IV.ÚS 2701/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2701/17 ze dne 20. 3. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Bohemia Energy Holding B. V., se sídlem Prins Bernhardplein 200, Amsterdam, Nizozemské Království, zastoupené Markétou Millerovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, 28. října 767/12, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2017 č. j. 14 Cmo 5/2017-304, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a za účasti 1) Tomáše Bárty, 2) Městského soudu Praze, 3) BOHEMIA ENERGY entity s. r. o., se sídlem v Praze 1 - Nové Město, Na Poříčí 1046, 1047/24-26, 4) MR COMMUNICATIONS, s. r. o., se sídlem v Praze 1 - Nové Město, Na Poříčí 1046/24, 5) Hany Písaříkové a 6) Ing. Jiřího Písaříka, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. V ústavní stížnosti ze dne 24. 8. 2017 Bohemia Energy Holding B. V. (dále jen "stěžovatelka") navrhla, aby Ústavní soud zrušil výrok II v záhlaví uvedeného rozhodnutí o předběžném opatření. II. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Vedlejší účastník Tomáš Bárta (dále jen "žalobce") v řízení o určení, že je vlastníkem 10% podílu ve společnosti BOHEMIA ENERGY entity s. r. o. (dále jen "první žalovaná"), vedeném Městským soudem v Praze (dále jen "nalézací soud") pod sp. zn. 73 Cm 218/2014, navrhl, aby nalézací soud předběžným opatřením podle § 102 o. s. ř. uložil společnosti MR COMMUNICATIONS, s. r. o. (dále jen "druhá žalovaná"), a současně i stěžovatelce (jako jiné osobě ve smyslu § 76 odst. 2 o. s. ř.) povinnost zdržet se zcizení jakoukoliv formou části jejich podílů ve společnosti BOHEMIA ENERGY entity s. r. o., které mají společně představovat podíl nárokovaný žalobcem, a vykonávat práva společníka spojená s těmito částmi jejich podílů v první žalované. Dne 16. 11. 2016 usnesením č. j. 73 Cm 218/2014-274 nalézací soud návrh žalobce na nařízení předběžného opatření zamítl. Dne 5. 6. 2017 usnesením č. j. 14 Cmo 5/2017-304 Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce usnesení nalézacího soudu ze dne 16. 11. 2016 č. j. 73 Cm 218/2014-274 změnil a mimo jiné předběžným opatřením stěžovatelce uložil povinnost zdržet se zcizení jakoukoliv formou části stávajícího v obchodním rejstříku zapsaného specifikovaného podílu na základním kapitálu první žalované (výrok II). Odvolací soud konstatoval, že mezi účastníky je v různém postavení vedena řada soudních sporů, žalobcem je napadána platnost usnesení přijatých na valných hromadách; řízení dosud nejsou skončena. Podle odvolacího soudu na věc je třeba nahlížet uceleně, ve všech jejích vzájemných souvislostech. S ohledem na obsah spisu a postoje účastníků řízení je zřejmé, že mezi zúčastněnými osobami panují protichůdné vztahy. Odvolací soud proto na rozdíl od nalézacího soudu dospěl k závěru, že v projednávané věci byly naplněny zákonné předpoklady pro nařízení předběžného opatření v žalobcem požadovaném rozsahu. Odvolací soud konstatoval, že žalobce osvědčil důvody pro nařízení předběžného opatření, prokázal nutnost zatímní úpravy poměrů účastníků řízení, neboť žalovaní a stěžovatelka jej jako společníka neuznávají, usnesení přijatá na žalobcem specifikovaných uskutečněných valných hromadách jsou sporná; je zřejmé, že základní práva garantovaná zákonem a ústavním pořádkem České republiky podílet se na chodu první žalované jsou porušována a minimalizována. Podle názoru odvolacího soudu smyslem předběžného opatření je zabránit nevratným či těžko odčinitelným krokům, což v daném případě je jednání druhého žalovaného a stěžovatelky, vykonávajících sporná práva žalobce jako společníka první žalované, tak aby konečné rozhodnutí mohlo mít pro účastníka vůbec nějaký reálný význam. Odvolací soud dále konstatoval, že předběžné opatření směřuje i proti stěžovatelce, neboť jejích práv a povinností se předmětné opatření rovněž dotýká, když vystupuje jako společník první žalované, na něhož měla přejít část uvolněného podílu žalobce v první žalované. III. