IV.ÚS 2709/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2709/13 ze dne 7. 3. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Pavla Rychetského v právní věci stěžovatele J. E., občana SRN, zastoupeného JUDr. Vítem Buršou, advokátem se sídlem Růžová 1254, Uherské Hradiště, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 275/2013 ze dne 30. dubna 2013, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2012 sp. zn. 10 To 93/2012, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. září 2012 sp. zn. 9T 8/2010, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Vrchního soudu v Praze a 3) Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 4. 9. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Stěžovatel doplnil podání 7. 1. 2014 o psychiatrický a sexuologický znalecký posudek vypracovaný dle usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 25. 10. 2013 (0 Nt 1743/2013) v řízení o propuštění z ústavního léčení. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že v trestním řízení, ve kterém byl uznán vinným ze zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, došlo k porušení jeho základních práv a svobod, a to práva na spravedlivý proces garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina ") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Podanou ústavní stížností napadá stěžovatel všechna rozhodnutí obecných soudů činných v jeho trestní věci. V prvé řadě je toho názoru, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu, a to již v počátku trestního řízení. Dále zpochybnil způsob provádění důkazů a neprovedení jím navrhovaných důkazů, kdy v podstatě, ve shodě s argumentací uplatněnou již v mimořádném opravném prostředku (dovolání), především namítal, že se ze strany jeho nezletilého syna jednalo toliko o hru, kteroužto tento sám vymyslel, a na kterou stěžovatel přistoupil, kdy převážná část argumentace stěžovatele brojí proti závěrům stran posouzení jeho osoby jako osoby trpící homosexuální pedofilií, čímž brojí i proti uloženému psychiatricko - sexuologickému ochrannému opatření v ústavní formě. V této souvislosti zpochybňuje ve věci provedené důkazy, zejména ve formě znaleckých posudků a výslechů znalců, resp. závěry z nich učiněné soudem nalézacím, potažmo odvolacím. Stěžovatel dále brojí proti samotnému způsobu, jakým soudy důkazy hodnotily, kdy je přesvědčen o tom, že v projednávané trestní věci je zřejmý nesoulad mezi skutkovými zjištěními učiněnými soudy a obsahem soudy provedených důkazů. V návaznosti na jím učiněná vlastní hodnocení provedených důkazů, stejně jako namítaných neprovedených důkazů, pak shledává právní posouzení věci jako rozporné se zákonem. Stěžovatel zpochybnil nestrannost soudu činného ve věci, a to jak soudu nalézacího, tak soudu odvolacího stupně, a odkázal na judikaturu Ústavního soudu (Pl ÚS 13/06). Nejvyššímu soudu pak stěžovatel vytkl, že výše uvedené vady ve skutkových zjištěních z podnětu podaného dovolání nenapravil v důsledku příliš restriktivního výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovolací soud nevyužil možností daných mu jeho vlastní judikaturou stran možného zásahu do oblasti skutkových zjištění učiněných ve věci soudy nižších stupňů v případech zjevného nesouladu mezi obsahem důkazů a soudem zjištěným skutkovým stavem. Stěžovatel současně vyjádřil nesouhlas s jeho hmotně právními závěry ve vztahu k výtkám, které z hlediska shora uvedeného důvodu dovolání považoval Nejvyšší soud za právně relevantní, a v tomto smyslu se jimi zabýval. K porušení faktického práva na obhajobu dle stěžovatele došlo jak v počátku trestního stíhání, tak i v průběhu trestního řízení a při rozhodování soudů. Zejména stěžovatel poukazoval na vadný způsob dokazování, odmítnutí navržených důkazů, hodnocení důkazů, nesoulad skutkových zjištění s obsahem důkazů, právní posouzení v rozporu se zákonem a nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro jejich nedostatečné odůvodnění. II. Ústavní soud nebude blíže reprodukovat obsah ústavní stížnosti, napadená rozhodnutí a spis Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 9T 8/2010, neboť je účastníkům řízení znám. Stěžovatel proti odsuzujícímu rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. září 2012 sp. zn. 9T 8/2010 podal odvolání, a to z důvodů uvedených v § 258 odst. 1 písm. a), b), c), d), e) tr. řádu. Odvolání podal i státní zástupce. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 11. 2012 sp. zn. 10 To 93/2012 bylo podle § 256 tr. řádu zamítnuto odvolání stěžovatele, tak i odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze podal stěžovatel dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1) písm. g) a j) tr. řádu. Dovolání v neprospěch stěžovatele podal rovněž nejvyšší státní zástupce. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné odmítl svým usnesením ze dne 30. dubna 2013 sp. zn. 3 Tdo 275/2013. III. Ústavní soud si podle ustanovení § 42 odst. 4 a § 76 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu vyžádal od Krajského soudu v Hradci Králové, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu vyjádření k ústavní stížnosti. K uvedené výzvě poskytl své vyjádření předseda senátu 9 T Krajského soudu v Hradci Králové, který vyslovil přesvědčení, že v průběhu trestního řízení byl řádně zjištěn skutkový děj a skutečně již nelze očekávat další objasnění věci nad rámec toho, jak byl zjištěn skutkový stav u hlavního líčení. Předseda senátu 10 To Vrchního soudu v Praze uvedl přesvědčení, že na podkladě podaných odvolání byla věc zákonným způsobem přezkoumána a rozhodnuta. Dále odkázal na obsah odůvodnění rozhodnutí, ve kterém jsou uvedeny veškeré závěry odvolacího soudu. Účastník řízení nevznesl návrh, jak má Ústavní soud o ústavní stížnost rozhodnout. Dovolací soud se vyjádřil předsedou senátu 3 Tdo Nejvyššího soudu, který uvedl, že se Nejvyšší soud přiklonil k právní kvalifikaci užité nalézacím soudem. Poukázal na průběh předchozího řízení, kdy dovolací soud se neztotožnil s rozsudky napadenými dovoláním, usnesením ze dne 9. 5. 2012 (3 Tdo 345/2012) je zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Dle názoru dovolacího soudu v řízení před Nejvyšším soudem ani jeho rozhodnutím nebyl porušen trestní řád, ani nedošlo k porušení Ústavy či jiné, v České republice účinné, normy, proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Stěžovateli bylo zasláno vyjádření účastníků řízení na vědomí, ten na toto vyjádření reagoval po lhůtě. IV. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jejich ochraně zasáhnout. Ústavní soud se přezkumem konkrétních rozhodnutí obecných soudů ve stěžovatelově věci zabýval. Podle ustálené judikatury sice Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41), nicméně z tohoto pravidla existují výjimky, kdy je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit. Tak je tomu v situacích, kdy právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255). O takový případ se ovšem v projednávané věci nejedná. Ústavní soud dále podotýká, že stěžovatelova kritika ve svém jádru směřovala proti všem rozhodnutím obecných soudů činných v jeho trestní věci a je pouhým nesouhlasem s tím, že byl uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Ústavní soud na tomto místě podotýká, že by do trestněprávní politiky státu mohl ingerovat pouze v případě, že by trestní represe nepřípustně, tedy neodůvodněně a nepřiměřeně zasahovala do sféry základních práv a svobod, tj. do autonomní sféry jednotlivce (srov. usnesení pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/03 ze dne 18. 3. 2003 (U 5/29 SbNU 449). O takový případ se ovšem ve stěžovatelově případě nejedná, neboť napadené ustanovení § 187 odst.