IV.ÚS 2701/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2701/18 ze dne 30. 6. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace FVE Semanín Czech Republic s. r. o., sídlem Francouzská 171/28, Praha 2 - Vinohrady, zastoupené JUDr. Petrem Wünschem, advokátem, sídlem Italská 753/27, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2018 č. j. 23 Cdo 4719/2017-414, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2017 č. j. 24 Co 176/2016-355 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. dubna 2016 č. j. 40 C 26/2014-281, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a 1. obchodní korporace OTE, a. s., sídlem Sokolovská 192/79, Praha 8 - Karlín, zastoupené Dr. Ing. Martinou Jankovskou, advokátkou, sídlem Varšavská 714/38, Praha 2 - Vinohrady a 2. obchodní korporace ČEZ Prodej, a.s., sídlem Duhová 1/425, Praha 4 - Michle, zastoupené Mgr. et Mgr. Janem Kořánem, advokátem, sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod podle čl. 11, čl. 17 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatelka namítá také porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu se podává, že stěžovatelka se u Energetického regulačního úřadu (dále jen "ERÚ") proti vedlejším účastnicím domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla vedlejším účastnicím uložena povinnost hradit stěžovatelce podporu pro výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů, a to 1. vedlejší účastnici ve výši 14 782 430 Kč, a 2. vedlejší účastnici, aby byla uložena povinnost hradit stěžovatelce za elektřinu o instalovaném výkonu 1 997 MW od 1. 1. 2013 výkupní cenu ve výši 9 675,72 Kč/MWh, a v dalších letech výkupní cenu odpovídající této částce zvyšované o 2 %, a to v každém roce, ve kterém stěžovatelce bude vyplácení podpory podle příslušných právních předpisů náležet, nejméně však do roku 2025. 3. Rozhodnutím ERÚ ze dne 30. 8. 2013 č. j. 03651-37/2013-ERU byl tento návrh zamítnut. 4. O podaném rozkladu rozhodla předsedkyně ERÚ rozhodnutím ze dne 11. 11. 2013 č. j. 03651-52/2013-ERU tak, že rozklad v plném rozsahu zamítla. 5. Stěžovatelka proti tomu podala žalobu podle § 244 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, o které rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 5. 4. 2016 č. j. 40 C 26/2014-281 tak, že žaloba na zaplacení částky 14 782 830 Kč [pozn. Ústavního soudu - částka se liší oproti řízení před ERÚ o 400 Kč] proti 1. vedlejší účastnici se zamítá (výrok I), žaloba na hrazení výkupní ceny v roce 2013 2. vedlejší účastnicí ve výši 9 675,72 Kč/MWh a v dalších letech na hrazení výkupní ceny odpovídající této částce zvyšované každoročně o 2 %, a to v každém roce, ve kterém bude stěžovatelce vyplácení podpory podle příslušných právních předpisů náležet, nejméně však do roku 2025, se zamítá (výrok II). Dále pak rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi (výroky III a IV). 6. K odvolání stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 6. 4. 2017 č. j. 24 Co 176/2016-355 tak, že potvrdil rozsudek obvodního soudu (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). 7. Obvodní soud a městský soud dospěly k závěru, že v dané věci je nepochybné, že elektrárna stěžovatelky byla uvedena do provozu až v roce 2011. Za takové situace může být elektřina od stěžovatelky vykupována jen na základě cenového rozhodnutí ERÚ účinného od 1. 1. 