IV.ÚS 2727/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2727/15 ze dne 28. 2. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Pharm. Dr. Tanasise Vlachopulose, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem MJur, advokátem se sídlem Marie Steyskalové 767/62, Brno, proti usnesení Okresního soudu v Bruntále č. j. 8 C 292/2005-430 ze dne 23. 4. 2014, ve znění opravného usnesení téhož soudu č. j. 8 C 292/2005-434 ze dne 23. 6. 2014, usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 56 Co 399/2014-462 ze dne 11. 11. 2014 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 2020/2015-489 ze dne 23. 6. 2015, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byl dotčen ve svém ústavně zaručeném právu na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále jimi měl být porušen princip rovnosti před zákonem dle čl. 1 Listiny, zákaz libovůle dle čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) a též čl. 90 Ústavy, v souladu s nímž jsou soudy povolány především k ochraně práv. Z přiloženého spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že u Okresního soudu v Bruntále (dále též „okresní soud“) bylo pod sp. zn. 8 C 292/2005 vedeno řízení o žalobě stěžovatele, jejímž prostřednictvím se po žalovaném MUDr. Zdeňku Černém domáhal zaplacení částky 1 300 000 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o půjčce. Rozsudkem č. j. 8 C 292/2005-251 ze dne 12. 10. 2009 okresní soud žalobu zamítl, přičemž jeho rozhodnutí bylo posléze potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále též „krajský soud“) č. j. 56 Co 67/2010-308 ze dne 29. 4. 2010. Dovolání stěžovatele pak Nejvyšší soud usnesením č. j. 33 Cdo 4567/2010-337 ze dne 30. 11. 2010 odmítl jako nepřípustné pro neexistenci zásadního právního významu rozhodnutí odvolacího soudu. Dne 26. 10. 2012 stěžovatel podal proti rozsudku okresního soudu č. j. 8 C 292/2005-251 ze dne 12. 10. 2009 žalobu pro zmatečnost, a to z důvodu uvedeného v § 229 odst. 1 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „o. s. ř.“), a současně i žalobu na obnovu řízení. Důvod pro zrušení citovaného rozsudku stěžovatel shodně u obou žalob spatřoval ve skutečnosti, že ve věci u okresního soudu jednal a rozhodoval soudce JUDr. Jan Novák, u něhož byly dány podmínky pro jeho vyloučení, neboť mezi ním a žalovaným existoval v době jeho rozhodování, i v době před ním, vztah lékaře a pacienta. O podjatosti uvedeného soudce svědčil podle stěžovatele rovněž způsob vedení předchozího řízení. Napadeným usnesením č. j. 8 C 292/2005-430 ze dne 23. 4. 2014, ve znění opravných usnesení č. j. 8 C 292/2005-434 ze dne 23. 6. 2014 a č. j. 8 C 292/2005-444 ze dne 1. 8. 2014, okresní soud žalobu na obnovu řízení (výrok I.) i žalobu pro zmatečnost řízení (výrok II.) zamítnul a stěžovatele zavázal k úhradě nákladů řízení žalovanému v částce 69 353,10 Kč (výrok III.). Nalézací soud měl za prokázané, že soudce okresního soudu JUDr. Jan Novák byl skutečně pacientem žalovaného jakožto lékaře, a to ve dvou případech v roce 1996 a 2001, kdy u žalovaného absolvoval vyšetření na specializovaném přístroji. Žalovaný nicméně nebyl jeho ošetřujícím lékařem, ke kterému by JUDr. Novák docházel na pravidelné prohlídky, a předmětem poskytnuté zdravotní péče nebyl ani úkon směřující k záchraně života pacienta. Bez povšimnutí nebyl ponechán rovněž časový odstup mezi poskytnutím úkonů zdravotní služby (v roce 1996 a 2001) a zahájením řízení, k němuž došlo v roce 2005. Na podkladě řečeného dospěl okresní soud k závěru, že v daném případě se nemohlo jednat o vztah lékaře a pacienta takové intenzity, který by zavdával pochybnost o nepodjatosti JUDr. Nováka v kauze žalovaného, a proto rozhodl, jak shora uvedeno. K odvolání stěžovatele krajský soud usnesením č. j. 56 Co 399/2014-462 ze dne 11. 11. 2014 rozhodnutí soudu prvního stupně změnil pouze ve výroku III., a to tak, že uložil stěžovateli zaplatit žalovanému na nákladech prvostupňového řízení částku 21 618 Kč. V napadené části o věci samé, tj. ve výroku II. bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno s tím upřesněním, že se zamítá žaloba pro zmatečnost rozsudku okresního soudu č. j. 8 C 292/2005-251 ze dne 12. 10. 