená sdělení, obsahující i souhlas účastníků řízení s postupem podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, rozhodl Ústavní soud ve věci bez nařízení ústního jednání. II. 9. Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů, není jim soudem nadřízeným a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, pokud postupují v souladu s principy hlavy páté Listiny. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 81/95 ze dne 10. 9. 1996 (U 22/6 SbNU 575)]. 10. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť taková činnost přísluší právě obecným soudům, pod jejichž ochranou jsou podle čl. 4 Ústavy rovněž základní práva a svobody. Z ustálené a obecně dostupné judikatury Ústavního soudu je patrné, za jakých podmínek a okolností je Ústavní soud oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k řízení, které proběhlo před těmito soudy. III. 11. Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatelka podala ve shodné věci celkem 14 ústavních stížností, z nichž ve třinácti případech bylo napadeno rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. K dnešnímu dni pak již Ústavní soud rozhodl ve čtyřech případech nálezem [nález sp. zn. III. ÚS 1420/07 ze dne 1. 7. 2008 (N 117/50 SbNU 3), nález sp. zn. II. ÚS 1416/07 ze dne 5. 2. 2009 (N 17/52 SbNU 173), nález sp. zn. I. ÚS 1169/07 ze dne 26. 2. 2009 (N 38/52 SbNU 387) a nález sp. zn. IV. ÚS 816/07 ze dne 2. 3. 2009 (N 39/52 SbNU 399], jímž napadená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zrušil.V předmětných nálezech pak konstatoval především svoji dosavadní judikaturu, jejíž aplikaci Nejvyšší správní soud napadeným rozhodnutím odmítl. Nejvyšší správní soud tak učinil s odkazem na vlastní judikaturu, tedy na již zmíněné stanovisko rozšířeného senátu k otázce prekluze, které mělo vést k odstranění nejednotnosti rozhodování Nejvyššího správníh