2011 a nikoliv podle cenového rozhodnutí účinného v roce 2010, jak se domnívá stěžovatelka. Na věci nic nemění ani ta skutečnost, že stavba elektrárny a investice učiněná stěžovatelkou byla provedena v roce 2010. Rozhodující je uvedení výrobny do provozu, neboť teprve k takovému okamžiku lze posuzovat splnění technických a ekonomických parametrů. Argumentace slibem České republiky o patnáctileté návratnosti investic každému, kdo je za účelem výstavby fotovoltaické elektrárny vynaloží, není namístě. V § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů"), potažmo v § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o podporovaných zdrojích energie"), je patnáctiletá doba návratnosti investic zaručena cenovým rozhodnutím vydaným ERÚ, který při stanovení výkupních cen vychází z měrných investičních nákladů podle velikosti instalovaného výkonu výrobny elektřiny. Vynaloží-li výrobce takové investiční náklady, které jsou v souladu s technickými parametry elektrárny stanovenými prováděcím právním předpisem (resp. tyto měrné investiční náklady nepřekročí), může dosáhnout patnáctileté doby návratnosti. Avšak, vynaložila-li stěžovatelka investice (lhostejno v důsledku jakých okolností) v míře vyšší, než odpovídá investičním parametrům podle přílohy č. 3 prováděcí vyhlášky ve znění účinném ke dni uvedené elektrárny do provozu (v posuzovaném případě vyhláška č. 475/2005 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, ve znění vyhlášky č. 300/2010 Sb.), pak je nepochybné, že patnáctiletá návratnost nemůže být zaručena. Není však možné, aby splnění požadavku patnáctileté návratnosti bylo dosaženo tím, že subjektu povinně vykupujícímu bude uložena povinnost platit stěžovatelce za vykoupenou elektřinu částky vyšší, než je stanoveno cenovým rozhodnutím ERÚ, neboť tím by se náklady vynaložené stěžovatelkou v podobě vyšších investic vložených do elektrárny přenášely na povinně vykupujícího. Není přípustné, aby u každého jednotlivého výrobce byly individuálně posuzovány okolnosti, v důsledku kterých by jím vyráběná a dodávaná elektřina do distribuční sítě byla vykupována za cenu vyšší, nežli za cenu stanovenou příslušným cenovým rozhodnutím. 8. K dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 4. 2018 č. j. 23 Cdo 4719/2017-414 tak, že dovolání odmítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výroky II a III). Stěžovatelka Nejvyššímu soudu předkládala dvě otázky hmotného a procesního práva, které podle ní městský soud posoudil nesprávně. Šlo o to, zda: a) má jednotlivec nárok na to, aby mu plátce podpory, ať již jím podle zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů v období do 31. 12. 2012 byl příslušný distributor či od 1. 1. 2013 podle zákona o podporovaných zdrojích energie je tzv. povinně vykupující, vyplácel individuálně stanovenou podporu za energii z obnovitelného zdroje v zájmu naplnění patnáctileté návratnosti investice do obnovitelného zdroje a b) zda se jednotlivec naplnění takového nároku může domáhat vůči 1. vedlejší účastnici jakožto právnické osobě "založené a plně vlastněné Českou republikou příslušné - mimo jiné - k administraci podpory obnovitelných zdrojů energie" anebo vůči 2. vedlejší účastnici jakožto pro stěžovatelku příslušné povinně vykupující, které jsou sice osobami soukromého práva, nicméně které Česká republika pověřila tím, aby podporu stěžovatelce (a dalším výrobcům energie z obnovitelných zdrojů) vyplácely. Nejvyšší soud shledal, že žádná ze stěžovatelkou předložených otázek však přípustnost dovolání nezakládá, což následně odůvodnil odkazy na svou předchozí judikaturu. II. Argumentace stěžovatelky 9. Stěžovatelka ve velmi obsáhlé ústavní stížnosti a v jejím doplnění zejména uvedla, že má na vyplácení individuálně stanovené podpory nárok, jelikož podle § 6 zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů ve znění platném a účinném (zejména i) v letech 2010 a 2011, tj. v době výstavby elektrárny, jejího připojení k energetické soustavě České republiky a zahájení výroby a dodávek elektrické energie z ní, měl ERÚ stanovit výši podpory tak, aby vyplácená podpora umožnila dosáhnout patnáctileté návratnosti investice do fotovoltaické elektrárny, která splní předepsané technické a ekonomické parametry, přičemž elektrárna tyto technické a ekonomické parametry plní. Podpora vyplácená stěžovatelce ve výši tzv. tarifu 2011 (tj. podpory předepsané cenovými