IV.ÚS 2711/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2711/17 ze dne 28. 11. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky: ELAN plus s. r. o., sídlem Blattného 2316, Praha 5, zastoupené JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou sídlem Pařížská 68/9, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, č. j. 21 Cdo 850/2017-578, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2016, č. j. 54 Co 378/2016-424, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 7. 2016, č. j. 42 C 174/2012-275, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a NAXOS a. s., sídlem Holečkova 103/31, Praha 5 a JUDr. Tomáše Pelikána, advokáta sídlem Máchova 838/18, Praha 2, jako insolvenčního správce dlužníka: Pražské stavební bytové družstvo, sídlem Na Hutmance 300/7, Praha 5 a Ing. Petra Burcala, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 8. 2017, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že při projednávání věci před obecnými soudy došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 a 2 Listiny, k porušení zásady enumerativnosti státních pretenzí dle čl. 2 odst. 1 a 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny a k rozporu s principem právního státu dle čl. 1 Ústavy. II. 2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 21. 7. 2016, č. j. 42 C 174/2012-275, byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na určení, že dobrovolná dražba č. DD/023/2012 provedená vedlejším účastníkem NAXOS a. s., při níž došlo k vydražení nebytové jednotky - garáže č. X1 v objektu č. p. X2 - X3 v k. ú. Stodůlky, spolu s příslušným spoluvlastnickým podílem na společných částech objektu, je neplatná, a dále byly vedlejším účastníkům přiznány náklady řízení. V řízení stěžovatelka tvrdila, že má legitimní očekávání k nabytí vlastnického práva k vydražené nebytové jednotce - garáži, kterou má v nepřetržité oprávněné držbě od 7. 1. 1997, tuto řádně koupila a uhradila celou kupní cenu. Dne 17. 7. 2012 pak stěžovatelka zaslala vedlejšímu účastníkovi NAXOS a. s. návrh na upuštění od dražby dle § 22 odst. 1 písm. b) zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o veřejných dražbách"), přičemž od dražby upuštěno nebylo. Stěžovatelka dále uvedla, že po sepsání předmětné nebytové jednotky do majetkové podstaty úpadce Pražské stavební bytové družstvo jí nebylo vyrozumění o tomto soupisu nikdy fakticky doručeno. Obvodní soud v dané věci rozhodoval již podruhé, když jeho první rozhodnutí bylo spolu s rozhodnutím odvolacího soudu zrušeno rozhodnutím Nejvyššího soudu. Rozhodoval tedy v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu, dle kterého platí, že pokud nedošlo k vyloučení předmětu dražby z majetkové podstaty úpadce, nemůže být dražba z hlediska věcné legitimace insolvenčního správce ke zpeněžení předmětu dražby neplatná. Vzhledem k tomu, že žaloba na vyloučení předmětné nebytové jednotky ze soupisu majetkové podstaty úpadce byla odmítnuta jako opožděná, rozhodl obvodní soud o zamítnutí žaloby stěžovatelky, jak je uvedeno shora. 3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") pak svým rozsudkem ze dne 7. 12. 2016, č. j. 54 Co 378/2016-424, rozhodnutí obvodního soudu ve věci samé potvrdil, upravil výši nákladů řízení a rozhodl o nákladech řízení odvolacího. Městský soud dospěl k závěru, že i přes poněkud stručné odůvodnění rozhodnutí obvodního soudu se s tímto lze zcela ztotožnit, když je postaveno na dostatečném zjištění skutkového stavu a na správných právních závěrech. Městský soud shodně s obvodním soudem tvrdí, že stěžovatelka měla k dispozici obranu pouze ve formě žaloby na vyloučení věci z majetkové podstaty. Pokud pak správce konkursní podstaty navrhl dražbu poté, co nastala nevyvratitelná právní domněnka, že předmět byl sepsán do majetkové podstaty oprávněně, nelze se žalobou na neplatnost dražby domáhat vyřešení otázky příslušnosti majetku k majetkové podstatě, a to ani jako otázky předběžné. Vzhledem k tomu, že v řízení bylo prokázáno, že stěžovatelkou podaná žaloba na vyloučení věci z majetkové podstaty dle ustanovení § 159 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon"), byla odmítnuta jako opožděně podaná, nemůže se nyní stěžovatelka domáhat neplatnosti předmětné dražby. 