IV.ÚS 2706/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2706/19 ze dne 21. 4. 2020 N 72/99 SbNU 392 Ústavně konformní výklad § 2959 občanského zákoníku (peněžitá náhrada újmy pozůstalých)   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Filipa, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele L. S., zastoupeného Mgr. Štěpánem Lichovníkem, advokátem, se sídlem v Brně, Pellicova 23/8, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 489/2019-714 ze dne 28. května 2019 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 12 To 318/2018-612 ze dne 28. listopadu 2018, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a dále a) Nejvyššího státního zastupitelství, b) M. R., c) O. R., d) F. R., všech zastoupených JUDr. Ing. Mgr. Pavlem Sorokáčem, MBA, advokátem, se sídlem v Praze 1, Pařížská 68/9, jako vedlejších účastníků řízení, takto: I. Výrokem o náhradě nemajetkové újmy v rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 12 To 318/2018-612 ze dne 28. listopadu 2018 a v příslušném rozsahu rovněž usnesením Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 489/2019-714 ze dne 28. května 2019 byla porušena práva stěžovatele zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Výrok o náhradě nemajetkové újmy poškozeným v rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 12 To 318/2018-612 ze dne 28. listopadu 2018 a v tomtéž rozsahu usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 489/2019-714 ze dne 28. května 2019 se zrušují. Odůvodnění I. Napadená rozhodnutí 1. Okresní soud v Benešově (dále též jen "nalézací soud") uznal stěžovatele rozsudkem č. j. 2 T 123/2017-552 ze dne 8. srpna 2018 vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti (nesprávně) podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku, odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců do věznice s ostrahou a uložil mu povinnost nahradit škodu pozůstalým poškozeným: 300 000 Kč a 30 195 Kč matce - vedlejší účastnici b), 240 000 Kč otci - vedlejšímu účastníkovi d) a 175 000 Kč bratrovi - vedlejšímu účastníkovi c). V ostatním nalézací soud pozůstalé poškozené odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních; současně uložil stěžovateli povinnost zaplatit poškozené zdravotní pojišťovně 7 363 Kč s příslušenstvím. 2. Krajský soud v Praze (dále též jen "odvolací soud") zrušil rozsudek nalézacího soudu v celém rozsahu a nově stěžovatele uznal vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 trestního zákoníku (v tomto ohledu napravil zjevnou chybu nalézacího soudu při právní kvalifikaci), odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, podmíněně odloženému na zkušební dobu čtyř let, s povinností nahradit ve zkušební době podle svých sil škodu, kterou svým trestným činem způsobil. Současně odvolací soud stěžovateli uložil povinnost nahradit poškozené matce nemajetkovou újmu ve výši 300 000 Kč a majetkovou škodu 30 195 Kč, nemajetkovou újmu poškozenému otci ve výši 240 000 Kč a bratrovi 175 000 Kč; v ostatním poškozené odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné, neboť dovolací námitky byly skutkové či procesní povahy; judikatura Nejvyššího soudu k ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu považuje za zjevně neopodstatněné dovolání, uplatnil-li dovolatel shodné námitky již dříve v průběhu řízení před obecnými soudy, které se jimi dostatečně zabývaly. II. Rekapitulace skutkového stavu 4. Z napadených rozhodnutí a připojeného trestního spisu se podává, že dne 20. dubna 2017 navštívil zemřelý poškozený společně s dalšími osobami hernu provozovanou stěžovatelem, kde vyhrožoval barmanovi (že si přinese zbraň a zastřelí jej, ať si nezahrává, že pozná, co je to drogový kartel ...), a proto jím byl i se společnicí vykázán z provozovny. Když byl později v provozovně přítomen stěžovatel, opětovně vstoupila společnice zemřelého poškozeného, stěžovatel ji vyvedl před dveře baru, kde byl bezprostředně a nečekaně napaden poškozeným, jemuž se byl schopen bránit teprve za pomoci svého známého, který přiběhl společně s barmanem. Stěžovatel barmana vyzval, ať zavolá policii, a společně se známým se jim podařilo útočícího poškozeného chytit a složit na zem na schodech před dveřmi do herny; na zemi stěžovatel poškozeného zalehl a ve strachu před dalším atakem držel několik minut, než dorazila policejní hlídka, opětovně na pokyn stěžovatele volaná. Po příjezdu policistů stěžovatel v tu chvíli již bezvládného poškozeného pustil ze sevření; policisté mu nahmatali tep, nebyli však pro hluk, který vydávala společnice poškozeného, schopni zjistit, zda dýchá, ihned přivolali rychlou záchrannou pomoc, jejíž posádce se nepodařilo poškozeného oživit. Oživovacích pokusů se šokovaný stěžovatel aktivně nezúčastnil. 