IV.ÚS 2714/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2714/20 ze dne 27. 10. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti COMMERZBANK Aktiengesellschaft, sídlem Kaiserstraße 16, D-60311 Frankfurt nad Mohanem, Spolková republika Německo, jednající prostřednictvím odštěpného závodu COMMERZBANK Aktiengesellschaft, pobočka Praha, sídlem Jugoslávská 934/1, Praha 2 - Vinohrady, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2020 č. j. 23 Cdo 4644/2018-205, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti 1. Monetica, a. s., sídlem Revoluční 724/7, Praha 1 - Staré Město, a 2. Ruvel Euro SE, sídlem Korunní 2569/108, Praha 10 - Vinohrady, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod, především práva na soudní a jinou ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na spravedlivý (sc. řádný) proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného soudního spisu se podává, že rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 22. 8. 2017 č. j. 42 Cm 22/2015-108 byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka podle § 2181 občanského zákoníku (dále jen "o. z.") domáhala určení, že prodej části závodu 1. vedlejší účastnice 2. vedlejší účastnici (jako žalovaných) na základě smlouvy uzavřené dne 9. 9. 2015 mezi žalovanými je vůči ní neúčinný, a stěžovatelce bylo uloženo zaplatit 1. vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 10 890 Kč a 2. vedlejší účastnici ve výši 8 712 Kč. Městský soud dospěl k závěru, že v řízení stěžovatelka neprokázala existující pohledávku k poskytnutí určitého plnění 1. vedlejší účastnicí v době podání odporu u soudu (tj. dne 9. 10. 2015), neboť stěžovatelka (jako zástavní věřitelka) požadavek na "dozajištění" podle smlouvy o zástavě hromadné akcie č. H01 společnosti ROSSY service, a. s. (dále jen "ROSSY"), uzavřené dne 30. 6. 2015 mezi stěžovatelkou a 1. vedlejší účastnicí jako zástavní dlužnicí (dále jen "zástavní smlouva"), vznesla vůči vedlejším účastnicím až v dopise ze dne 10. 11. 2016. Nadto městský soud dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by v době, kdy stěžovatelka požadovala další zajištění dluhu (sc. pohledávky), vyplývajícího z poskytnutého úvěru společnosti ROSSY, došlo k poklesu hodnoty akcií této společnosti, a tedy že by se zajištění dluhu stalo nedostatečným. 3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 19. 6. 2018 č. j. 1 Cmo 125/2017-149 rozsudek městského soudu potvrdil a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejším účastnicím na náhradu nákladů odvolacího řízení každé částku 4 356 Kč. Vrchní soud vyšel z toho, že při zhoršení zástavy na újmu stěžovatelky v důsledku předmětného převodu, jehož součástí byla i zmíněná hromadná akcie, lze u 2. vedlejší účastnice (jako nabyvatelce zástavy) uvažovat o aplikaci § 1353 o. z., jde-li o 1. vedlejší účastnici, možno za splnění podmínky, spočívající ve zhoršení dobytnosti pohledávky stěžovatelky (existující v době převodu), uvažovat o odpovědnosti za škodu podle § 2894 a násl. o. z. [např. s ohledem na porušení čl. III bodu 2 písm. a) zástavní smlouvy], nicméně - jak vrchní soud uzavřel - tato podmínka splněna nebyla, neboť nebylo prokázáno, že by v souvislosti se zmíněným převodem došlo k poklesu hodnoty zastavené hromadné akcie. Dále pak vrchní soud konstatoval, že navíc žaloba není důvodná "z materiálního hlediska", neboť z provedeného dokazování plyne, že úvěrová schopnost společnosti ROSSY se v době po 9. 9. 2015 nijak nezhoršila, neboť stěžovatelka při jednání konaném dne 22. 8. 2017 prohlásila, že závazky ze smlouvy o úvěru řádně a včas plní a z výroční zprávy za rok 2016 je zřejmé zlepšení jejích hospodářských výsledků. 