2009. Stěžovatel byl nakonec zavázán k úhradě nákladů odvolacího řízení. Krajský soud sice souhlasil se závěrem okresního soudu, že nebyla prokázána existence zmatečnostního důvodu podle § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., tj. že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, nicméně tento aspekt z hlediska zamítnutí žaloby označil za „druhořadý“. Odvolací soud vycházel primárně z toho, že způsobilým předmětem žaloby pro zmatečnost ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř. jsou rozhodnutí, jimiž bylo řízení před soudy skončeno. Jinými slovy, za situace, kdy v původním řízení rozhodl ve věci samé odvolací soud, lze žalobu pro zmatečnost podat buď jen proti jeho rozhodnutí, nebo vedle něj i proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Pakliže tedy stěžovatel v projednávaném případě žalobou pro zmatečnost napadl jen rozsudek okresního soudu č. j. 8 C 292/2005-251 ze dne 12. 10. 2009, a nikoliv též rozsudek krajského soudu č. j. 56 Co 67/2010-308 ze dne 29. 4. 2010, směřoval tím žalobu proti nezpůsobilému předmětu řízení. Soudu prvního stupně přitom podle odvolacího soudu nesvědčila v tomto ohledu poučovací povinnost, neboť stěžovatel byl při podání žaloby pro zmatečnost zastoupen advokátem a nejednalo se o procesní poučení o procesních právech a povinnostech účastníka podle § 5 o. s. ř. Odvolací soud dále podotkl, že žaloba netrpěla žádnými vadami, které by bránily jejímu věcnému projednání. Co se týče možnosti zjednat nápravu změnou žaloby spočívající v jejím rozšíření o žalobu pro zmatečnost také proti rozsudku krajského soudu ze dne 29. 4. 2010, tento postup dle odvolacího soudu přicházel v úvahu jen ve lhůtách uvedených v ustanovení § 234 odst. 1 a 3 o. s. ř., tj. v projednávaném případě nejpozději do 10. 6. 2014. Proti usnesení krajského soudu brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud usnesením č. j. 21 Cdo 2020/2015-489 ze dne 23. 6. 2015 odmítl jako nepřípustné. S popsaným výsledkem řízení se stěžovatel neztotožnil. V ústavní stížnosti vyjádřil přesvědčení, že obecné soudy přepjatě formalistickým výkladem příslušných ustanovení občanského soudního řádu zamezily realizaci jeho práva na přístup k soudu. Stěžovatel připustil, že žalobu pro zmatečnost podal pouze proti rozsudku soudu prvního stupně, učinil tak ovšem v domnění, že následně vydaná rozhodnutí zmatečnostní vadou zatížena nejsou a tudíž je nelze žalobou postihnout. Dle jeho názoru občanský soudní řád výslovně nestanoví, které rozhodnutí, zda soudu prvního či druhého stupně, má být napadeno za situace, kdy zmatečnostní vadou trpí pouze rozhodnutí prvého stupně. Z dikce ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř. plyne podmínka, že napadené rozhodnutí musí být pravomocné, což v tomto řízení bylo splněno. Stěžovatel měl naopak za to, že argumentace obecných soudů neobstojí, neboť by, striktně vzato, aplikaci žaloby pro zmatečnost v podobném případě vylučovala. K podpoře svých úvah stěžovatel poukázal na procesní postup Ústavního soudu, který v případě, že rozhodnutí Nejvyššího soudu samo o sobě vadné není, ruší nálezem pouze ústavně nekonformní rozhodnutí soudů nižších stupňů. Dle náhledu stěžovatele se jedná „o stejný myšlenkový pochod a tedy na jeho pojetí zmatečností žaloby nelze nahlížet odlišnou perspektivou, a to zejména za situace, kdy rozhodnutí Krajského soudu toliko potvrzuje rozhodnutí nalézacího soudu…“. Stěžovatel dále obecným soudům vytýkal, že nerespektovaly judikaturu Ústavního soudu, příkladmo nálezy sp. zn. II. ÚS 349/05 ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. II. ÚS 1456/11 ze dne 10. 4. 2012 či sp. zn. I. ÚS 3106/13 ze dne 23. 10. 2014, ze kterých pro ně vyplývá povinnost volit v řízení postup vstřícnější k právu jednotlivce na soudní ochranu. To v dané věci podle stěžovatele znamenalo, že jej obecné soudy měly vyzvat v souladu s ustanovením § 43 o. s. ř. k opravě podání tak, aby odpovídalo jejich formální představě. Odvolací soud stěžovatel pak podrobil kritice za to, že nikterak účastníkům nenaznačil, že hodlá změnit důvody pro potvrzení rozhodnutí soudu prvého stupně s ohledem na vadné označení předmětu žaloby. Stěžovateli dle jeho slov tímto krajský soud nedal možnost argumentovat ve prospěch nutnosti použití ustanovení § 43 o. s. ř. či ustanovení § 95 o. s. ř., čímž porušil zákaz překvapivých rozhodnutí a zásadu dvojinstančnosti řízení ve smyslu nálezů Ústavního soudu sp. zn. II.