IV.ÚS 2715/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2715/19 ze dne 28. 4. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Burdy, zastoupeného JUDr. Jozefem Mikloškem, LL.M., advokátem, sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. května 2019 č. j. 24 Co 730/2019-82, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Jacques Lemans CZ s. r. o., sídlem Betlémská 262/10, Praha 1 - Staré Město, zastoupené JUDr. Janem Šafrou, LL.M., advokátem, sídlem Revoluční 1082/8, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno jeho právo na "spravedlivý proces" garantované čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zasaženo do jeho vlastnického práva garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny, v důsledku čehož došlo i k porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy. 2. Usnesením Okresního soudu v Písku (dále jen "okresní soud") ze dne 19. 3. 2019 č. j. 2 EXE 35/2019-50 byla k návrhu stěžovatele (jako povinného) zastavena podle § 268 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu ve spojení s § 52 odst. 1 exekučního řádu exekuce vedená pro částku 58 382,50 Kč (výrok I), soudní exekutorce Mgr. Martině Havlové, Exekutorský úřad Praha 10, sídlem Českomoravská 142/18, Praha 9 - Vysočany (dále jen "soudní exekutorka"), nebyla přiznána náhrada nákladů exekučního řízení (výrok II) a stěžovateli bylo uloženo zaplatit vedlejší účastnici (dále jen "oprávněná") náhradu nákladů řízení ve výši 6 279,90 Kč (výrok III). 3. Proti tomuto usnesení podala soudní exekutorka a stěžovatel odvolání, načež Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") usnesení okresního soudu změnil ve výroku II a III tak, že stěžovatel je povinen zaplatit soudní exekutorce na nákladech exekuce 7 417,30 Kč (výrok I) a oprávněné na nákladech exekučního řízení 7 368,90 Kč (výrok II), dále rozhodl, že soudní exekutorka nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III) a že stěžovatelka je povinna zaplatit oprávněné náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 1 270,50 Kč (výrok IV). II. Stěžovatelova argumentace 4. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že plnil zcela "dobrovolně" a že tudíž neměla být soudní exekutorce náhrada nákladů exekuce přiznána, avšak krajský soud "na základě ničím nepodloženého tvrzení a bez dalšího dokazování" učinil závěr, že o exekuci prováděné na jeho majetek věděl před vyrozuměním o zahájení exekuce. Ignoroval přitom jeho tvrzení o důvodu, z jakého uhradil exekvovanou částku z účtu právního zástupce. Stěžovatel upozorňuje i na to, že informoval oprávněnou o úmyslu uhradit dluh dne 17. 1. 2019, ta však soudní exekutorku, která byla provedením exekuce pověřena až 21. 1. 2019, o tom neinformovala. Výklad krajského soudu je svévolný, v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, hledící na obchodní zájmy exekutora. 5. K pochybení dle stěžovatele došlo i při rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení, neboť oprávněná uplatnila dvě pohledávky (ve výši 35 816 Kč a 22 566,50 Kč) dle dvou exekučních titulů, na které bylo třeba hledět pro účely náhrady nákladů jako na samostatná peněžitá plnění, a tudíž je nebylo možné účelově sčítat, aby přesáhly hodnotu uvedenou v § 14b odst. 2 advokátního tarifu. Krajský soud nesprávně aplikoval § 12 odst. 3 advokátního tarifu. 6. Nadto stěžovatel namítá, že náklady právního zastoupení oprávněné nejsou účelně vynaložené, přičemž považuje za nepřípustné, že by měly být hrazeny náklady na "pravděpodobný", avšak neprokázaný právní úkon právního zástupce. III. Vyjádření účastníka a vedlejších účastnic řízení 7. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi řízení, oprávněné a soudní exekutorce. 