IV.ÚS 2702/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2702/22 ze dne 3. 1. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Štýfalové, zastoupené Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem, sídlem Žižkova tř. 183/33, České Budějovice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2022 č. j. 26 Cdo 2472/2021-151 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. prosince 2020 č. j. 6 Cmo 143/2020-78, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Stavebního bytového družstva České Budějovice, sídlem Krčínova 1107/30. České Budějovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž podle ní došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se žalobou domáhala po Stavebním bytovém družstvu České Budějovice (dále jen "vedlejší účastník") zaplacení zákonem stanovené pokuty za porušení povinnosti, uložené zákonem č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), uzavřít smlouvu o převodu bytu společně se spoluvlastnickým podílem na pozemku odpovídající velikosti podílů na společných částech domu. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 12. 2. 2020 č. j. 13 Cm 182/2019-44 uložil vedlejšímu účastníku zaplatit stěžovatelce částku 246 400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z této částky ročně od 1. 8. 2017 do zaplacení (výrok I.). Dále zamítl žalobu stěžovatelky o zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % z částky 246 400 Kč ročně za den 31. 7. 2017 (výrok II.). Vedlejšímu účastníku řízení uložil zaplatit na náhradu nákladů řízení stěžovatelce 3 080 Kč a část soudního poplatku z návrhu ve výši 9 240 Kč (výroky III. a IV.). 3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 9. 12. 2020 č. j. 6 Cmo 143/2020-78 o odvolání vedlejšího účastníka rozhodl výrokem I. a) v rozsahu částky 202 400 Kč žalobu zamítl, b) ve zbývajícím rozsahu, tj. částky 44 000 Kč s přísl. potvrdil. Výrokem II. uložil stěžovatelce nahradit náklady řízení vedlejšího účastníka ve výši 54 943 Kč. Výrokem III. uložil vedlejšímu účastníku uhradit část soudního poplatku ve výši 2 218 Kč na účet krajského soudu 4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky zamítl rozsudkem ze dne 20. 6. 2022 č. j. 26 Cdo 2472/2021-151 podle § 243d odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu. Stěžovatelce uložil, aby zaplatila žalovanému vedlejšímu účastníku 11 422 Kč na náhradě nákladů řízení. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti shodně jako v uplatněném opravném prostředku tvrdí, že obecné soudy nesprávně posoudily námitku promlčení. Právo na zaplacení pokuty ve výši 100 Kč denně od 1. 11. 2010 do 31. 7. 2017 dle § 23 odst. 5 zákona o vlastnictví bytu nemohla stěžovatelka u soudu uplatnit dříve než rozsudek sp. zn. 13 Cm 561/2013 nabyl právní moci, tedy bylo rozhodnuto, že žalovaný vedlejší účastník porušil povinnost stanovenou zákonem. Poukázala na charakter pokuty, který se nemůže promlčovat postupně, protože je svázána se skončením porušování povinnosti, tj. převodem nemovitosti vedlejší účastnicí do vlastnictví stěžovatelky. K porušení jejích práv na spravedlivý proces a rovné zacházení došlo nedodržením zásad důkazního řízení a hodnocení důkazů, v důsledku toho skutkový stav věci nebyl řádně zjištěn. Dovolací soud vady předchozího řízení nenapravil, nepochopil rozdíl mezi sjednanou pokutou a pokutou z prodlení s uzavřením smlouvy o převodu bytu, na které dopadá ustanovení § 23 odst. 5 zákona o vlastnictví bytů. Vady napadených rozhodnutí spatřuje v jejich nepřezkoumatelnosti pro nedostatek odůvodnění v rozporu se zákonem (ustanoveními §153, 132, 157 odst. 2 občanského soudního řádu). Dle tvrzení stěžovatelky je sankce za prodlení při uzavření smlouvy o převodu bytové jednotky oprávněná, protože nebyla uzavřena ani po deseti měsících od dne, kdy o převod písemně požádala, tj. do 30. 10. 2010 (zákon č. 345/2009 Sb.), stěžovatelka v souladu s § 23 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů podala výzvu na převod bytu a k prodlení s uzavřením smlouvy došlo na straně vedlejšího účastníka řízení. 6. Stěžovatelka dále uvedla, že ve věci pokuty s prodlením s uzavřením smlouvy o bezúplatném převodu vlastnictví družstevní bytové jednotky do vlastnictví člena družstva dle zákona o vlastnictví bytů neexistuje judikatura Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu a proto navrhla, aby Ústavní soud přijal závazné stanovisko ke způsobu promlčení nároku a navrhla, aby napadená rozhodnutí nálezem zrušil. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka už nemá žádné další zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. 9. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna [srov. např. nález ze dne 23. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 1329/18 (N 176/91 SbNU 205); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz]. 10. Ve věci stěžovatelky bylo sporné, zda vedlejší účastník porušil povinnost, kterou mu ukládal zákon o vlastnictví bytů v podobě povinnosti uzavřít se stěžovatelkou smlouvu o převodu bytu společně se spoluvlastnickým podílem na pozemku odpovídajícím velikosti spoluvlastnického podílu na společných částech domu dle § 23 a § 24 zákona o vlastnictví bytů, zda se vedlejší účastník dostal do prodlení s plněním uvedené zákonem stanovené povinnosti a zda žalobkyně má právo za jednotlivé dny prodlení na zaplacení zákonem stanovené pokuty a v jakém rozsahu. 11. Vrchní soud k odvolání vedlejšího účastníka přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu podaného odvolání, a to včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že byl řádně zjištěn skutkový stav v předcházejícím řízení (č. j. 13 Cm 182/2019-44). Při právním posuzování věci vrchní soud právní poměry účastníků, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, posuzoval dle dosavadních právních předpisů (§ 3028 odst. 3 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který nahradil zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Vedlejší účastník se dovolal promlčení žalovaného nároku, proto soud přihlédl k jeho námitce dle § 101 až § 110 občanského zákoníku a aplikoval na věc stěžovatelky i § 544 odst. 3 občanského zákoníku o smluvní pokutě. V obecné promlčecí době podle § 101 občanského zákoníku se promlčuje i právo plynoucí z § 23 odst. 5 zákona o vlastnictví bytů, aniž by bylo rozhodné, proč stěžovatelka žalobu nepodala dříve (až 17. 5. 2019). Vrchní soud dospěl k závěru, že vedlejší účastník se ocitl v prodlení s plněním povinností podle § 23 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů, poskytl-li stěžovatelce návrh smlouvy bez označení spoluvlastnických podílů na pozemcích, které měly být předmětem převodu společně s vlastnickým právem k bytové jednotce, neboť smlouva, která vznikla z uvedeného návrhu, neměla všechny p