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že rozhodnutím o předběžném opatření bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na ochranu vlastnického práva zaručeného článkem čl. 11 Listiny. Právo na spravedlivý proces odvolací soud podle tvrzení stěžovatelky porušil tím, že v rozporu se zásadou audiatur et altera pars a v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.), návrhu na vydání předběžného opatření vyhověl, aniž by jí dal možnost se k odvolání žalobce proti usnesení nalézacího soudu ze dne 16. 11. 2016 č. j. 73 Cm 218/2014-274 vyjádřit. Napadený výrok II rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelka považuje za nedostatečně odůvodněný. K zásahu do vlastnického práva podle tvrzení stěžovatelky došlo tím, že byla omezena v právu nakládat s částí svého podílu. Dle jejího názoru došlo též k nepřímému zbavení možnosti podnikat jako investor v rozporu s článkem 5 Dohody mezi ČSFR a Nizozemským královstvím o podpoře a vzájemné ochraně investic. IV. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a konstatuje, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o předběžném opatření, které bylo vydáno v řízení, které dosud nebylo skončeno, jehož stěžovatelka není účastníkem, nicméně v němž jí byly uloženy povinnosti. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že skutečnost, že někdo nebyl účastníkem řízení, ve kterém bylo pravomocně rozhodnuto o jeho právech a povinnostech, nemá za následek nemožnost dovolat se práva na soudní ochranu soudní cestou včetně ústavní stížnosti. Takovéto pravomocné rozhodnutí však ve vztahu k němu představuje "jiný zásah orgánu veřejné moci" ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky [nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 30/95 (N 3/5 SbNU 17; 31/1996 Sb.)]. S přihlédnutím k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. V. Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou. Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal především v tvrzení stěžovatelky, že odvolací soud v rozporu s požadavky spravedlivého procesu jí nedal možnost vyjádřit se k odvolání žalobce proti usnesení nalézacího soudu ze dne 16. 11. 2016 č. j. 73 Cm 218/2014-274, o zamítnutí návrhu žalobce na nařízení předběžného opatření. Ústavní soud obecně připomíná, že pokud jde o spravedlivost civilního řízení podle kritérií zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tu posuzuje v jeho celku, tj. zásadně až po pravomocném skončení řízení. S ohledem na způsobilost některých předběžných opatření zasáhnout ústavně zaručená základních práva nebo svobody (v civilním procesu např. základní právo na pokojné užívání majetku), lze však i některá tato rozhodnutí podrobit ústavnímu přezkumu, aniž by bylo ve věci s konečnou platností rozhodnuto. Z povahy věci však vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a nebylo projevem svévole [srov. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Článek 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se svého práva stanoveným postupem, jímž se rozumí především zákonem stanovený postup, v případě stěžovatelky postup souladný s občanským soudním řádem. Podle ustanovení § 75c o. s. ř. o návrhu na předběžné opatření rozhodne předseda senátu bezodkladně (a pouze v případě, kdy není nebezpečí z prodlení, může být o návrhu rozhodnuto s určitým časovým odstupem, i tak ovšem nejpozději do sedmi dnů poté, co byl návrh podán), a bez slyšení účastníků. Předseda senátu nařídí usnesením předběžné opatření, mimo jiné jestliže bude prokázáno, že je třeba zatímně upravit poměry účastníků. Konkrétní procesní postup vždy závisí na okolnostech případu, a je třeba vždy mít na zřeteli zájem na účinné ochraně subjektivního práva navrhovatele předběžného opatření. V důsledku nedostatku výslovné právní úpravy - po zrušení ustanovení § 220 odst. 3 o. s. ř. výše citovaným nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/09 - je nutno tyto obecné principy uplatňovat i při rozhodování o odvolání proti usnesením nemeritorní povahy. V projednávaném případě odvolací soud, jak zřetelně plyne z