IV.ÚS 2715/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2715/24 ze dne 5. 3. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů Luboše Netušila a Jitky Netušilové, obou zastoupených JUDr. Jakubem Vozábem, Ph.D., advokátem, sídlem Na Květnici 713/7, Praha 4 - Nusle, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. července 2024 č. j. 9 As 148/2024-23 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. května 2024 č. j. 39 A 23/2024-33, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Městského úřadu Č., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich práva podle čl. 11 odst. 1a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatelé jsou vlastníky pozemků p. č. X1 a p. č. st. X2 v k. ú. Č. Vedlejší účastník umístil územním souhlasem ze dne 18. 1. 2017 na sousední pozemek p. č. X3 v k. ú. Č. stavbu přeložky vrchního vedení 22 kV. Stavebník následně stavbu provedl. Stěžovatel se proti územnímu souhlasu bránil žalobou, na jejímž základě Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 16. 2. 2021 územní souhlas zrušil, neboť stěžovatel nebyl účastníkem územního řízení o umístění stavby, přestože jeho práva mohla být stavbou dotčena. Rozsudek nabyl právní moci dne 17. 2. 2021. Vedlejší účastník následně vedl opakované stavební řízení podle § 129 odst. 5 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) ve znění účinném do 31. 12. 2023, avšak do dne podání žaloby přes opakované urgence stěžovatelů, nerozhodl. 3. Stěžovatelé se žalobou na ochranu před nezákonným zásahem podle § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), podanou ke krajskému soudu domáhali, aby soud uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost vydat rozhodnutí o zastavení opakovaného stavebního řízení podle § 66 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Krajský soud žalobu odmítl podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť zásahová žaloba sice může směřovat i proti opomenutí konat, avšak pouze v případě, že výsledek konání nelze podřadit pod pojem rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatelé se však domáhali vydání rozhodnutí o zastavení stavebního řízení, které lze podřadit pod § 65 odst. 1 s. ř. s., a proto nemohli být se svou žalobou úspěšní. Krajský soud tak rozhodl, že v posuzované věci se stěžovatelé měli domáhat vydání rozhodnutí cestou žaloby na ochranu proti nečinnosti. Krajský soud dále konstatoval, že vzhledem k uplynutí lhůty na podání žaloby na ochranu proti nečinnosti, nevyzýval stěžovatele k odpovídající úpravě žalobního typu podle § 37 odst. 5 s. ř. s. 4. Proti rozhodnutí krajského soudu podali stěžovatelé kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší správní soud aproboval závěry krajského soudu. II. Argumentace stěžovatelů 5. Stěžovatelé tvrdí, že jako vlastníci pozemků sousedících s pozemkem, na němž je již několik let umístěna nepovolená stavba sloupu nadzemního elektrického vedení, jsou v důsledku prodlení vedlejšího účastníka nuceni snášet trvající omezení jejich vlastnického práva k pozemku. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že jim nezbytně nutně musí náležet právo na ochranu před nečinností vedlejšího účastníka a že toto právo nemůže podléhat prekluzi. V opačném případě totiž nepochybně dochází k zásahu do jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a na ochranu majetku. 6. Stěžovatelé tvrdí, že za dané situace je nutné vykládat procesní právní předpisy ústavně konformním způsobem tak, že kromě práva na podání případné žaloby proti nečinnosti (což by mělo být právo zejména pro účastníky, kterým vydáním rozhodnutí mohou vzniknout či se změnit nějaká hmotná práva nebo zaniknout hmotné povinnosti apod.), mají stěžovatelé také možnost bránit se proti trvajícímu protiprávnímu stavu vědomě udržovanému vedlejším účastníkem zásahovou žalobou, a to kdykoliv v průběhu trvání daného protiprávného stavu. Pokud by Ústavní soud konstatoval, že je možná pouze žaloba na nečinnost (na vydání rozhodnutí), tak alternativně potom podle stěžovatelů je nutné vykládat ustanovení zákona o prekluzivní lhůtě pro žalobu na nečinnost tak, že se prekluzivní lhůta neuplatní v případě, kdy výsledkem nečinnosti je trvající protiprávní stav k tíži konkrétního účastníka řízení. Jedině tak lze docílit souladu příslušných procesních předpisů s ústavně zaručenými právy stěžovatelů. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna v tomto usnesení odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva. Ve smyslu § 12 s. ř. s., je to především Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování povolán. Ústavní soud tak zdůrazňuje, že mu nepřísluší, aby v řízení o ústavní stížnosti vstupoval do jurisdikce Nejvyššího správního soudu a vyjadřoval se k výkladu podústavního práva [srov. nález ze dne 16. 11. 2010 sp. zn. I. ÚS 1783/10 (N 227/59 SbNU 309), bod 24], konkrétně k vymezení hranic mezi zásahovou žalobou a nečinnostní žalobou a k zařazení nyní posuzované věci pod jeden či druhý žalobní typ. 9. Ústavní soud ve své judikatuře uznal, že soudní řád správní od sebe důsledně odlišuje jednotlivé žalobní typy, které mezi sebou nelze zaměňovat [srov. nález ze dne 7. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 12/17 (N 202/87 SbNU 311), bod 19]. Zájem na zachování jednotlivých žalobních typů ve správním soudnictví směřuje k zachování předvídatelnosti postupu správních soudů, tedy k Ústavou chráněné hodnotě právní jistoty. V procesní dispozici žalobce tak není volba, kterou z žalob bude pro sebe považovat za výhodnější a které řízení tedy bude iniciovat. 10. Obsah ústavní stížnosti stěžovatelů představuje polemiku se závěry správních soudů a opakování námitek uplatněných již v předchozích řízeních a řádně vypořádaných a odůvodněných správními soudy. Z argumentace stěžovatelů je zřejmé, že nesouhlasí se závěry správních soudů o špatně zvoleném typu žaloby k ochraně před nečinností vedlejšího účastníka. 11. Pro Ústavní soud je podstatné, že z napadených rozhodnutí je jednoznačně patrno, jakými úvahami se soudy řídily při posouzení nynější věci, přičemž ani po obsahové stránce úvahy nijak z ústavněprávních limitů nevybočují. Správní soudy v napadených rozhodnutích stěžovatelům dostatečně srozumitelně osvětlily, že v posuzované věci byla vhodným prostředkem ochrany jejich práv žaloba na ochranu proti nečinnosti podle § 79 odst. 1 s. ř. s., neboť zásahová žaloba sice může směřovat i proti opomenutí konat, avšak pouze v případě, že výsledek konání nelze podřadit pod pojem rozhodnutí podle § 65 odst. 1 s. ř. s. (viz bod 13 usnesení krajského soudu a bod 17 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Stěžovatelé se však domáhali vydání rozhodnutí v opakovaném stavebním řízení, které je rozhodnutím podle § 65 s. ř. s. (viz body 13 a 16 usnesení krajského soudu a bod 19 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Žalobu na ochranu před nezákonným zásahem jako subsidiární žalobní typ v tomto případě tedy stěžovatelé uplatnit nemohli. 12. Stěžovatelé namítají neústavnost použití prekluzivní lhůty v § 80 s. ř. s. v posuzované věci. Podle § 80 odst. 1 s. ř. s. lze nečinnostní žalobu podat nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy ve věci, v níž se žalo