IV.ÚS 2713/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2713/21 ze dne 14. 12. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Tallisa Investment, s. r. o., sídlem Branická 213/53, Praha 4 - Braník, zastoupené JUDr. Jiřím Římalem, advokátem, sídlem Brichtova 820/10, Praha 5 - Hlubočepy, proti výroku I rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2021 č. j. 23 Cdo 991/2020-442, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a ze soudního spisu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 3 se podává, že rozsudkem ze dne 22. 11. 2018 č. j. 11 C 93/2007-387 ve znění opravného usnesení ze dne 8. 7. 2019 č. j. 11 C 93/2007-408 tento soud zamítl stěžovatelčinu žalobu proti vedlejší účastnici na zaplacení částky 9 066 282,99 Kč s příslušenstvím a dále částky 10 750 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 1. 10. 2019 č. j. 12 Co 232/2019-420 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). 3. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, ve kterém namítala, že rozsudek městského soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, kdy právní výklad soudů nižších stupňů vede k absurdním závěrům, které nemají oporu v právních předpisech ani judikatuře, což zakládá rozpor s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (stěžovatelkou blíže specifikovanou), a že přípustnost dovolání je dána tím, že se městský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rovněž blíže specifikované), jde-li o otázku adekvátnosti protiplnění v obchodních vztazích a souladu se zásadami poctivého obchodního styku, a že tato přípustnost plyne z porušení práva na soudní ochranu zapříčiněného nepřezkoumatelností dovoláním napadeného rozsudku. V části III stěžovatelka uvedla, že má nárok na úhradu ceny díla i smluvní pokuty, neboť práce provedla v režimu bodu II. 3. 3 smlouvy o díle, uzavřené mezi její právní předchůdkyní, tj. obchodní společností INTEGRASTAV a. s., a vedlejší účastnicí, a v bodech A) až F) rozvádí svou právní argumentaci, z nichž body A) až E) jsou věnovány výkladu bodu II. 3. 3 smlouvy o díle, kdy stěžovatelka poukazuje na účel daného ujednání a na porušení základních výkladových pravidel s tím, že soudní výklad vede k absurdním důsledkům, je v rozporu se základními zásadami obchodního styku a veřejných zakázek; bod F) se pak týká smluvní pokuty, kdy stěžovatelka namítá, že soudy nižších stupňů nesprávně konstatovaly, že práce provedené v režimu zmíněného ujednání byly již zahrnuty v ceně díla, takže byla oprávněna na ně vystavit faktury, a že nesprávně právně posoudily i otázku náležitostí těchto faktur, neboť podle ní soupis prací tyto faktury obsahovat nemusely. Konečně v části IV stěžovatelka poukázala na nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu. Nejvyšší soud v záhlaví označeným rozsudkem toto dovolání odmítl (viz body 18 až 24 napadeného rozsudku) podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), v rozsahu směřujícím proti části výroku I odvolacího soudu, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I co do částky 10 750 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), ve zbývající části je shledal přípustným a důvodným a rozsudek odvolacího soudu zrušil, zrušil i rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I týkající se částky 9 066 282,99 Kč s příslušenstvím a ve druhém výroku a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II). Napadený výrok I tohoto rozsudku Nejvyšší soud odůvodnil tím, že dovolání ve věci samé je vadné (§ 241a odst. 2 ve spojení s § 237 o. s. ř.) [a směřuje-li dovolání proti nákladovému výroku, není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. II. Stěžovatelčina argumentace 4. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že Nejvyšší soud založil své rozhodnutí na nesprávném závěru, podle kterého v dovolání nedostatečně vymezila splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 a § 241a odst. 2 o. s. ř., čímž jí odepřel přístup k dovolacímu soudu. Poukazuje přitom na obsah dovolání, v němž uvedla, že výklad smlouvy o díle soudy nižších stupňů vede k absurdním "důsledkům", které nemají oporu v právních předpisech ani judikatuře, což zakládá rozpor s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (blíže v dovolání specifikovanou), týkající se výkladových pravidel. Přípustnost dovolání měla spočívat v tom, že se při řešení otázky adekvátnosti protiplnění v obchodních vztazích a souladu se zásadami poctivého styku a dobrými mravy dovolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe (v dovolání označené), a dále v tom, že došlo k porušení práva na soudní ochranu nepřezkoumatelností rozhodnutí odvolacího soudu, čímž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rovněž blíže specifikované). 5. Uvedený "závěr" podle stěžovatelky vyplývá z části II dovolání, kde se nejprve uvádí, že otázka nesprávného právního posouzení bude vyhodnocena v části III, a v následujících třech odstavcích části II jsou "vymezeny" předpoklady přípustnosti, jak byly uvedeny výše. Část III pak upřesňuje předpoklady přípustnosti dovolání, neboť jsou zde analyzovány oblasti, ve kterých se soudy nižších stupňů odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Následně zdůrazňuje, že zatímco Nejvyšší soud u nároku na zaplacení ceny díla posoudil v dovolání uvedené předpoklady jako dostačující, u nároku na zaplacení smluvní pokuty od stejně vymezených předpokladů přípustnosti dovolání odhlédl a namísto toho pasáž dovolání týkající se interpretace smlouvy o díle nesprávně, v rozporu s textem označil za pasáž, pro kterou nebyly předpoklady přípustnosti dovolání vymezeny. Dovolání je podle stěžovatelky ve vztahu k oběma nárokům postaveno na stejném principu "ve smyslu nesprávného výkladu [smlouvy] v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu", Nejvyšší soud však formalisticky od tohoto zjevného obsahového aspektu odhlédl. Dovolání i v této části tak mělo všechny požadované náležitosti, což Nejvyšší soud "přehlédl", přičemž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu "rekapitulované" stanoviskem pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.). III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému rozhodnutí k dispozici žádný takový prostředek k dispozici neměla. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 8. Stručně shrnuto, stěžovatelka tvrdí, že ve svém d