4. Dovolání proti rozhodnutí městského soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, č. j. 21 Cdo 850/2017-578, s odkazem na právní názor citovaný shora, přičemž ostatní stěžovatelkou předestřené otázky (skutečnost, zda jí uzavřená smlouva byla smlouvou kupní, či zda je rozhodnutí přezkoumatelné, když odvolací soud neprovedl důkaz obsahem dražebního spisu) nebyly shledány jako způsobilé přivodit přípustnost dovolání. III. 5. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení napadených rozhodnutí, kterými mělo dojít k zásahu do jejích ústavně zaručených práv, zejména do práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví. Stěžovatelka podrobně popisuje skutkovou stránku předmětné věci a uvádí rozsáhlou právní argumentaci. Stěžovatelka v první řadě tvrdí, že soudy neposkytly ochranu jejímu legitimnímu očekávání směřujícímu k nabytí vlastnického práva k nebytové jednotce (garáži). Stěžovatelka se dle svého tvrzení stala na základě záměny účastníků závazkového vztahu kupující nebytové jednotky (garáže) v k. ú. Stodůlky, kdy na straně prodávající vystupoval nynější úpadce Pražské stavební bytové družstvo. Za koupi nebytové jednotky uhradila stěžovatelka plnou výši kupní ceny a předmětnou jednotku převzala do užívání. Převod jednotky v katastru nemovitostí nebyl realizován. Uvedená smlouva byla označena jako smlouva o smlouvě budoucí kupní, avšak dle tvrzení stěžovatelky se jednalo obsahově o kupní smlouvu. Stěžovatelka tak byla dle svého názoru v legitimním očekávání, že nabude vlastnické právo k předmětné nebytové jednotce, přičemž soudy svým rozhodnutím její legitimní očekávání neochránily. Dle názoru stěžovatelky je nepřípustné, aby kupujícím byla poskytnuta ze strany soudu rozdílná ochrana vůči nesolidnímu přístupu prodávajícího v závislosti na skutečnosti, že prodávající je v úpadku a dispozice s majetkem tak přechází na správce. Soudy měly dle stěžovatelky poskytnout ochranu dříve zrealizované koupi i v řízení o neplatnost dražby dobrovolné, neboť majetek, který byl předmětem této dražby, nebyl právně volný. Navíc si soudy nemohly učinit úsudek o platnosti a zákonnosti provedené dražby, aniž by provedly důkaz obsahem dražebního spisu, jehož provedení stěžovatelka navrhovala. 6. Stěžovatelka dále poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1224/2014, a ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1782/2015, ve kterých bylo legitimní očekávání kupujících proti insolvenčnímu správci ochráněno i přes zamítnutí jejich žaloby na vyloučení předmětných jednotek z majetkové podstaty dlužníka Pražské stavební bytové družstvo. 7. Nemůže tak dle stěžovatelky obstát právní názor, že ochranu zrealizované koupi mohl poskytnout pouze insolvenční soud v rámci žaloby na vyloučení věci z majetkové podstaty. V této souvislosti je zmíněno rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2016, č. j. 103 VSPH 758/2015-480, v němž vystupuje na straně žalované vedlejší účastník JUDr. Tomáš Pelikán, jako insolvenčního správce dlužníka Pražské stavební bytové družstvo a na straně žalobce jiný budoucí kupující nebytové jednotky. V tomto řízení se žalobce domáhal vyloučení nebytové jednotky z majetkové podstaty úpadce s odkazem na uzavřenou smlouvu o smlouvě budoucí kupní. Vrchní soud v Praze v uvedeném rozhodnutí uzavřel, že předmětnou nebytovou jednotku je v daném případě nutno ponechat v majetkové podstatě úpadce, aby soud mohl pokračovat v řízení o nahrazení projevu vůle, které současně probíhalo. Uzavřel dále, že žalobce v daném případě není k vylučovací žalobě aktivně legitimován, když výsledkem řízení o takové žalobě nemůže být rozhodnutí, na základě kterého lze provést přímo zápis do katastru nemovitostí, ale je vyžadován další krok, a to uzavření samotné kupní smlouvy na základě již uzavřené smlouvy o smlouvě budoucí kupní. Stěžovatelka na základě této argumentace vyvozuje nesprávnost závěru vyjádřeného v napadených rozhodnutích, tedy že v případě neúspěchu stěžovatelky v řízení o vyloučení majetku z majetkové podstaty nelze mít