8. Krajský soud uvedl, že z objasněných skutečností vyplynulo, že stěžovatel plnil exekvovanou pohledávku teprve v reakci na zásah do jeho majetkové sféry exekučními příkazy, naopak nebylo zjištěno nic, že by plnil dobrovolně, bez vědomosti o nařízené exekuci. Nese tak procesní zavinění podle § 89 exekučního řádu, pročež jej tíží povinnost k náhradě nákladů oprávněné a soudní exekutorky, kdy oprávněná zachovala náležitou míru opatrnosti a obezřetnosti, jak postuluje relevantní judikatura, přičemž není její povinností informovat stěžovatele o tom, že zahájila exekuční řízení, či soudní exekutorku, že hodlá exekvovanou pohledávku uhradit. Dle krajského soudu nelze na nákladovou problematiku nahlížet jen prizmatem ochrany povinného, ale nutno pamatovat na majetkové zájmy oprávněného a soudního exekutora, kdy vůdčím principem exekučního řízení je ochrana majetkových zájmů oprávněného a kdy je zde zákonný imperativ úplatnosti výkonu exekuční činnosti vyjádřený v § 3 odst. 1 exekučního řádu. Soudní exekutorka provedla majetkové lustrace a vydala exekuční příkazy, aby garantovala uspokojení pohledávky oprávněné, a přiznání odměny a paušální náhrady hotových výdajů ve snížené výši reflektuje určitou míru dobrovolnosti na stěžovatelově straně. O účelnosti nákladů právního zastoupení nemá, jak krajský soud uvádí, žádné pochybnosti a zdůrazňuje, že rozhodným hlediskem není úspěch ve věci ve smyslu § 142 o. s. ř., ale procesní zavinění ve smyslu § 89 exekučního řádu, které je na stěžovatelově straně. Aplikace § 14b odst. 2 advokátního tarifu nepřipadá do úvahy, neboť tarifní hodnota převyšuje částku 50 000 Kč. Toto ustanovení jednak míří na problematiku formulářových návrhů, o kterou v posuzované věci nešlo, jednak oprávněná postupovala procesně ekonomicky, když své pohledávky uplatnila jedním návrhem. Ustanovení § 12 odst. 3 advokátního tarifu bylo aplikováno pouze analogicky, a to v otázce součtu tarifních hodnot, ke spojení věcí zde nedošlo, neboť bylo zahájeno jediné exekuční řízení. Z těchto důvodů krajský soud navrhl odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, nebo její zamítnutí jako nedůvodné. 9. Oprávněná ve svém vyjádření zmínila zdrženlivost Ústavního soudu ohledně zásahů do rozhodování obecných soudů o nákladech řízení a poukázala na to, že stěžovatel převážně opakuje svou argumentaci z předchozího řízení, s níž se krajský soud náležitě vypořádal. Sama argumentuje, že klíčovým aspektem při hodnocení míry dobrovolnosti splnění pohledávky je, zda si byl povinný vědom nařízené exekuce, a s ohledem na konkrétní zjištěné okolnosti krajský soud nepovažoval stěžovatelovu úhradu za dobrovolnou, nýbrž učiněnou v návaznosti na exekuční postižení jeho majetku. Jde-li o náhradu jejích nákladů, i zde dle jejího názoru krajský soud své závěry řádně a jednoznačně odůvodnil, když uvedl, z jakých důvodů považuje její náklady zastoupení za řádně vynaložené, a poukázal na určující zásadu pro rozhodování o nákladech řízení, tedy na zásadu zavinění. Poukazujíc na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009 sp. zn. 32 Cdo 2598/2008, oprávněná uvádí, že má v rámci exekučního řízení právo na náhradu za úkon převzetí a přípravu právního zastoupení, i když ji zastupoval stejný zástupce jako v řízení, v němž bylo vydáno vykonávané rozhodnutí. Dále tvrdí, že § 14b odst. 2 advokátního tarifu nelze vykládat izolovaně, a poukazuje zde na § 8 odst. 1 a § 12 odst. 3 advokátního tarifu s tím, že i kdyby bylo pravdivé tvrzení, že v rámci exekučního řízení uplatňovala dvě pohledávky, čemuž tak nebylo, neboť vymáhala náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím, přiznanou jí jedním exekučním titulem - usnesením odvolacího soudu, § 12 odst. 3 advokátního tarifu stanoví opak toho, co stěžovatel tvrdí, tj. sčítání tarifních hodnot jednotlivých řízení. Jde-li o náhradu nákladů exekuce, oprávněná uvádí, že nešlo o dobrovolnou úhradu vymáhané pohledávky, a poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2015 sp. zn. III. ÚS 2516/14 (N 14/76 SbNU 185), dle něhož nelze dovozovat, že v případě "dobrovolného", tj. přímo nevynuceného plnění by soudní exekutor neměl žádné právo na odměnu a stejně tak dobrovolné plnění nemůže způsobit zánik práva oprávněného na náhradu již vzniklých nákladů řízení. Nejenže úhradu pohledávky nelze považovat za dobrovolnou, ale soudní exekutorce a jí vznikly s vedením exekuce náklady, a není důvod, proč by je měly nést ony, tím spíše, když byl stěžovatel k úhradě pohledávky vyzván před zahájením exekučního řízení. Stěžovatel zareagoval se značnou prodlevou, kdy již byla exekuce zahájena. Dle oprávněné krajský soud své povinnosti ne