5. Z provedených znaleckých posudků vyplynulo, že poškozený zemřel v důsledku udušení, zřejmě tlakem hrany schodu na svůj krk, když byl zalehnutý stěžovatelem. Za uvedené jednání byl stěžovatel uznán vinným a odsouzen; výrok o vině i o trestu stěžovatel akceptoval, nesouhlasí ale s výší poškozeným přisouzené náhrady nemajetkové újmy, protože byl nevyprovokovaně napaden a bez rváčských zkušeností zalehl poškozeného, očekávaje cca 15 minut příjezd policie. Nalézací soud v adhezním řízení (viz odst. 41 rozsudku) vycházel z dikce § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "občanský zákoník"), podle kterého při usmrcení (nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví) odčiní škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Nelze-li výši náhrady takto zjistit, stanoví se podle zásad slušnosti. Nalézací soud nezpochybnil příčinnou souvislost s trestným jednáním stěžovatele ani oprávněnost nároku, jehož výši určil na základě dostupné judikatury; podle rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 1402/2015-97 je ospravedlnitelná náhrada nemajetkové újmy v rozpětí od 240 000 Kč do 500 000 Kč pro rodiče a 175 000 Kč pro sourozence. Vyjma závěru o vztahu matky, u které zemřelý poškozený bydlel, nalézací soud uvedl, že vztahy rodinných příslušníků lze jen stěží označit za "intenzivní společenství"; zohlednil přitom, že poškozený byl nedlouho před svým usmrcením propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, vykonávaného od dubna roku 2010 do druhé poloviny roku 2016 v Peru. Vzhledem k tomu nepřiznal pozůstalým poškozeným částku v požadované výši (každému 500 000 Kč), ale (s výjimkou matky) na dolní hranici výše uvedeného rozpětí, a to i s odkazem na předchozí právní úpravu podle § 444 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen "zákon č. 40/1964 Sb." či "obč. zák."), ve kterém byly částky odčinění pozůstalých pevně stanoveny, neboť nebyly zjištěny žádné mimořádně skutečnosti ani na straně škůdce, ani na straně poškozeného. 6. Odvolací soud (odst. 23) potvrdil správnost závěrů nalézacího soudu o odčinění újmy pozůstalých - nalézací soud neměl k intenzitě vztahů bližší informace než o soužití zemřelého poškozeného s matkou a další "okolnosti či zjišťování by již evidentně přesahovaly rámec tohoto trestního řízení, a proto okresní soud v intencích předmětné judikatury stanovil opět v pochybnostech ve prospěch obžalovaného uvedené částky, které je možno považovat za zcela relevantní a odpovídající tomu, co vyplývalo z již jen samotné podstaty rodičovských či sourozeneckých vztahů". Odvolací soud připomněl i judikovanou povinnost pozůstalých poškozených doložit významné okolnosti pro přiznání nároku na odčinění imateriální újmy, ti však ani v odvolání neuvedli důvody pro změnu (zvýšení) přiznané částky; odmítl i námitky stěžovatele týkající se výše částek přiznaných v adhezním řízení. 7. Rovněž Nejvyšší soud odmítl jako nedůvodné námitky proti výši přiznané náhrady, neboť soudy podle něj zohlednily ztrátu nejbližšího člena rodiny, aniž by přecenily intenzitu vztahu mezi příbuznými. Dovolací soud připomněl nedostatek relevantních skutkových zjištění (kromě soužití poškozeného ve společné domácnosti s matkou), odmítl výhradu stěžovatele, že obecné soudy nezjišťovaly jeho majetkové poměry, schopnost splnit uloženou povinnost, a zdůraznil postoj stěžovatele k pozůstalým poškozeným (absence snahy o kontakt, omluvy, nabídky satisfakce...). Podle Nejvyššího soudu nevybočuje přiznaná náhrada z ustálené a judikované praxe; pozůstalí tvořili jádro rodiny zemřelého poškozeného, který po návratu z vězení v Peru žil pouze s matkou, a intenzita jeho vztahu s příbuznými nemohla být vyšší než v obvyklé míře. Zvolení dolní hranice rovněž vypovídá o tom, že nejde o situaci významněji vybočující z obdobných případů; obecné soudy správně zohlednily postoj stěžovatele a dopad do "jeho duševní sféry" i fakt, že během celého trestního řízení neprojevil žádnou známku lítosti a ani se neomluvil pozůstalé rodině, což nesvědčí o jeho skutečné sebereflexi. III. Argumentace stěžovatele 8. Řádně zastoupený stěžovatel ve sv