IV.ÚS 2701/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2701/24 ze dne 23. 10. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího K. (jedná se o pseudonym), t. č. Vazební věznice Brno, zastoupeného JUDr. Vladimírem Fockem, advokátem, sídlem Poděbradova 1751/58, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. září 2024 č. j. 4 To 170/2024-663 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 16. srpna 2024 č. j. 2 T 54/2024-639, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva ústavně zaručená v čl. 90 Ústavy, čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") napadeným usnesením podle § 72 odst. 3 věty druhé zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, za použití § 72 odst. 1 trestního řádu stěžovatele (obžalovaného) ponechal ve vazbě z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) trestního řádu. Městský soud podle § 73 odst. 1 písm. c) trestního řádu a contrario dohled probačního úředníka nad stěžovatelem nevyslovil a podle § 73a odst. 2 písm. b) trestního řádu nabídku peněžité záruky nepřijal. 3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením stížnost stěžovatele proti usnesení městského soudu podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel namítá, že obecné soudy se dopustily zásadního pochybení spočívajícího v nepřijatelně formálním postupu, který odporuje tzv. doktríně zesílených důvodů pro trvání omezení osobní svobody. Městskému soudu vytýká konstatování, že proběhla již čtyři hlavní líčení, avšak na důkazní situaci se nic nezměnilo. Podle stěžovatele však z provedených výslechů svědků vyplynulo, že mnohá tvrzení poškozené nejsou pravdivá, a tím je její věrohodnost, představující základ obžaloby, značně snížena. Poškozená prokazatelně lže o nepodstatných skutečnostech, např. kdo komu telefonoval (čímž jej "uháněl" a "kontroloval"), a bagatelizuje svoji závislost na alkoholu. Obecné soudy tudíž nerespektují pravidlo in dubio pro reo, jakož i judikaturu Ústavního soudu, podle které jsou orgány činné v trestním řízení povinné odůvodnit, proč je v daném případě vazba opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a že ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků z jejich strany nelze tohoto účelu dosáhnout jinak. Stěžovatel má za to, že obecné soudy neuvedly žádné další, dostatečné a relevantní důvody pro pokračování v omezení svobody tzv. předstižnou vazbou. Zdůrazňuje, že skutků, které jsou mu kladené za vinu, se měl dopustit výhradně v průběhu soužití s poškozenou ve společném bytě (nikoli např. na veřejnosti), přitom se od ní odstěhoval dne 30. 12. 2023 a následně ji nekontaktoval, a proto neexistuje jediný relevantní argument k důvodné obavě z opakování trestné činnosti. Městský soud v této souvislosti neuvedl ani obecné důvody ve prospěch svých závěrů a krajský soud jen obecně odkázal na odůvodnění usnesení městského soudu, kterému "nelze ničeho vytknout", a stěžovateli kladl k tíži nedodržení předchozího předběžného opatření o zákazu styku s poškozenou (k čemuž došlo nedopatřením, neboť ho stěžovatel nečetl), dále poukazoval na jeho starší trestnou činnost z let 2013 a 2017 (kdy mu byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen a tzv. se osvědčil). Podle stěžovatele jde o nedostatečné odůvodnění přehlížející, že trestnou činnost podobné té, kterou mu přičítá obžaloba, páchat nemůže, a jiná, které má vazební stíhání předejít, není specifikována. Obdobně nekonkrétní je závěr soudů o neexistenci možnosti nahradit vazbu jiným prostředkem. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená usnesení. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupený v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, ústavní stížnost je tudíž přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti IV. a) Obecná východiska pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud nejprve připomíná obecná východiska, podle nichž osobní svoboda představuje v demokratickém právním státě jednu z nejdůležitějších hodnot. Je předpokladem toho, aby si mohl každý sám uspořádat svůj vlastní život, aby mohl rozhodovat o jeho podstatných aspektech a naplno uplatňovat svá další práva [srov. nález ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 916/13 (N 33/76 SbNU 451)]. Význam osobní svobody plyne ze systematiky Listiny, v níž je čl. 8 zaručující osobní svobodu jednotlivce zařazen hned po právu na život (čl. 6) a právu na nedotknutelnost osoby, včetně práva nebýt mučen či podroben krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení (čl. 7). 7. Jakkoliv tato svoboda již ze své podstaty nemůže být neomezená, se zásahy do ní mohou být spojeny neodstranitelné následky ve všech sférách života jednotlivce. Omezením osobní svobody je často znemožněn, implicitně ztížen či dotčen výkon některých dalších práv a svobod, jako je například svoboda pohybu a pobytu podle čl. 14 Listiny či právo na ochranu před zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny. Stát, který je založen na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy), do ní proto může zasahovat pouze na základě zákona a v jeho mezích a nesmí se při tom dopustit svévole (čl. 8 odst. 1 a 5 ve spojení s čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny). Trvání na dodržení všech zákonem stanovených podmínek omezení osobní svobody představuje základní garanci, že budou skutečně respektována práva dotčeného jednotlivce, a že nedojde ke zneužití moci (srov. nález sp. zn. III. ÚS 916/13). Obdobné záruky poskytují čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 9 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. 8. Vazbě, jakožto legitimní ústavní výjimce z obecného pravidla nepřípustnosti zásahu do osobní svobody jednotlivce (čl. 8 odst. 5 Listiny), byla v judikatuře Ústavního soudu věnována mimořádná pozornost. Vazba představuje významný zásah do života obviněného, neboť jej izoluje od jeho rodinného a sociálního prostředí a nezřídka jej stigmatizuje, což má pro něj závažné sociální, psychologické a ekonomické důsledky, spočívající v pozbytí možnosti pracovat a tím i zdroje příjmů. Výjimečnost tohoto zajišťujícího institutu je dána především tím, že zbavuje svobody a vystavuje popsaným negativním dopadům osobu presumovaně nevinnou před definitivním vyslovením její viny [srov. nález ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 897/08 (N 139/50 SbNU 235)]. 9. Zásada presumpce neviny, podle níž musí být s každým jednotlivcem zacházeno jako s nevinným až do chvíle, než je pravomocným odsuzujícím rozsudkem vyslovena jeho vina (čl. 40 odst. 2 Listiny), je neodmyslitelnou součástí vztahu mezi státem a jednotlivcem v demokratické společnosti založené na svrchovanosti zákona. Tato zásada má svůj význam nejenom z hlediska předcházení justičním omylům, ale také z hlediska vyvážení nerovnosti mezi jednotlivcem a státem. Stát, na rozdíl od jednotlivce, disponuje početným aparátem a širokým spektrem pravomocí, díky nimž může jednotlivce podrobit vyšetřování, trestnímu stíhání, soudnímu procesu či odsouzení a potrestání; má tedy jasnou mocenskou převahu. Demokratický právní stát musí tyto pravomoci využívat v souladu s určitými standardy, jakými jsou především respekt k důstojnosti a autonomii každého člověka (čl. 1 Listiny). Proto uplatňuje-li stát vůči jednotlivci svoji moc ve fázích předcházejících vynesení rozsudku o vině, musí k tomu předložit dostatečně silné důvody. Tuto povinnost má bez ohledu na to, jak přesvědčivé či dokonce zjevné jsou důkazy svědčící o vině dané osoby. Presumpce neviny totiž neznamená faktickou presumpci, že se stíhaná osoba činu nedopustila, nýbrž jde o právně politický a morální princip, který je základem vztahu mezi státem a jednotlivcem, a určuje, jakým způsobem má být vůči jednotlivc