4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl. K tomu uvedl, že vrchní soud svůj závěr o nedůvodnosti žaloby založil na tom, že stěžovatelka netvrdila ani neprokázala existenci pohledávky vůči 1. vedlejší účastnici v době uzavření smlouvy o prodeji části závodu a že stěžovatelce ani v důsledku uzavření této smlouvy žádná pohledávka vůči 1. vedlejší účastnici nevznikla, a dále konstatoval, že rovněž z tohoto důvodu vrchní soud neměl žalobu za důvodnou, když uzavřel, že pohledávka na doplnění zástavy mohla vzniknout pouze za 2. vedlejší účastnicí a že stěžovatelce v důsledku prodeje části závodu nevznikla vůči 1. žalované pohledávka z titulu náhrady škody, když v řízení nebylo prokázáno, že by prodejem části závodu došlo ke snížení hodnoty zástavy. Tyto posléze uvedené závěry, na nichž rozsudek vrchního soudu rovněž spočívá, stěžovatelka, jak dále Nejvyšší soud konstatuje, podaným dovoláním nezpochybňuje. Následně Nejvyšší soud uzavřel, že spočívá-li rozhodnutí vrchního soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každá sama o sobě vede k zamítnutí návrhu a řešení některé z těchto otázek, nebylo zpochybněno, nebo některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., není dovolání přípustné. A napadla-li stěžovatelka dovoláním i nákladové výroky, dovolání je nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. II. Stěžovatelčina argumentace 5. Stěžovatelka označuje za mylný závěr Nejvyššího soudu, že netvrdila ani neprokázala, že by jí za 1. vedlejší účastnicí v důsledku převodu závodu vznikla jakákoliv pohledávka. Skutečnost, že pohledávku měla, byla základem jejího nároku (žaloby). V řízení uváděla skutečnosti i důkazy, z nichž vyplývalo, že má pohledávku z titulu zajištění, které vzniklo uzavřením zástavní smlouvy. Tato pohledávka se "přetransformovala" na pohledávku z titulu ručení podle § 2177 odst. 1 o. z. V důsledku převodu části závodu došlo ke změně dlužníka, neboť právo na zjištění (a taktéž na doplnění zástavy) vzniklo vůči 2. vedlejší účastnici (to stěžovatelka označuje za "Právní otázku 1"). Zároveň jí vznikla pohledávka za 1. vedlejší účastnicí z titulu zákonného ručení (to má být "Právní otázka 2"). V dovolání tvrdila skutečnosti, které zpochybňovaly závěry vrchního soudu, a samotnou podstatou tohoto tvrzení bylo, že má pohledávky za oběma vedlejšími účastnicemi. Opačný závěr zpochybnila v bodě 12 dovolání, kde uvedla, že "[o]dvolací soud převzal nesprávné zjištění soudu prvního stupně, že [...] "v řízení nebyla prokázána existentní pohledávka žalobce k poskytnutí určitého plnění žalovaným č. 1 v době podání odporu u soudu."" 6. Nad rámec toho, jak stěžovatelka dále uvádí, se domáhala vyřešení otázky (a to jako otázky doplňující k Právní otázce 1), která v rozhodnutí dovolacího soudu dosud nebyla řešena, zda právo odporovat prodeji závodu má i věřitel, kterému jeho pohledávka vznikla v přímém důsledku prodeje závodu (kdy v posuzované věci šlo o pohledávku na doplnění zástavy), která by nevznikla, kdyby k prodeji závodu nedošlo, anebo zda toto právo má pouze věřitel, jehož pohledávka existovala ještě předtím, než k prodeji závodu došlo. 7. Právní otázky 1 a 2 podle stěžovatelky nejsou samostatnými otázkami, ale alternativními, a je třeba je posoudit každou zvlášť, i obě zároveň. Až při zjištění nedůvodnosti nároků v obou otázkách je možné dospět k závěru o nedůvodnosti žaloby. Nejvyšší soud se dopustil vadné intepretace dovolání, kdy jeho podstatou nebylo jen tvrzení, že má pohledávku za 2. vedlejší účastnicí, ale i za 1. vedlejší účastnicí. Převodem části závodu došlo k poškození jejích práv, které bylo primárně způsobeno 1. vedlejší účastnicí, která bez jejího souhlasu, tj. v rozporu se smluvním ujednáním, převedla část svého závodu. Nejvyšší soud se dopustil svévole a přepjatého formalizmu, když se odmítl zabývat jí podaným dovoláním jen proto, že výslovně neuvedla, že má za 1. vedlejší účastnicí pohledávku, ačkoliv tato skutečnost vyplývala ze skutkového stavu, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §