IV.ÚS 272/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 272/21 ze dne 30. 9. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky M. D., zastoupené Zuzanou Candigliota, advokátkou, sídlem Burešova 615/6, Brno, proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 23. listopadu 2020 č. j. 1 KZN 1108/2020-24, usnesení Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 20. srpna 2020 č. j. 2 ZN 1779/2020-15 a usnesení Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 3. oddělení obecné kriminality ze dne 5. srpna 2020 č. j. KRPB-179914-48/TČ-2019-060273-ŘA, za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně, Městského státního zastupitelství v Brně a Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 3. oddělení obecné kriminality, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 6, čl. 7 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 2, 3 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z obsahu napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Policie České republiky, Městské ředitelství policie Brno, 3. oddělení obecné kriminality (dále jen "policejní orgán") odložila podle § 159a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, trestní věc podezření ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoníku. Toho se měl, stručně uvedeno, dopustit neznámý pachatel z řad lékařů hospice tím, že řádně a včas nereagoval na zdravotní problémy poškozeného (syna stěžovatelky), který byl do zařízení umístěn dne 13. 11. 2017 z důvodu pokročilého onkologického onemocnění, kdy onkologická léčba byla ukončena pro z neurochirurgického hlediska neřešitelný stav a doporučena léčba symptomatická. Při hospitalizaci nezjistil, že se v blíže nezjištěné době začal u poškozeného rozvíjet zápal průdušek a plic, v jehož důsledku poškozený zemřel, přičemž k úmrtí došlo čtyři dny po ukončení hospitalizace v hospici. 3. Trestní oznámení v této věci podala stěžovatelka a v jeho odůvodnění popsala řadu údajných pochybení lékařů a porušování práv pacienta i jí samotné (nezajištění rehabilitační péče, odpírání jiné péče a konzultace s dalšími lékaři, odpírání tekutin a zanedbávání péče). S ohledem na odmítavý postoj vedení hospice podala stěžovatelka trestní oznámení v souvislosti s odpíráním tekutin a zanedbání péče před převozem pacienta na Slovensko. Pro odpírání tekutin se rozhodla primářka s další lékařkou, avšak s tímto postupem nesouhlasila další lékařka, která informovala stěžovatelku, na jejíž nátlak byly infuze obnoveny. Ty pak ještě navýšila externí lékařka, načež se pacient probral z bezvědomí a začal přijímat potravu i tekutiny. Stěžovatelka uvedla, že byla svědkem stejného postupu u dalšího pacienta, který za několik dní zemřel. Před převozem na Slovensko si fyzioterapeutka všimla dýchacích obtíží a stagnace hlenu v dýchacích cestách. Přivolaná lékařka konstatovala, že jde o postup původní choroby a nezahájila žádnou léčbu. Následně pacient zemřel a při pitvě byl nalezen hnisavý zánět průdušek a plic, a to delšího trvání. 4. Policejní orgán ve věci nejprve obstaral vysvětlení stěžovatelky, které se obsahově shodovalo s podaným trestním oznámením. Následně k věci podali vysvětlení ředitel hospice a lékařský personál. Z jejich obsahu vyplynulo, že odpírání tekutin nebylo v hospici běžnou praxí. Příliš velké množství tekutin může být na škodu a poznámka u tohoto pacienta byla upozorněním na možné komplikace. Infuze podány byly. Léčba byla nastavena multidisciplinárním lékařským týmem. Podle získaných vyjádření stěžovatelka odmítala přijmout reálných stav svého syna a neustále (v míře neobvyklé pro hospicové zařízení) se dožadovala dalších postupů a vyšetření ve snaze tento stav zvrátit. Nebylo možné s ní diskutovat. Podle psychologa byla tato snaha zatěžující a škodlivá pro pacienta. 5. Neurochirurg z jiného pracoviště, který na žádost stěžovatelky přišel pacienta vyšetřit, uvedl, že nezaznamenal žádnou péči v neprospěch pacienta. Nebyl důvod k úpravě medikace. Další magnetická rezonance by podle něj nebyla možná. Externí lékařka (onkoložka) uvedla, že si rovněž nebyla vědoma žádného pochybení v léčbě. Zvýšení infuzí bylo na jejím lékařském zvážení a vzhledem ke stavu pacienta (neschopnost polykat) se pro něj rozhodla. Nesetkala se nikdy s odpíráním tekutin. Poslední kontrolující lékař uvedl, že v den převozu na Slovensko nebyl stav pacienta horší než v jiné dny. Žádné vyšetření nic neodhalilo. Podle externí fyzioterapeutky potřeboval pacient lepší rehabilitaci. Když s ním pracovala, tak více reagoval. Při cvičení před převozem se jí po vyšetření zdálo, že je nadměrně zahleněný, načež jí sestra řekla, že hlen neodsávají a přivolaná lékařka tvrdila, že nic výrazného neslyší a jde o postup nemoci. Následné změny si již nevybavila. Personál hospice hodnotila kladně. 6. Následně policejní orgán přibral podle § 105 odst. 1 trestního řádu znalkyni MUDr. Irenu Závadovou. Ke zdravotnímu stavu pacienta v době přijetí do hospice znalkyně uvedla, že pacient trpěl neřešitelným zhoubným nádorem na mozku a bylo přistoupeno pouze k utlumení symptomů. Cílem léčby tedy bylo zpomalit postup nemoci. Z dokumentace se podává, že nebyla naděje na "přežití v řádu několika let" jak namítala stěžovatelka. Zprávy rovněž ukazují, že k zahlenění pacienta docházelo nezřídka. Proměny stavu pacienta (od stabilizovaného až po hluboké bezvědomí) lze považovat za projev měnícího se otoku v okolí nádoru a jeho metastáz. V takové situaci je nepodávání infuzí namístě. Taková situace nastávala opakovaně. V den převozu na Slovensko byl pacient schopen gest a nejevil známky akutního infekčního onemocnění (to nepotvrzuje ani přítomnost hlenu). Odsávání hlenu se u podobných pacientů nedoporučuje, neboť nepřispívá ke kvalitě jejich života (naopak bývá stresorem). Utrpení, které může zahlenění způsobit, se řeší jinými způsoby. 7. Ke zhodnocení kvality péče (jejímž cílem je maximální komfort pacienta a léčba případných projevů) znalkyně uvedla, že tato byla v souladu se současnými poznatky. Pacient netrpěl neřešenými příznaky. Nepodávání infuzí je v hospicové péči spíše pravidlem, neboť nemocní mívají otoky, jejichž projevy se mohou infuzemi zhoršit. S ohledem na úzkostné blízké osoby (péče o ně je rovněž součástí hospicové péče) lze podat menší množství infuze, které obvykle nezhorší příznaky. Právě na přání stěžovatelky byly zřejmě v tomto případě podány infuze. Ke vztahu úmrtí pacienta a poskytování péče znalkyně uvedla, že mezi nimi není příčinná souvislost. Neexistoval žádný způsob, jak zabránit postupu nemoci. Tvrzení stěžovatelky o provádění eutanázií nepodáváním umělé hydratace je nepodložené. V odborné literatuře neexistují důkazy, které by prokazovaly, že podávání infuzí prodlužuje život podobných pacientů. Uvážlivé indikování umělé hydratace odpovídá současným poznatkům vědy. 8. Z těchto důkazů policejní orgán dovodil, že nedošlo ke spáchání trestného činu. Bylo prokázáno, že stav syna stěžovatelky byl důsledkem nádorového onemocnění a negativním změnám se nedalo nikterak zabránit. Personál hospice řádně a včas reagoval na akutní komplikace a vždy zvažoval jak rizika, tak přínos pro pacienta. Jeho postup je třeba hodnotit jako odborně správný. 9. Proti usnesení podala stěžovatelka stížnost, kterou Městské státní zastupitelství v Brně (dále jen "městské státní zastupitelství") zamítlo napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se ztotožnilo s argumentací policejního orgánu. Stěžovatelčiny námitky vůči závěrům znalkyně představují odborně nepodloženou polemiku, zejména u předčasnosti úmrtí pacienta bez obnovení přísunu tekutin. Tato námitka je pak v rozporu s vyjádřením lékařů i závěry znalkyně. Stěžovatelka má přitom právo zadat si vypracování vlastního znaleckého posudku. Městské státní zastupitelství tak vyjádřilo názor, že stěžovatelka nepředložila tzv. hájitelné tvrzení (ve smyslu judikatury Ústavního soudu), které by založilo vyvratitelnou domněnku špatného zacházení. Stěžovatelce tak nesvědčí právo na účinné vyšetřování. I přesto se státní zastupitelství vypořádalo s jejími námitkami. Za souladný se zákonem označilo postup, jímž stěžovatelka nebyla předem informována o přibrání znalce. Podle § 105 trestního řádu se o přibrání znalce informuje obviněný a státní zástupce, přičemž další osoby se informují pouze tehdy, je-li nutné, aby něco konaly nebo strpěly. Tytéž osoby jsou pak oprávněny